ženskou, hned po něm lezou mravenci a hned takovej mužskej

přemejšlí, jak ji dostat do postele, jak říká básník Bondy, to je

ta touha převádět ženský z polohy vertikální do polohy horizontální,

a že on, ač básník, z tý horizontální polohy má teďka dvě děti,

který musí pořád s sebou vozit v kočárku, moje maminka ale byla

světice, vychovávala nás sama, tehdejšího času byla údernice na

pěstování řípy, zalejvala ji z potoka, když padlo sucho, a řípu měla

jak kbelíky, ovšem kampak se kdo hrabal na Hanáky, ty potvory

vycouvali z pole, když okopávali řípu, nenechali na poli ani cápotu,

takovej mistr vysokejch sklizní byl Mejtnej, bejval kaprálem u

hulánů, bradu jak Eliáš, zastrčený ty fousy v létě do poklopce, v

zimě tu bradu nosil jak šálu, dříč, kterej vydržel jedním tahem v

lese, jen se pomodlil a už to zase hnal s babama na pole a lítal tam

s kravama a baby povzbuzoval dobrým příkladem a bičem, z takovýho

by měl pan prezident i dneska radost, kdyby jich tak bylo dvě stě

tisíc, při hospodářství měl ještě hospodu, ale jeho žena, místo aby

nalejvala hostům, tak nalejvala sobě a tak on, že byl katolicky

vychovanej, tak ju bil a bil, až ju ubil, podle Starýho zákona,

ovšem krávy a koně měl vypucovaný, kufr peněz a knížky v záložně,

jedna baba jménem Šumplica, aby nemusela nosit vyvoraný brambory,

tak je zahrnovala bosou nohou, ale starej Mejtnej ju viděl a

pošlohal ju bičem, až omdlela, a večer spravoval škrpály a četl

vzdělávací knihu, než ale zasel, tak pšenici vypral v modrý skalici,

zabíjel rád prasata a do polívky dával koření až odněkud z Afriky,

javanská skořice je, slečno, lepší než cejlonská, skořice je tak

lahodná do svařenýho vína a na povidlový taštičky, za Rakouska ale

byli lidi taky hrozně zavostalý, jeden tutan kopal na poli motykou

a ukopl si palec, protože myslel, že to je ponrava, učitel Látal

mlátil a pral žákům hlavou do tabule, že kluci špatně ovládali

měřické tvaroznalství, farář Zbořil, ten zase rafal kluky za krk a

třepal s nima jak s králíkama, žé nedovedli pochopit, že milost je

přirozenost boží a nadpřirozená zásluha, proto se taky náš farář

musel v jednom tahu modlit, aby nebyl tak zlej, protože ten nechal

kalich kalichem a zpohlavkoval ministranty a potom pokračoval ve mši

dál, to byla ta rakouská disciplína, která si potrpěla na parádu a

barvy, arcibiskup nosil fialovej kvadrátek a fialovej kabát, generál

Lukas měl zlatej límec a tři hvězdy podložený červeným hedvábím,

jeden voják už tenkrát řekl, vysrat se na válku! a už visel na

stromě přetržený, Syna člověka prodali za třicet zlatek, ale sultán

kupoval krasavice za sto tisíc a víc, kapacitu svatýho Petra

pověsili na kříž hlavou dolů, ale papež, jeho nástupce, ten dneska

obchází Laterán a Vatikán, těch tisíc pokojů a musí mít turistický

značky, aby nezabloudil, s kardinálama se ani tak nebaví o účinný

lásce k bližnímu, ale o valutách a katolických základnách, to jsou,

slečno, ty okýnka do světa, co vám teďka povídám, ty góly, body,

vteřiny, jak nebožtík Strauss pěstoval zásadu, aby fajnový melodie

vládly světem, aby bylo zjemnění citu, ta evropská renesance, o

kterou usilovali Themistokles a Miltiades a Sokrates a Goethe a

Mozartek, že to už nejde říct, když se nám krasavice omrzela,

slečno, polibte si nohu, adié! ale to zjemnění je v tom, že se

napíše skladbička, nebo básnička na rozloučenou a pošle se to s

kyticí růží, to potom, slečno, romantickej člověk má i jemnější

snění, běhavku míti ve snách znamená holdování při společnosti,

manželku ve snách umříti viděti, to zase jako na potvoru značí

vyplnění tvých tajných přání, u nás se jeden kamnářskej učedník

rozplakal, protože ho zacvičovali s jednou slečnou na piliáru, jindy

