Vladimír jednou vykládal cestou na pivo: Moje příští grafika bude sametová. Znáte to? Automaticky kopete do kamínku levou, pak pravou. Hromádka mosazných pilin. Patnáct vteřin, mrknu tam. Je to krásný! Doktore! A sametový! Víte, jsem nakonec rád, že jsem debil… Zahnuli jsme do Skořepky, že půjdeme do Konviktu. Pan Fišer, bývalý řeckořímský zápasník před padesáti lety, teď zápasník se sklerózou, seděl před domem na židličce, a protože pan Fišer nikam jinam nechodil na pivo než k Tygrovi, tak na nás mával, tak jako celý den na všechny chodce, a zalamoval rukama: Zpátky, zpátky, dneska je sanitární den. Katastrofa…!

Jeden čas, kdy jsme s Vladimírem trpěli obdobím obscénity, hledajíce materiály, abychom popsali Poctu Georgu Groszovi, sbírali jsme nápisy na záchodech, ve fabrikách a v hostincích a opsali si jich několik desítek, vešli jsme omylem i na dámskou toaletu na nádraží ve Veleslavíně, ale zřízenci na nás vtrhli, zarýglovali jsme se tam a nastal křik a volání a přišel i přednosta, a tak jsme se odrýglovali a všichni se na nás vrhli jako na dva pornografy a zvrhlíky a vinili nás, že jsme na záchodě čekali na dívky školou povinné, které jsme chtěli pohlavně zneužít. Když jsme ukázali zásobník nápisů ze všech možných záchodů, pak přednosta odvolal první tvrzení, ale setrval a trval na tom, co prohlásil, že jsme dva homosexuálové a že jsme chtěli ukájet svoje chtíče na záchodě ve Veleslavíně a ta sbírka pornografických nápisů je jen chrastítko, které má odvádět pozornost… a nejdřív nám naplil do tváře, pak i zřízenci, protože u obyčejných lidí je homosexualita v kromobyčejném opovržení. Jen nám ale otrnulo, sbírali jsme dál, a tak jsme se dostali na dámskou toaletu na filozofickou fakultu, kam jsme se dostali pod záminkou přednášek o revoluční činnosti v Africe. Tam jsme našli krásný nápis: Holky, mě včera jebal černoch! A pod tím bylo dívčí rukou dopsáno: A jakýho měl paťáka? Nejmíň kilovýho! Vladimír byl z toho nápisu celý divoký. Řekl: Já jsem si myslel, že jen já mám takový vilný obrazy, a teďky vidím, že to je obecný… Když se tohle dozvěděl Egon Bondy, sepnul ruce a tak sepjaté je hodil nad hlavu a úpěl: Ježíši, dyk vy dva lotři mě vykrádáte, aniž byste vo tom věděli! Dyk já teď rozpracovávám v potu tváře větu: Sexus je anonymní, eros je adresný… Všichni jsme na jediný sexuální lodi, každý však pluje pod svojí erotickou vlajkou… Kurva fix! To zase dneska spolykám kila prášků, abych si v noci jen trošku zdřímnul…!

Vladimír byl vždy bezelstný. Jednou k nám přijel do Nymburka se svojí Teklou. Tekla jela s mým otcem nákladním autem white pro škodovku, která někde ztroskotala. Očekávali jsme na břehu Labe příjezd, a když white přijížděl, Vladimírek byl dojat, až plakal. Otec šoféroval nákladní auto, na kterém byla škodovka 420, ve které seděla Tekla a dělala ty samé pohyby volantem, jak vyžadovalo couvání, popojíždění a nakonec zacouvání do dvora. Pak se s Vladimírem šli koupat na náplavku. Maminka s paní řídící učitelovou se dívala na Vladimírka dalekohledem a viděla, jak Vladimír v půl jedenácté dopoledne a v neděli, kdy začíná velká mše svatá, souloží pod prostěradlem průhledné řeky. Pan ředitel Cyril se podíval též dalekohledem a pak řekl žalně: Nevím, nevím, ale tahle generace asi nepůjde cestou Komenského. Když jsem potom Vladimírovi lehce vytýkal, co prováděl v řece v době velké mše, pravil s velkým smíchem: Já jsem viděl, že jsem viděn, ale já jsem chtěl udělat vaší mamince radost. Egon Bondy, když se to dozvěděl, zacpával si uši a křičel: Kurva fix! Doktore, proboha, dost! Dost! Ten Vladimírek naplňuje bibli! A přicházeti budou mnozí od západu i východu a stolovati budou s Abrahámem! To je čistá, ouplná paranoia, ten Vladimír…!

