Vladimír nenáviděl peníze. Jak dostal zálohu, hned ji utratil, aby si do dobírky denně vypůjčoval tu deset, tu dvacet korun, pečlivě na skříňku si psal jména věřitelů, se kterými se poctivě vyrovnal, když bral: to vždycky stál a rozdával každému to, co mu byl dlužen. Pak stál se zbytkem v ruce a s velkým smíchem pravil: Co s tím? Mám to hodit do plotny? Nebo ten zbytek utratit? A utratil ten zbytek a bylo mu dobře, když v noci si vypůjčil šedesát halířů na tramvaj nebo na cigarety, a pak šel domů pěšky. Když dostal několik tisíc za ilustrace knihy, byl zděšen… Dva tisíce dal matce, dva tchyni, několik stovek utratil hned, a když matka, jsouc přesvědčena, že Vladimír má peníze, odjela, aby si vychutnal domácnost bez matky, Vladimír utratil s maniakální zuřivostí zbytek peněz a oddychl si, až zase si vypůjčil šedesát halířů na tramvaj. Ten čas jsme si taky mysleli, že Vladimír je zabezpečen na několik týdnů. Když jsem jej navštívil, otevřela mi sousedka a řekla mi tiše, když jsem poznamenal, že Vladimírek si aspoň chvíli žije: Kdepak… včera mi snědl brambory, co jsem měla na chodbě…

Ten čas, kdy jsme se s takovou chutí hádávali, protože k hádkám jsme měli důvod, sousedé to vyčítali Vladimírovi, který se bránil: Já? Kdepak, to on! A ukazoval na moje okno. A když to vyčítali mně, tak já jsem říkal: Já? Kdepak, to von! A ukazoval jsem na okno Vladimírova pokoje. A když jednou hádka vyvrcholila, kdy jsme každý spali ve svém pokoji, Vladimír s mojí sekyrkou v posteli a já s Vladimírovým kuchyňským nožem, jak se jen někdo z nás pohnul, už jsme se hnuli také, když jeden vstal, tak ten druhý vstal také, rozsvěcovali jsme a spojovacími dveřmi jeden druhému ukazovali, že jeden na druhého máme protivníkovy zbraně. A pak jsme se rozhodli, že ty spojovací dveře zazdíme. A tak přišel z Bratrské ulice stařičký zedník, vysadili jsme dveře a zedník podložil futra térovým papírem, a podepsali jsme bytné revers, že když se odstěhujeme, že zase to uvedeme do původního stavu… a zedník kladl cihly, nabíral z kolečka maltu, seděli jsme s Vladimírem každý u svého stolu a dívali se se vzrušením, jak zvolna stoupají cihly, jak roste mezi námi zeď, jako by stoupala voda, viděli jsme jeden z druhého už jen bustu, Vladimír, že byl tak veliký, pořád ještě seděl, viděl jsem už jen jeho hlavu, pak jsme se postavili a mezi námi stál zedník na převráceném kalfasu, podávali jsme mu cihly, jeden druhému jsme přikládali cihly na oddělení jeden od druhého, separatio od stolu a lože, jako ta babička, která přinesla Husovi na hranici svoji otýpku chrastí, pak jsme se už neviděli, ale s tou samou zuřivostí jsme se předháněli a podávali zedníkovi cihly, který rozpočítav odhadem, vrstvil maltu v poslední fázi tak, že mu ty cihly vyšly akorát… A když malta zaschla, jen tak jsme opřeli ty dveře… a spokojeně si oddychli, že máme zdánlivě jeden od druhého pokoj, když sedíme každý na dně svého pokoje. Egon Bondy, který přišel na návštěvu, když ještě cihel bylo po pás, střídavě běhal dveřmi vedoucími z chodby hned ke mně, hned k Vladimírovi, držel se za bradu a hledal klíč k tomu rozdělení, když na sebe a k sobě jsme mohli z chodby… Do prdele, co to zase vyvádíte? ržál a vyběhl na dvůr do slunce, které vrhalo na dno dvora hektolitry piva, Egon vůbec, když stál v slunci, tak vypadal jako faun, který se vynořil z cisterny piva, jeho světlé vlasy mu vždycky stékaly podle uší a zrovna tak jeho vousy ve světle slunce byly zality světlým ležákem, tak stál a třepal rukama a volal: Panie Wladimirze! To vám nestačí, že zdí je vod sebe rozdělená Evropa, že je vod sebe rozdělená Korea, že je vod sebe oddělenej rozdělenej Berlín? Prd to je vám a vůbec platný! A rozzloben zase vešel, díval se na Vladimírovu hlavu ode mne, pak odběhl a díval se od Vladimíra na moji hlavu a vychutnával ten moment zrovna tak jako my, když už na sebe nebudeme vidět, poslední cihla, poslední nahozená lžíce malty… A pak večer, když přišel Vladimír a začal psát svůj deník, slyšel jsem jeho