ale slečny zase pomohly z baru znamenitě, to jeden byl charabél na

mozek, a když to na něj přišlo, tak volal, maminko, maminko, co se

mi to stalo! a maminka hned vzala sto korun a běžela pro krasavici

do baru, ale ten její syn potom s tý krasavice padal, tak maminka

při tom pomáhala, aby si na čas voddychla, než ten její chudinka

synáček zase začal volat, maminko, maminko, co se mi to stalo! ale

já jsem vždycky zachoval formu jak Conar Tolnes, v těch mejch

kouzelnejch rukách jsem dělal kontesky, ty botičky pro princezny,

herečky a lepší krasavice, dřevěnej kramflíček, přibitej mosaznejma

štyftlíčkama, práce to čistá a bohulibá, stříbrný ševro a ševro

žlutý, kanárčí, a aby podrážky byly bílý, kupoval jsem gumigragant,

takže za Rakouska byla ševcovina práce spíš chemická než řemeslo,

dneska je to na běžícím pásu, ač švec, nosil jsem cvikr a hůlečku

se stříbrným kováním, to bylo tím, že tenkrát každej chtěl vypadat

jako hudební skladatel nebo básník, kdežto dneska vobráceně, každej

spisovatel se dává fotografovat jako syčák, no jednou jsem, slečno,

viděl americkýho spisovatele, no něco hroznýho, ten samej systém jak

hrabě Zelikowski, známej svou surovostí, i ten malíř, jak namaloval

tu holubici, no fotografie jak žebráka od Mariazell, dneska se ti

umělci češou takhle dolů, jak za Rakouska vejminkáři nebo chovanci

chudobince nebo chorobince, kdežto za Rakouska, kdo měl dvoutřídku,

už si nechával kulmovat vlasy, takhle vyčesaný jako slečinka, aby

si holky myslely, že píšete básničky, kdo už měl za Rakouska tři

měšťanky, tak nechodil moc na slunce, kdežto dneska se opalujou i

prezidenti, i za Rakouska se i dělníci nechávali fotografovat loktem

lehce opřený o stoleček a s vočima do dálky, jak Edison, kdežto

dneska se dávají brát, jak štípají dříví, to máte, tenkrát se

používalo i hodně badyánu, toho koření z čínskýho stromu, koření tak

báječný do likérů a pečiva, jejda, ta stará doba si potrpěla na

žebráky, ale jináč na parádu, maďarská mouka byla takový barvy jak

písek a na pytlích byla značená třema červenejma srdcatama, ale

americká dvojnulka, ta zase měla na pytlích ve znaku tři zkřížený

klasy a stál tam Kanaďan s kosou, arcivévoda princ Eugen, velitel

dajčmajstrů a majitel apoštolskýho řádu, největší hovado habsburský

rodiny, to měřilo dva metry dvacet a jeho pobočník, když mu nesl

plášť, tak ho coural po zemi, zatímco starej Gruléšek u nás

spravoval pytle a četl při tom zamilovaný románek, farář Zbořil za

se četl z kazatelny pastýřský list o čtení nemravných knih a

časopisů, a starej Grepl, ten co vozil do Olomouce i vorgaf, dával

si nohy do studený vody, aby nezaspal, protože neměl budíka, v zimě

chodil do lesa svážet dříví a kterej nosil na ramenou ty řetězy jak

satanáš a svý ženě často tloukl hlavou o trám, aby se polepšila,

takže vona se dlouho modlívála do noci, aby ji pámbů vyslyšel a

převrátil na něj fůru s dřívím, proto taky básník Bondy mi říkal,

že pravá poezie musí bejt zraňující, jako byste si zapomenuli

žiletku v kapesníku a při smrkání jste si pořezali nos, proto

pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z

postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat

držku, to bylo tím, že za Rakouska byl muž odpovědnej za duši svý

ženy přímo bohu, takže Tónek Opletalů, ten, jak zarazil Ferdoškovi

do hlavy nůž, jak se hádávali o tom, kdo přijde do nebe a kdo né,

tak ten zase říkal svý ženě, slibovala jsi mi poslušnost při oltáři,

a hned jí dal na důkaz pár facek jako závdavek na ty facky další,

můj mistr měl dobrou povahu, ale zase rád chlastal, když na to měl,

jeden zóďák gořaly dopoledne, jeden vodpoledne a jeden na noc, to

by se dneska lidi z toho zbláznili nebo dělali revoluce, kdyby měli