Jednou se Vladimír zamiloval do buclaté dívky z Čimic. Na její počest o pauze na Poldině huti našteloval buchar přesně na míru svého nosu, lehl si pod ten buchar, a když jeden z jeho přátel stiskl knoflík, buchar se zastavil přesně tak, že lehce se dotkl Vladimírova nosu. Tak se Vladimír připravoval na odpolední schůzku s milovanou dívkou. Když za soumraku s ní kráčel čimickou silnicí, na její počest si odvázal kravatu, pevně ji utáhl na jabloňové větvi, pak rychle okolo krku a maličko se přioběsil, zatímco dívka prchala soumrakem domů. Druhý den Vladimír se svým fotografem se vrátili pod ten Čimický háj, kde ještě visela na větvi kravata, a Vladimír rekonstruoval to vyznáni lásky a fotograf jej vyfotografoval s maličko vyplazeným jazykem. Seděl jsem doma v županu a bačkorách, a když mi Vladimír vyprávěl ten příběh a ukázal fotografii, vrtěl jsem hlavou a odháněl od svých uší jak ránu bucharu, tak věšení na kravatě. Vladimír pravil: Tak co jsem měl dělat, když jsem chtěl holce udělat radost. Aby měla něco ze života, ne? Když jsem to vyprávěl Egonu Bondymu, zacpával si uši a dupal a křičel: Dost, doktore, proboha, dost! Tyhle Vladimírovy příběhy mi berou sílu, doktore, plihnu jak ucházející pneumatika, pro smilování, už dost! Dost, dyk jedu už lautr po holým ráfku! Píchnul mi duši, ten lotr! Kurva fix!

Vladimír přivedl svého kamaráda z práce Kadla. Vladimír si z něj neustále dělal legraci, ne pro legraci sobě, ale věděl, že to Kadlovi dělá dobře. To přišli a Karel byl vyděšen. Vladimír pravil: Všiml sis, Kadle, že za náma pořád šel ten člověk se šoférskou čepicí? A Karel přikývnul a vyjeveně se díval, pořád nosil čepici s klapkami na uši, aby nenastydnul. A Vladimír: Kdyby něco, Kadle, kde jsi říkal, že bys chtěl bejt pochovanej, na Zbraslavi nebo v Modřanech? A Vladimír položil prst na ústa, pak kráčel po špičkách, odtrhl dveře a vyběhl do večera na dvůr. Když se vrátil, Karel měl oči plné otazníků, podávali si ruce a dívali se do očí a přísahali: Kdyby něco, tak jsi, Kadle, neslyšel, neviděl nic! A cesta z práce byla plná tajemství, vždycky když přišli, tak Karel hrůzou skoro nežil, jen si sundával tu čepici a vlasy mu řídly, utíral si zmáčené čelo, a když se podíval na Vladimíra, viděl jsem, že bez Vladimíra nemůže žít… mohl by, ale s Vladimírem měli tajemství, nejen ve dne, ale i v noci, pořád samý nebezpečí… Jednou zase se drželi za ruce v mém pokoji Na hrázi Věčnosti č. 24, Vladimír vyběhl ven, aby zkontroloval, že nikdo na dvoře není, a pak Vladimír pravil slavnostně: Kadle, naše společný heslo ode dneška je: Punkvou do Dněprostroje. A pak Vladimír seděl a jen tak v hovoru připomněl: Hele, Kadle, ber si teďky raději teplý spodní prádlo a nátělníček, v kriminále je zima, víš? Nebo: Kadle, nebolí tě hlava tadyhle v týlu? Já tě nechci strašit… ale jak začne bolet v týlu, tak to začíná paralýza, víš? A hele, Kadle, udělal jsi poslední pořízení? A co myslíš, Kadle, co je lepší podle tebe, být sežrán žralokem nebo zvápenatět? A pak zase odcházeli do noci.

Jednou přišel Vladimírek sám a byl nadšen. Hele, doktore, kdo by to do Kadla řek? Já už pro něj nejsem schopen vynacházet další a další tajemství, další hesla, tak jsem ho chtěl naučit explozionalistický grafice a von se tak rozčílil, že narovnal to železný kružítko, těžký víc jak kilo, a mrskl ho po mně a vono mi to přičíslo vlásky u ucha a zabodlo se do almárky a takhle se tam chvíli kymácelo. Kdo by to řek? Tak ten kluk má povahu skoro jako já, udělal mi tím kružítkem ohromnou radost. Když to slyšel Egon Bondy, posunutým okem tiše hovořil: Já už se s tím zlobit nebudu. Tak Punkvou do Dněprostroje? Ten Vladimír ovládá zem… nebo co… ještě že jsem napsal Prager Leben, ještě že jsem napsal Malou a Velkou knihu a jiný knížečky poezie… ale co dělat? Zvolna složíme psací náčiní, zvolna zamkneme šrajbmašinu do skříně, se Zbyňkem Fišerem teď budeme pěstovat indickou filozofii, Zbyněk Fišer mi naučí sanskrt, vlak vjíždí do tunelu, abych zase za pár let jak mystické osení se zazelenal… Tak Punkvou do Dněprostroje? Doktore, pro smilování, co mne ten Vladimír tak mučí, ale tak! Óóóó! Kurva fix!