pero, jak tiše a s chutí se opírá do těch stránek velké knihy víc, než kdyby nebyla mezi námi ta zeď… A když se Vladimír obrátil v posteli, jako by se obracel vedle mne, a když dýchal, slyšel jsem jeho dech, dokonce jsem slyšel, jak se mu vzdouvají plíce, jak mu pracují játra, slyšel jsem skrz zeď jeho srdce ještě víc a zvučněji, než když mezi námi nebyla zeď. A tak jsme se potkávali jen tak na chodbě, zdvořile, abychom když jsme se zamkli, každý ve své noře vychutnávali přítomnost toho tam na druhé straně víc než kdy jindy. A já jsem přisunul postel těsně ke zdi, a druhý den jsem viděl ze dvora, jak z druhé strany ke zdi přisunul i Vladimír svoji postel, tak jsme spali jako siamská dvojčata, srostlí k sobě páteří zdi, která nás nedělila, ale pojila ještě víc, než když dveře se pohybovaly podle libosti ve svých veřejích. Spíte? zašeptal Vladimír. Ještě nespím, šeptal jsem do zdi. Já taky ne… zašeptal Vladimír. Někdy jsme na sebe nemluvili vůbec, avšak stačilo se dotknout nehtem zdi a z druhé strany jsem slyšel, zrovna tak jak Vladimír, že z druhé strany proti nehtu se zatínají prsty do omítky, jak drápají lehce, a tak jsme si dávali znamení, že vlastně jsme víc přátelé než dřív… A tak se stalo, že když se Vladimír odstěhoval na Žižkov a chodil sem tam na návštěvy nebo já jsem mu chodil naproti k fabrice, do hostince Na zastávce, tak jednou jsme se do toho dali… Zase jsme byli přátelé na život a na smrt, ale už jsme na sebe nekřičeli, protože každý jsme šli svou cestou a jeden druhému nekonkurovali, tak Vladimír přistavil židli a já z druhé strany svoji štokrli a majzlíkem jsme vydrolili suchou omítku, maltu, pak jsme uvolnili cihlu, pak ještě jednu a byli jsme bezmezně vzrušeni, jako bychom byli přítomni procesu operace jeden na druhém, jako bychom si otevřeli hruď… a žasli jsme nad tím, jak pokojík toho druhého je krásný, i když jsme neviděli nic jiného než čelo nebo bradu přítele a v pozadí bílou, smutnou zeď… a tak jsme vyjmuli několik cihel, pak jsme už viděli jeden druhého bustu, Vladimír na zídku postavil nedopitou láhev griotky, já z druhé strany jsem do ní dolil rum, zatřepali a nalévali si ten likér… a když jsme si připíjeli, přišel Egon Bondy a žasnul… pak se postavil na štokrličku a díval se do pokoje k Vladimírkovi, oběhl chodbičku a vběhl k Vladimírkovi a zase odtud se díval na mne, na zídku ve dveřích, která byla tak akorát jako nějaký stůl… přinesl jsem sklínku, nalil do ní syntézu, Egon se napil, ale pak vyprskl likér, jako by se omylem napil kyseliny … a potavil se ke zdi, oběma pěstičkami tloukl do omítky, čelem lehce tloukl do zdi, to samé pak udělal u Vladimírka a kuckaje volal: Kurva fix! Uvolňování napětí! Dorozumění mezi národy začalo teď a tady! Jdu se vo tom poradit s filozofem Zbyňkem Fišerem. Je to růže, není to růže, je to tedy růže! Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka…

Vladimír rád chodil prostovlasý, za nepříznivého počasí nosil černý rabínský klobouk nasazený s ohromnou brumlovsko-dandyovskou elegancí, a když přišel mráz, tak si sám ušil z maminčina rukávníku fantastickou kožešinovou čepici, jako se nosí nyní, s obrovským kšiltem, čepicí, jako nosili rabíni z Nikolsburku. Když jednou za čas si vzal kravatu, hned na první pohled to nebyla kravata, ale obojek, ne obojek, ale jakési povříslo, které záměrně nosil stáhnuté doleva, takže uzel byl napůl vykryt límečkem košile. Sníval o elegantním svetříku a decentním kvádru, avšak když to realizoval, hned prohlašoval o sobě, že je debil, imbecil, blbeček…

