“Sobota,” řekl mlok.

Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. “Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?”

Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. “On už je unaven,” vysvětloval mužík chvatně. “Jak řekneš panstvu?”

Mlok se uklonil. “Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.” A honem se schoval do vody.

“To je – to je zvláštní zvíře,” divil se pan Povondra; ale protože tři koruny jsou přece jen velké peníze, dodal: “A nic víc tu už nemáte, co byste tomu dítěti ukázal?”

Mužík se tahal v rozpacích za spodní ret. “To je všechno,” řekl. “Dřív jsem míval opičky, ale s tím to byla taková věc,” vykládal neurčitě. “Ledaže bych vám ukázal svou ženu. Ona je bývalá nejtlustší žena na světě. Maruško, pojď sem!”

Maruška se s námahou zvedla. “Co je?”

“Ukaž se pánům, Maruško.”

Nejtlustší žena na světě položila hlavu koketně na stranu, vysunula jednu nohu vpřed a pozvedla sukni nad koleno. Bylo vidět červenou vlněnou punčochu a v ní něco naběhlého, mohutného jako šunka. “Objem nohy nahoře osmdesát čtyři centimetry,” vysvětloval suchý mužík; “ale dnes při té konkurenci už není Maruška nejtlustší žena na světě.”

Pan Povondra táhl vyjeveného Frantíka ven. “Rukulíbám,” zaskřehotalo to z kádě. “Přijďte zas. Auf Wiedersehen.”

“Tak co, Frantíku,” ptal se pan Povondra, když byli venku. “Poučil ses?”

“Poučil,” řekl Frantík. “Tati, proč má ta paní červené punčochy?”

KAPITOLA 11

O LIDOGEŠTERKÁCH

Bylo by zajisté přepínáním tvrdit, že se v té době o jiném nemluvilo a nepsalo než o mluvících mlocích. Mluvilo a psalo se také o příští válce, o hospodářské krizi, o ligových zápasech, o vitaminech a o módě; nicméně o mluvících mlocích se psalo velmi mnoho a zejména velmi neodborně. Proto vynikající učenec profesor dr. Vladimír Uher (brněnská univerzita) napsal do Lidových novin článek, ve kterém poukázal na to, že domnělá schopnost Andriase Scheuchzeri artikulovaně mluvit, to jest vlastně papouškovat mluvená slova, není ze stanoviska vědeckého zdaleka tak zajímavá jako některé jiné otázky týkající se tohoto zvláštního obojživelníka. Vědecká záhada Andriase Scheuchzeri je docela jinde: například kde se vzal; kde je jeho pravlast, ve které přežil celé geologické periody; proč zůstal tak dlouho neznám, když se nyní hlásí jeho hromadný výskyt téměř v celé rovníkové oblasti Tichého oceánu. Zdá se, že se v poslední době množí neobyčejně rychle; kde se vzala tato ohromná vitalita v prastarém třetihorním tvoru, jenž až do nedávné doby vedl zcela skrytou, tedy pravděpodobně krajně sporadickou, ne-li topograficky izolovanou existenci? Změnily se snad nějak životní podmínky pro tohoto fosilního mloka ve smě ru biologicky příznivém, takže vzácnému miocennímu přežitku nastalo nové, podivuhodně úspěšné vývojové období? Pak by nebylo vyloučeno, že se Andrias bude nejenom početně množit, ale také kvalitativně vyvíjet, a že naše věda bude mít ojedinělou příležitost asistovat aspoň u jednoho živočišného druhu mohutnému mutačnímu ději in actu. To, že Andrias Scheuchzeri skřehotá pár tuctů slov a naučí se několika kouskům, jež se laikovi zdají projevem jakési inteligence, to není, vědecky pojato, žádný zázrak; ale zázrakem je ten mocný životní elán, který tak náhle a vydatně oživil ustrnulou existenci tvora vývojově zaostalého a téměř už vymřelého. Jsou tu některé zvláštní okolnosti: Andrias Scheuchzeri je jediný mlok žijící v moři a – ještě nápadněji – jediný mlok vyskytující se v oblasti etiopsko-australské, v mytické Lemurii. Neřekli bychom téměř, že Příroda chce nyní dodatečně a skoro překotně dohnat jednu z životních možností a forem, kterou v této oblasti opomenula nebo nemohla plně vyžít? A dále: bylo by podivné, kdyby v oceánské oblasti, jež leží mezi obrovitými velemloky japonskými na jedné a alleghanskými na druhé straně, nebyl vůbec žádný spojovací článek. Kdyby Andriase nebylo, museli bychom jej vlastně předpokládat právě na místech, kde se vyskytl; je to téměř, jako by prostě zaplňoval prostor, ve kterém podle zeměpisných a vývojových souvislostí měl odpradávna být. Budiž tomu jakkoliv, končil se článek učeného profesora, na tomto evolučním vzkříšení miocenního mloka vidíme s úctou a úžasem, že Génius Vývoje na naší planetě ještě zdaleka neuzavřel své tvůrčí dílo.