Když ředitel Křivého kola viděl Vladimírovy grafiky u básníka Koláře, hned se rozhodl, že udělá ve Varšavě výstavu. Složil grafické listy bez razítka, rozepnul poklopec a košili, přiložil grafické listy na břicho, zapnul poklopec a košili, a tak Vladimír letěl tedy z Prahy do Křivého kola ve Varšavě. A protože nebyl papír na katalog, básník Kolář zjistil, že letecky je možno posílat do Varšavy dopisy až do váhy 4,50 kg, a tak se nařezaly 4,5 kg vážící balíčky balicího papíru a ze všech pošt pražské periférie byly odesílány dopisy ve váze 4,5 kg směr Varšava, Křivé kolo, k rukám pana Bogusze, který dal příkaz, aby z toho papíru byly natištěny katalogy. A na té výstavě v Křivém kole viděl grafické listy ředitel Davis z Moderního institutu v Miami, a tak Vladimírovy grafiky letěly přes oceán, kde měly slavnou výstavu. Od té doby se Vladimír bál nechat ostříhat. Jak viděl nůžky v rukou holiče, trnul, co kdyby ten holič pracoval po večerech na grafice a žárlil na Vladimíra a zničehonic mu vpálil rozevřené nůžky do očí až do mozku? Proto stříhala Vladimíra matička a později jeho milovaná žena Tekla. To bývala událost, to stříhání, to bylo křiku, to bylo zrcadel, než Vladimír myslel, že je ostříhán tak, jako by nebyl ostříhán, miloval vždycky dandyovský účes, nedbalost šatů Baudelaira nebo Brummella. Ale když jeho žena Tekla stříhala šaty a rozstříhala je, aby je odnesla a prodala jako sběrnou surovinu, každou chvíli zaútočila nůžkama na Vladimírovy oči. Tak pokaždé, když Vladimíra stříhala Tekla, vždycky napřed domyslil, že po postřižinách bude slepý, protože Tekla při stříhání šermovala nůžkama a vyčítala Vladimírkovi, proč nenosí domů víc peněz, proč právě teď mají celkem dvě koruny padesát na hotovosti? Když se to dozvěděl Egon Bondy, poklesla mu brada a jeho pověstný, krásně červený ret se mu třpytil jako dužina třešně, jeho modré oči se posunuly žalně a pravil: Že přes hranice státní proudí bez povolení vzduch, že plyne voda, že ptactvo nebeské bez pasu si odlétá, kam potřebuje, to každý ví, avšak pro smilování, jak já k tomu přijdu, aby Vladimír letěl bez povolení v poklopci přes státní hranice tak jako Bůh? Ale to by ještě šlo, ale kurva fix! Proč já mám vědět ty krásný incidenty s nůžkama? Co jsem komu udělal, že mě žádná ženská z lásky nechce vypíchnout voči?

Vladimír měl rád hospody, ve kterých se topilo uhlím nebo dřívím v kamnech Musgraves 14 nebo v těch ohromných černých Filakovo, které se podobaly ohnivzdorné pokladně. Tak jsme seděli u okna U Horkých, venku padal sníh a Vladimír melancholicky se díval do šenku, jak výčepní pan Šoler přikládá, pak si dál hvízdá a točí ty svoje legendární desítečky smíchov, venku už od rána padá sníh, právě se přiřítily skupiny kluků, dvě party proti sobě se zasypávají koulemi, jedna skupina couvá, zvolna překoulována tou skupinou druhou. Vladimír řekl: Ty kamna v koutě, to jsem já, když nenasypete, tak nehřeju… teď ale dávejte pozor, pravil, dívaje se na koulující se kluky, a vyběhl tak, jak byl, do sněhové vánice, tam nejdřív poklekl, pak se lokty opřel do sněhu a tak tam klečel na všech čtyřech, hřbet jako lavička. Už je to tady, povídám si, už zešílel, jak to říkal Egon Bondy, čistá paranoia, klasický schizos. Vladimír se však usmíval, stáčel hlavu do okna, hosté se dívali, jedni litovali, druzí byli pohoršeni, ale Vladimír se usmíval, vždycky tak, jak se bystře smál, když před ním stálo tajemství před odhalením. A já už jsem se začal usmívat taky, protože tak jak házející kluci couvali, jeden z nich se přiblížil na nebezpečnou vzdálenost k Vladimírovi, který trpělivě čekal jak hvězdáři na zatmění slunce, které předpověděli a vypočítali na vteřinu a den. A taky se tak stalo, Vladimír, aniž musel po čtyřech popolízat sněhem, dočkal se toho zatmění, chlapec, když hodil kouli sněhu, přes Vladimírova záda, krásně pozpátku, jako fotbalista, když přes hlavu udělá nůžky, padnul na záda, a polekán neočekávanou překážkou, zůstal ležet. Vladimír mu podal ruku, trhem jej postavil na nohy a sám pak bral sníh a mačkal jej v něžné koule a chlapec se přidal a karta se obrátila a za chvíli chlapci neodolali přesile a zmizeli za rohem cukráře Václava Šimůnka, obchodem s lojem, jak ještě dnes je napsáno na štítě toho baráku.