Jednou jsem navštívil Vladimíra na Kostnickém náměstí ve třetím patře, a když mi otevřela maminka Vladimírova, v přítmí předsíně se jí zatřpytily slzy… a viděl jsem, jak se rozletěly dveře a vzduchem ve světle místnosti letěl kastról, který se nakláněl a silou mrštění z něj létalo lesklé zelí, za ním jak pivní tácky čtyři pět knedlíků. To všechno přeletělo z jedněch dveří osvětlenou chodbou a balistikou se to zasunulo do dveří paní Boudníkové, která v chodbě volala: Ale to je nádherné, že jdete na návštěvu, Vládíček bude mít radost! A tichounce dodala: To byla zase noc, ten vám řádil! A zase hlasitě a zvučně: Ale vy, pane doktore, krásně vypadáte, to jste jistě se byl koupat… a tichounce: To byly drile, po celým baráku ho bylo slyšet… a zase hlasitě: Jen pojďte dál, Vladimírek má nový svetřík, Vladimírku, no… ten bude mít radost! A tichounce: Pořezal se, jak upadl do zrcadla, a počáral tou krví zeď a ještě celou čtvrtku… a napsal do ní: stanu se knězem šílenství… Vladimírka jsem zastihl v depresi. Jen prohlásil: Máti mi vyčítala, že když mne krmí, tak mám mít trochu větší pocit vděčnosti, tak jsem hodil ten kastrůlek. Povídám: To byl nezapomenutelný obraz, jako když se nechal fotografovat Salvador Dalí, jak letí vzduchem a ze dveří kdosi vylejvá na něj akvárium s rybičkami a letí kocouři, který zešíleli měchuřinou na vocase… Vladimírek jásal: Tak vy jste viděl ten kastról ve vzduchu, to zelí… a osvětlený, že to bylo krásný? Řekl jsem, že to krásný bylo a že půjdeme na pivo k Růžovýmu keři, že tam hostinský a hostinská mají každý svoje andulky a ty andulky si příšerně nadávají a hostinský a hostinská se jen usmívají, protože místo aby si nadávali oni, nadávají si ty andulky… Když jsem to s tím kastrólem řekl Egonu Bondymu, polekal se, ale pak zajásal: Kurva fix! Nietzsche se ptal, kde jsou barbaři dvacátého století… Vladimír! No jo, už je to tak! Vladimír! Barbar dvacátýho věku, kterej pluje ve studených vodách umění a v teplých vodách vědy, jak řekl Dalí. Vladimír…

Jednou jsme s Vladimírem kráčeli polabskou krajinou, osamělý strom trčel a nabízel se slunci do všech stran, za ním byl temný les. Vladimírek se zase díval s pohnutím, usmíval se, přikyvoval si shodně sám ve shodě se sebou. Hele, řekl, tenhle strom, to je Goethe, měl podmínky, rozkošatěl, nabral si helenského slunce ze všech stran, jeho kořeny si vzaly ze země do sytosti to, co potřebovaly. Já jsem ale strom z támhle toho lesa, ramena mám odraný, musím počítat jen pro svoji štíhlou korunu s tolika sluncem, kolik ho na mne vyjde, jeden druhému v tom lese vadíme, jeden druhému zavazíme, avšak žijeme. Já povídám, pokračoval Vladimír, že dík imaginaci a hmatovému prožitku jsem zrovna tak košatý – ukázal na osamocený strom – jako tamhle ten Goethe. Zrušil jsem rozdíl mezi silnou individualitou a masou… chachacháááá! Ten čas jsem začínal chápat, že Vladimírovy grafické listy jsou apoteózou čtvrtého stavu, lesa, dělnické třídy, že dotýkajíce se větvemi jeden druhého, jsme odsouzeni žít na útraty Vesmíru a Krásy. A Vladimír ještě stál pohnut před tím osamělým stromem a něžně hovořil: Tak jako tady ten strom, tak já mám všecko taky v listech uzemněný… Ten strom je pro mne ze skla, vidím, jak míza stoupá sklem pně, šťáva trubicemi je rozváděna větvemi, vidím květ, vidím plod… i země je pro mne průhledná a ze skla, sleduju přesně, kam jdou kořeny a vlásečnice, vidím, jak sají ze země a z vody, vidím celý ten skleněný strom, vidím i každou jeho fázi ve kterékoliv roční době, teď i tady vidím ty kružnice, po kterých se každá součástka stromu otáčí, vidím tu harmonii sil a šťáv… troška imaginace a všechno se stává jasnější, a tedy lidštější, víte, doktore? Chápete? Doktore…! A já jsem si v té chvíli uvědomil, jak grafické listy Vladimírovy jsou tak krásně ukostřeny, tak dobře uzemněny, jak každé dobré rádio, jak každý telefón, jako ty cisterny nákladních aut s benzínem, které courají za sebou po dláždění jiskřící řetízek, aby hořlavina nevyletěla při hřmění do povětří. Viděl jsem, jak i Vladimír, když je rozbitý, jak se vždycky znovu zvedne, když se nakloní a prstem se dotkne země, která mu dodá čerstvých sil a se kterou se spojí v mystické a přece tak realistické komunikaci. Egon Bondy, když se dozvěděl o tom, co Vladimír na procházce řekl, kopl do žebra ústředního topení, a drže si v ruce roztrženou botičku, poskakoval v automatu Svět a křičel: S tím stromem, to je starej Jacob Böhme, ten geniální prták ze Zhořelce, kterej taky odhrnoval hlínu stromů, aby poznal, jak souvisí hmota s myšlením, aby vynašel větu: Der als Mensch gewordene Gott! Jejejej! Já jsem si snad ukopl celej prst! Ale to ten Vladimír! Dyk je to substrát Hegelovy celý filozofie, ten strom! Já to musím rok študovat a Vladimír, ta bestie, to přesně řekne jen tak na procházce, jako by se vysmrkal! Jak říkám, čistá paranoia! A celou botičku jsem si roztrhl! Koupíte mi boty! A basta… nadával Bondy, který spílaje lichotil… Egon Bondy se pak rozhodl, že se bude věnovat jen a jen umění. Aby unikl pracovní povinnosti, rozhodl se, že vstoupí do blázince. První den si liboval a zapřísahal Vladimíra: Hele, Vladimírku, Vládíčku, to by bylo něco pro vás, takovej pěknej ústav, docela blízko Prahy, je tam teploučko, strava vydatná, dají vám i malkastnu a papír nebo plátno, dostanete i vycházky a můžete tvořit. A když se vám chce bláznit, tak máte na to papíry, nic se vám nemůže stát…! Ale Vladimír kdepak aby opustil fabriku, ta byla pro něj víc než blázinec, byla pro něj azylem a učilištěm a milenkou. Řekl že ne a ne a ne. Za měsíc přišel Egon Bondy, ač dříve bledý, teď opálený, ošlehaný větrem, ale rozkacený a hned se svalil a křičel: Kurva fix! Hrom do blázince! Zavedli tam sovětský metody, že nejlepší na lehký diskordanty je léčba prací. A já tam mám motyčku a denně chodím vokopávat řípu! A čím dál jsem zdravější a zdraví je na poezii učiněnej hrob, kurva fix! A svalil se na kanape a usnul, spal tři hodiny, a když se probudil, optal se: Doktore, nebylo by tam mlíko? A k tomu samožitnej chléb?