Tento článek vyšel přes tiché, ale rozhodné mínění redakce, že takové učené povídání do novin vlastně nenáleží. Vzápětí dostal profesor Uher dopis od jednoho čtenáře:

Slovutný pane,

koupil jsem loni dům na náměstí v Čáslavi. Při prohlídce domu jsem našel na půdě bednu se starými vzácnými, najmě vědeckými spisy, jako jsou dva ročníky Hýblova časopisu Hyllos z let 1821–22, Jana Svatopluka Presla Ssavectvo, Vojtěcha Sedláčka Základové přírodnictví aneb fysiky, devatenáct ročníků veřejného spisu všenaučného Krok a třináct ročníků Časopisu Českého museum. V Preslově překladu Cuvierovy Rozpravy o převratech kůry zemní (z roku 1834) jsem nalezl jako záložku výstřižek z nějakých starých novin, na němž byla tištěna zpráva o jakýchsi podivných ještěrech.

Když jsem četl Váš znamenitý článek o těch záhadných mlocích, vzpomněl jsem si na tu záložku a vyhledal jsem ji. Myslím, že by Vás mohla zajímat, a proto Vám ji jako nadšený přítel přírody a horlivý Váš čtenář posílám.

Ve veškeré úctě

J. V Najman

Na přiloženém výstřižku nebyl uveden titul ani rok; podle typu písma a pravopisu však pocházel z dvacátých až třicátých let minulého století; byl tak zežloutlý a zvetšelý, že se dal stěží číst. Profesor Uher to užuž chtěl hodit do koše, ale byl jaksi dojat starobou toho tištěného listu; i počal to číst; po chvíli vydechl “kruci” a narovnal si vzrušeně brejle. Na výstřižku byl tento text:

O LIDOGEŠTĚRKÁCH

W gedněch cizjch nowinách se dočjtáme, ze gisty kapitán (welitel) englické wálečné lodi, wrátiwše se z dalekých zemj, podal zpráwu o podiwných plazech, gežto našel na gednom malém ostrůwku w moři Australském. Na tomto ostrowě gest totiž gezero se slanau wodau, awšak s mořem nesauwisegjcj, gakož i welmi swjzelně přjstupné, kdež onen kapitán a lodnj felčar sobě odpočjwali. Tu wystaupila z gezera zwjřata na způsob geštěrek, awšak po dwau nohau gako lidé kráčegjcj u welikosti mořského psa nebo-li Tuleně a na pobřežj rozmile a zwláštně se pohybowaly na ten způsob, gako by tančily. Welitel a felčar z pušek wystřeliwše dwě ty zwjřata ulowili. Magj prý tělo slizské, bez srsti a bez gakýchkoliwěk šupin, tak že Salamandrům se podobagj. Nazegtřj přišedše pro ně museli ge pro smrad weliký na mjstě ponechati a nařjdili plawcům, aby sjtěmi to gezero vylowili a párek těch Oblud na loď žiwé doprawili. Wylowiwše to gezírko námořnjci wšechny geštěrky u welikém počtu wyhubili a gen dwě na loď dowlékli wyprawugjce, že magj tělo gedowaté a palčiwé gako kopřiwy. Na to ge dali do sudůw s mořskou wodau, aby ge do Englicka žiwé dowezli. Awšak, nastogte! An ostrow Sumatra na lodi mjgeli, tu zagaté geštěrky ze sudu wylezše a okno w podpalubj samy otwořiwše za noci do moře se uwrhly a zmizely. Dle swědectwj Welitele i lodnjho ranhogiče gsau to zwjřata welmi podiwná a lstiwá, chodjcj po dwau a diwně štěkagjcj a mlaskagjcj, awšak nikoliwěk člowěku nebezpečná. Pročež zagisté práwem bychom ge Lidogeštěrkami zwáti mohli.