V automatu Svět jsme rádi popíjeli pivo a dívali se na uklízečky. Jedna bývala za mlada u operety, teď nalíčená sedmdesátnice s afektovanou zástěrkou. Když zametá, tančí s koštětem, každý chlap ji něžně lískne dlaní, když se k němu přitočí. Mladokomička. Směje se, upíjí hostům pivo, když tlačí vozík s talíři a nedojedky a znečištěným nádobím, zpívá veselé kuplety. Bláznivá rachomejtle k popukání… Avšak pozor! Vladimír: To je světice… Druhá uklízečka, taky už dávno v důchodu, hrávala tragédie u soukromých společností, žlutá tragická maska rozšlápnutá karnevalem. Když zametá, vzdychá, jako by pohrabáčem stahovala zbytky po své kremaci. Když tlačí vozík se znečištěným nádobím, odváží svoje staré kosti do sběrných surovin. Tragická výčitka svědomí. Ale pozor! Ráda pije, cokoliv. Penzi má vypitou vždy dopředu bandaskami piva, pro které chodí tragicky k Vaništům. Vladimír: Druhá světice…! A tak stojíme a upíjíme a díváme se na ty dvě světice, kdokoliv vejde, tak zavírá zefýr nejdříve pomaloučku, a pak hroznou ranou. Tak za každým hostem jako by zapadlo víko stojící kovové rakve. A najednou vešel Egon Bondy: Kde jste? Já vás hledám už v šesti hospodách! křičí a zvedá ruce ve veřejích a za ním bác ho! Zase zavírá zefýr. Egon si zacpal uši. To pořád? Vladimír: Ne, to jen za každým, kdokoliv vejde… paní Vlaštovková, máte šroubovák? A pak Vladimír přistavil židli, nasadil si brýle, třikrát utáhl šroubek, vrátil šroubovák a všichni čekali na prvního hosta… Dveře se zavřely tiše, jen tragická uklízečka sebou škubla, jako by jí zacukali míchou. Egon Bondy pil pivo za pivem, rozhlížel se, nikde nic. Co tady děláte? optal se. Vladimír: Jsme na čekané… Tak Egon Bondy nechal stékat pivo po vousech, a než mu natočili další pivo, cucal si z vousů zbytky piva. A shora od Primátorský přijížděla sanitka, houkala, na čele jí křesalo modré světlo, tragická uklízečka se chytila za srdce, sanitka zahnula, div se nepřevrátila, před Svět, dvě stařenky se v pasáži chytily za krk a volaly: Proboha! Pro koho to zase jedou! Egon Bondy se polekal: Kurva fix, dyk mi nic není! A ohmatával si puls. Z auta vyběhli dva zřízenci, vytáhli bílé vikslajvantové lůžko, pak každý dvě baňky a vběhli do výčepu a poručili plné bandasky plzeňského… a každý vypil ještě jedno od cesty a dopili ze sklenic to, co se nevešlo do přetékajících bandasek, v průjezdu hadříkem omývaly se navzájem ty dvě stařenky, které se tak polekaly, a zřízenci s bandaskami vyběhli, pláště vlály, naskákali do sanitky, když napřed zasunuli vikslajvantové lůžko s bandaskami, a zase houkačka ječela a světlo křesalo a auto do zatáčky se div nepřevrátilo, a lidé, co šli od zámečku, tak se chytali za srdce – koho to zase vezou? Egon Bondy pravil: Do prdele, to je memento mori! Vladimíre, co jste to zase přilákal za numera? A Vladimír byl nadšený, Egon se díval, jak před biograf přijel zündapp, na něm chlap celý v kůži, v kukle, ponurý jako potápěč, na zádech obrovský horolezecký ruksak, opřel motocykl o obrubník, vážně vešel do pasáže a pak do biografu. Do prdele, co je tohleto? breptal Egon. Vladimír: Ale to je jeho zaměstnání, pendluje mezi biografy a na zádech vozí žurnály. Pak jsme viděli, jak zase ten zakuklený motocyklista našlápl zündapp a odvážel žurnál tam, kde biograf začínal o půl hodiny později, a pili jsme pivo za pivem. Když jsme vyšli pod zámeček, refýže už svítily, přijela třináctka, ženská s kočárkem do posledního vozu, kdosi jí pomohl, ale průvodčí předčasně zavřel dveře a ženská držela kočárek přiskřípnutý vejpůl a tramvaj se rozjela a ta ženská pořád držela rukojeť kočárku a směšnými úskoky běžela za tramvají a křičela, ale tramvaj nezastavila a kočárek narazil na kandelábr svítilny, třesk, a kočárek se ulomil, lidi čekající na další tramvaje křičeli nebo se opírali o zídku zámečku, několik odvážných běželo ke kočárku, Egon Bondy zbledl… avšak z rozlomeného kočárku se vysypaly s třeskotem láhve s pivem a vůně rozlitého piva zavanula ulicí… a ženská křičela za odjíždějící tramvají: Těch dvacet piv mi, syčáci, zaplatíte! Pánové! ukázala na Vladimíra a Egona, jste mými svědky, dosvědčíte mi to? Egon Bondy hřímal: Flašky, flašky, kde je to dítě? Praskaly kosti! A ženská řekla: To praskala basa, přeci nebudete na starý ženský chtít, aby tahala dvacet piv v rukách, ne? Vladimír zářil štěstím a tvůrčí pohodou. Egon Bondy vrávoral do tmy parčíku, mával rukama, jako by odháněl zlý sen: Do prdele, to jsou mi gagy. Na to nepřišel ani Chaplin…