Vladimír se rozhodl, že bude skákat z prkna. K tomu si sám zhotovoval plavečky, tři dny si je šil, jedny z fáče a druhé z černého glotu. Byly to vlastně dva trojúhelníčky spojené tenkými tkalouny; ale roucho muselo být přesné, a tak Vladimír šil, oblíkal si ty plavečky a zkoušel je ve velikém zrcadle, aby viděl, jak mu jsou i vzadu, koupil si malé zrcátko za 4,60 Kčs, každou chvíli jsem jej viděl, jak dává to malé zrcátko za sebe, aby ve velikém zrcadle viděl, jak mu to sluší i zezadu. To byla událost, když Vladimír skákal v těch plavečkách z nejvyššího prkna! Nikdy neskákal, zrovna tak jako nikdy nehrál na housle ani na mandolínu, a přesto na ni hrával s citem. Bylo to nádherné vidět, s jakým požitkem se Vladimír rozbíhá, oběma nohama pleskne o prkno, vznáší se a s rozpřaženýma rukama, které pak zvolna dává k tělu, když napřed udělal sklopku, a teď jeho dvoumetrové tělo letí do vody! Když se znovu objevil nad hladinou, několika sáhy plesknul rukou o okraj bazénu, crčela mu voda z obličeje a Vladimír dával klukům rady: Hele, hlavně jak vyskočíte, dávejte pozor, jak Vyšehrad tam v pozadí nejdříve jako by klesnul, ale pak vyjedete do obrátky a klesáte pak po hlavě dolů, pořád se po očku dívejte a uvidíte, zatímco se řítíte na hladinu, jak Vyšehrad prudce, tou samou rychlostí stoupá na obzor… Proč vám to říkám! Vždycky si všímejte toho, co děláte, a přitom ještě toho, co se děje okolo… A tak Vladimír vylezl z vody a zase vážně, vědecky stoupal po schodišti na poslední prkno, rozběhl se a donutil Vyšehrad, aby v pozadí maličko poklesl v kolenou a pak prudce stoupal vzhůru v očích Vladimírka, které s jeho tělem sdílely jeho legendární skoky z prkna z nejvyššího patra věže. Když se to dozvěděl Egon Bondy, láteřil: Kurva fix! Ten Vladimír mě zesměšňuje čím dál víc. Já abych teď skočil po hlavě buďto do prázdnýho bazénu, nebo ze svatovítský věže. No, tohle až řeknu Zbyňkovi Fišerovi, ten bude překvapenej…!

Ten čas jsem Vladimírovi půjčil knížku, ve které je vypsáno, proč maďarské národní mužstvo je nejlepší toho času na světě, proč vyhrálo zápasy století s Anglií. Vladimírek mi tu knihu vrátil a jásal: Doktore, to jste mě potěšil! Ta tak zvaná Hidegkutiho klička na čtverečním kapesníku, která v otočce přináší zvrat celé hry, ale to není nic jiného než moje aktivní grafika na tý samý ploše! Když tohle jsem vyprávěl Egonu Bondymu, ten chvíli mlčel a za chvíli byl o deset centimetrů menší. Pak pravil tiše, uvážlivě, unaveným hlasem: Ten Vladimír, jak jsem říkal, je ouplná paranoia. Vo tý Hidegkutiho kličce na čtverečním kapesníku aktivní grafiky, no, to vůbec Zbyňkovi Fišerovi neřeknu! Ten by mi vynadal, že jsem na to nepřišel já…