Jednou jsme seděli U Brabců a bavili jsme se o rozpínavosti vesmíru a úměrně k tomu pili pivo. Ach, ten Vladimír! Sám od sebe nikdy nešel na pisoár, a když byl na návštěvě, nešel na malou stranu, třeba by měl prasknout. A tak když po pěti pivech jsme šli poprvé, u našeho stolu usedli dva bratři a tak živě se bavili a s takovou chutí, obzvláště ten, který měl tmavé brýle. Jeho hlas duněl a každé slovo krásně kulatilo sémantiku znaku, že jsme naslouchali jen té dunivé melodii. Vladimír loutal housku, protože se mu rozviklaly všechny zuby. Ale když i ti dva naši noví spoluhosté šli na pisoár, viděli jsme: ten druhý dunivý byl slepý. Když se vrátili, naše hovory se propojily a nakonec jsme se dověděli, že když jako chlapci tihle dva bratři skotačili, jak skákali ze stromu, tak jeden z nich pustil větve, které tomu druhému vyšlehly oči. Vladimír, když na refýži na mě vyzuzal šedesát halířů na tramvaj, pravil: Až dostanu sílu, tak se jednou toho slepýho zeptám, když ty jeho oči se vyšlehly, jestli se náhodou nestočily, a v poslední vteřině se poprvně a naposledy ty voči podívaly sobě do tváře, do prázdných důlků… Druhý den jsme seděli ve Slovanské lípě ve Vysočanech a Vladimír naříkal, že slepne, že trojklanný nerv se mu tlačí pod obočím na skráň, že kdyby si pořádně kýchnul, tak mu vyletí přední zuby, když oknem uviděl tramvaj, zasténal, chytil se za pravý bok, a konduktérka jak v tramvaji procvakávala jízdenky v bloku, Vladimírovi se zakousnul žlučník. A navíc chytal a ohmatával si hlavu, věštil bouřku, obvyklý pěticoulový hřeb se mu zarážel do hlavy, takže špičku si ohmatával jazykem. A navíc, předevčírem, jak soutěžil s učedníky, kdo z místa vyskočí na ponk, na kterém spočívala ocelová deska, Vladimír zvítězil, ale rozsekl si o hranu té štancny holeň, která se podebírala, takže střídavě se chytal za tu holeň, za bok, tiskl si prstem trojklanný nerv nebo si viklal a přesvědčoval se, jak hrozně jsou uvolněné přední zuby. Tu vstal od sousedního stolu člověk a pravil tiše, dívaje se po očku na nástěnné hodiny: Moje jméno je Duže, jako duše, opakujte si každou chvíli, klid, klid, klid… kdybyste potřeboval mesmerické pohyby, bydlím v Horních Počernicích, ptejte se na moje jméno, bydlím za zahradou… A ručička tiknula minutu před devátou a pan Duže zvolal: Promiňte, zmeškám autobus… a rozběhl se, ale v lítacích dveřích se srazil s číšníkem, který vířivým pohybem nesl hladinky. Pan Duže padl, zlit pivem neviděl, takže ležel na čtyřech v kalužinách piva, řval a nadával. Vladimír žasl a okřál. Vstal, zapnul si kabát, naklonil se nad pana Dužeho a pravil tiše: Opakujte si, klid, klid, klid. Kdybyste něco potřeboval, moje jméno je Vladimír, pracuji v ČKD, jen se tam optejte, říká se tam Na vystrkově… Jindy jsme s Vladimírem seděli U Horkých v libeňských Židech, koupili jsme si každý deset rohlíků a pili ke každému smíchovské pivo, hostinec řinčel hovorem a smíchem, vydrhnuté dělnice pily u okna kávu se šutrem, když najednou přišel k nám člověk a pravil: Pánové, já jsem ženatý člověk, to celkem není nic tak zajímavého, ale pánové, já bydlím u tchána v jedné místnosti, která je rozdělena oponkou. Prosím, že si můj tchán jí moje jídlo, to celkem není nic zajímavého, ale pánové, já když za oponkou v noci souložím s mojí vlastní ženou, tak vidím siluetu mého tchána na oponce, jak v mých hlavách onanuje tak šikovně, že když to přijde na mně, tak taky i jemu, pánové, kdy najdete takového tchána na světě? Na mém jménu nezáleží, jsem pouhý natěrač. Egon Bondy, když se dozvěděl o vyšlehnutých očích, mával jen rukou, jako že nic, když se dozvěděl o panu Dužem a Vladimírkovi, mnul si ruce, jako že už ta naše setkání s fenomenálními událostmi slábnou, nejsou schopna stupňování, ale když se dozvěděl o tchánovi, který onanuje u hlavy své souložící dcery, bral mne za ramena a šilhal, díval se do mne, vzal mě za hlavu, tak se mi upřeně díval do očí za účelem ověření pravdy. A pak zařval: Kde je ten člověk? Povídám: Vladimír už asi bude doma. Bondy řval dál: Kde je ten lakýr? A hrozil mi prstem u očí: Nehrajte si, já už vím, vy mi chcete zošklivit psaní, ale setsakra se spletete! S tím lakýrníkem mě musíte seznámit! Povídám: Von teďky natírá Cukrák, visí na provaze a s pimzlíkem v ruce namáčí do barvy a zpívá si… Bondy hulákal: Sem s tím lakýrem! A zacpával si uši a kvičel: To všechno Vladimír musí napsat, a když ne von, tak vy, tak jak to dělala Božena Němcová s pohádkami, Jirásek se Starými pověstmi. A Vladimírkovi že vzkazuju: Čím má hora blíž k slunci, tím je na ní větší mráz… a jen slunce má právo na svoje skvrny, jak řekl Goethe o Fridrichovi, králi pruským, kterýho teďka studuju! Ale s tím lakýrem mě musíte seznámit! Pochopte! Dyk to může bejt přestrojenej mučedník za lakýrníka! Vo to de! Pak řekne papež: Nepotřebuje církev mučedníky! Potřebujeme je víc než kdy jindy, sem s tím lakýrem! Kurva fix!