Potud výstřižek. Kruci, opakoval rozčileně profesor Uher, proč tu není nějaké datum nebo titul těch novin, ze kterých to kdysi kdosi vystřihl. A které to byly cizj nowiny, jak se jmenoval ten gistý welitel, která to byla englická loď? A který to byl ostrůwek v moři Austrálském? Nemohli být ti lidé tehdy o něco přesnější a – nu ano, trochu vědečtější? Vždyť toto je historický doklad nesmírné ceny –

Ostrůwek v moři Austrálském, ano. Gezírko se slanau wodau. Podle toho to byl korálový ostrov, atol s těžko přístupnau slanau lagunau: právě místo, na kterém by se mohlo takové fosilní zvíře uchovat, izolováno od prostředí vývogově pokročilegšího a nerušeno ve své přirozené rezervaci. Ovšem nemohlo se příliš rozmnožit, protože by v tom gezírku nenašlo dostatek výživy. To ge gasné, řekl si profesor. Zvíře podobné geštěrce, ale bez šupin a chodící po dwau nohau gako lidé: tedy buď Andrias Scheuchzeri, nebo giný mlok gemu blízko příbuzný. Degme tomu, že to byl náš Andrias. Degme tomu, že ho ti zatracení plavci v tom gezírku vyhubili a že gen geden pár se dostal žiwý na tu loď; pár, který, nastogte, u ostrova Sumatra utekl do moře. Tedy přímo na rovníku, v podmínkách biologicky vysoce příznivých a v prostředí poskytugícím neomezenau výživu. Bylo by možno, že tato změna prostředí dala miocennímu mlokovi ten mocný vývogový impuls? Gisto ge, že byl navyklý na slanau wodu; mysleme si geho nové sídliště gako klidnau, uzavřenau mořskau zátoku s velikau hogností potravy; co nastane? Mlok začne buget, gsa přesazen do optimálních poměrů, s ohromnau vitální energií. To ge to, jásal učenec. Mlok se dá do vývoge s nezkrotnau chutí; hrne se do života gako blázen; množí se úžasně, protože geho vagíčka a pulci nemagí v novém prostředí specifických nepřátel. Osídluge ostrow po ostrowu – podiwné ovšem ge, že některé ostrowy při svém stěhování gaksi přeskakuge. Ginak ge to typická migrace za potravau. – A nyní otázka: proč se nevyvígel už dřív? Nesauvisí to s úkazem, že v ethiopsko-austrálské oblasti negsau nebo až dosud nebyli známi žádní mloci? Nenastaly snad v této oblasti během miocénu něgaké změny mlokům biologicky nepříznivé? Možné ge to. Mohl se třeba vyskytnaut specifický nepřítel, který mloky gednoduše vyhubil. Genom na gednom ostrůwku, v uzavřeném gezírku se miocenní mlok udržel – ovšem za tu cenu, že vývogově ustrnul; geho evoluční pochod se zastavil; bylo to gako natažené pružné péro, které se nemůže rozvinaut. Není vylaučeno, že Příroda měla s tímto mlokem veliké plány, že se měl vyvíget geště dál a dál, výš a výš, kdoví gak vysoko… (Profesor Uher cítil až lehké mrazení při této představě; kdoví neměl-li se vlastně Andrias Scheuchzeri stát člověkem miocénu!)