Jednou Vladimír jel na týdenní brigádu. Když se vrátil, byl tak nadšený, posvěcený, ale kulhal. Vypravoval: Nádhera, doktore! Celej den jen rukama v zemi, vybírali jsme brambory, mám celou zeměkouli v sobě, matičku hlínu, zemi. Ale! Ta radost! Zavazuju si botku, a najednou taková hypa, že jsem letěl obloukem deset metrů, když jsem přistál, otočím se, a on rozzlobený beran, to víte, na mne skoro všichni mužský žárlejí. Pasák Němec přiběhl a povídá: To vona dělá, a hnal stádo ovcí dál. No, nádhera! Ale jen jednou jsem omdlel. K večeru koupám si nohy ve štoudvi, sedím na lavičce, najednou pasák žene stádo krav… Jedna se na mne zadívala, rozběhla se ke mně, rovnou na mne, tak jak po mně letějí ženský. Já koukám, už na mne ta kráva dejchá, už mi cintá kolena, ale zabrzdila pluhem, sklonila se a vypila na ex všechnu tu vodu a ještě mi cucala prsty u nohou. Pasák přiběhl a těšil mě: Tady je málo vody… To vona dělá. A já jsem vomdlel, v životě mi nikdo necucal nohy. Jak říkám, doktore, příště pojedu na brigádu zas. Později, když se Vladimír podruhé oženil, na svatební cestu vzal nevěstu na zemědělskou brigádu, taky na vybírání brambor. Vrátil se zklamaný… Doktore, štěstí se ode mne odvrátilo, žádnej beran, žádná žíznivá kráva, mám už smůlu, žádnej incident, jak říkám, štěstí se vode mě odvrací, možná už navždycky odvrátilo. Když se Egon dověděl o tom žárlivém beranovi a žíznivé krávě, hned na ulici něžně hlavičkou ducal do zdi a oběma pěstičkama tloukl do omítky a volal: Kurva fix! To je ouplnej svatej František! Ten Vladimír je pořád ve stavu milosti a ta milost s ním koketovat nepřestane a nepřestane! Kurva fix, to zase dneska bude spánek v čudu!

Vladimír vždycky začínal jako by znovu, jako cizinec, jako dítě. Když jsme šli na fotbal, nejdříve udiveně zíral, pak se začal vyptávat, jaké dresy má Slavie, jaké soupeř. Pak se vyptával, co to je ofsajd, co je to gól, co je to aut, co je ta faul. Když diváci se dost na Vladimíra vyřvali a nakřičeli, Vladimír nakonec prohlásil, že takový zápas je přesně obraz stavu v magnetickém poli, a když byla hra vyrovnaná, liboval si, to že je obraz správné grafiky, stav rovnováhy protikladů, že lze načrtnout silokřivky pohybů útoku a bránění obrany, nejvíce si liboval, když míč byl ve hře takovým způsobem, že uváděl do pohybu obě mužstva. Za nejkrásnější považoval na fotbalu, když hráči proudili a tekli do vakua, když pohybem jedno i druhé mužstvo se snažilo přečíslit soupeře. Nakonec dospěl k poznání, že fotbal je hra podobající se dveřím v hospodě, dveřím, které odolávají náporu deseti lidí, kteří usilují dostati se ven z hospody, avšak současně deset lidí se snaží všemi silami dostat se těmi samými dveřmi do hospody. Jednou jsme byli na Slavoji VIII, kde byl turnaj hluchoněmých jedenáctek. To dostal fotbal ještě baletní a pohybovou gestikulaci, při každém faulu se snažili gestickými pohyby hráči soudci vysvětlit, co se stalo, jak se cítí poškození, všechno v tom krásném němém filmu, pantomimou a taneční vložkou. Celou noc a pak dlouho Vladimír vykládal o vztahu fotbalu s explozívní grafikou a večer U krále Václava, kam přicházely nastrojené dámy ve svátečních šatech a účesech, bývalí fotbalisté Meteoru a SK Libně a Čechie Karlín a Libeňského SK, a očekávali černovlasého fotbalistu, který bydlel V židech, a který když přišel, obrátil si židli, usedl a převyprávěl všechna fotbalová utkání, a všichni čekali jen na toho bývalého krasavce a jeho komentář. Vladimír, když podal zprávu o jediném zápase, který viděl v posledním čtvrtroce, ohromil všechny krásnými portréty hráčů a krásnými postřehy důležitých momentů utkání… a když skončil, už se roznášely posilující likéry dámám a Vladimírovi velký koňak za poutavé vyprávění, a bývalí hráči na sebe pomrkávali, protože Vladimíra měli za blázna, tak poutavě a z jiného úhlu líčil fotbal, docela jinak, než byli zvyklí tu hru vidět…

Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět občanů toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu, poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, aby oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím allzumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprusel do bouřlivých krásných mračen…

Když se Vladimír oženil s Teklou, tak nejdříve se radili, zdali má Tekla studovat výtvarnou estetiku nebo raději jazyky či grafickou školu. Nakonec Tekla pracovala tam co Vladimír, zaučovala se na soustruhu, a že nosila montérky s kšandičkama, tak dík svým krásným prsům stala se miláčkem fabriky. Vladimír po šichtě sedával v ženském oddělení pod hodinami a zaváděl s vykoupanými dělnicemi hovory o svém manželském soužití do takových podrobností, že dělnice rudly až ke kořínkům vlasů. Vladimír hrozně litoval, že Tekla se musí koupat ve fabrice. Když ještě nechodila do práce, koupal si ji Vladimír v neckách sám. A aby holka měla něco ze života, tak před ní rád chodil nahý, s parádní erekcí. Když se dělnice lekaly, zdali se tím Vladimír nevyčerpává, těšil je Vladimír, že tohle a jinačí věci dělá před svojí ženou proto, aby měla radost ze života a prožitek. Nejraději ale Vladimír sedával s dělnicí, lesbičankou, která se ráda koupala s Teklou, a tak Vladimírek, obdivovatel těla své ženy, si tiše vykládal s lesbičankou, sdělovali si ti dva zamilovaní svoje zkušenosti a poznatky a vždycky se shodli, ač každý byl jiného pohlaví. Šeptali si ale tak hlasitě, že dělnice rudly čím dál víc a dívaly se na Vladimíra s obdivem a přály si, aby každá měla doma tak zamilovaného mužského, jako je Vladimír. Když se to dozvěděl Egon Bondy, křičel: To vy zase schválně, schválně si ta lesbičanka s Vladimírem šeptala, abych se to nedozvěděl! Ten Vladimír! Kurva fix! Já, kterej jsem si myslel, že na tohle jsem špecialista, protože jedu podle starejch gnostiků, že sexuální zvrhlost teprve vede k duchovnímu životu, tak ten Vladimír mě i ve fabrice zesměšňuje? Vono to s tím Vladimírem konce nebere a nebere! Pošeptal jsem Egonovi: Jak si tak vzpomínám, jednou si Vladimír Na hrázi Věčnosti zastrčil svíčku z vánočního stromečku tak hluboko do nosu… Egon Bondy zařval: Do prdele, svíčku z vánočního stromečku, a do nosu? Povídám: Do nosu… A Egon Bondy běhal a kopal do vzduchu a držel se za koleno: Dostal jsem z toho do lejtka křeč, ale proč do nosu? Do prdele! Povídám: Aby měl hmatový prožitek z homosexuálna… musel jsem mu ji tahat kombinačkama, ještě že koukal knot… a Egon Bondy mě povalil a bradou mi čáral po obličeji a volal: Vy dva si nedáte pozor, a já zabiju a zabiju a zabiju… Pak mne odstrčil a díval se do nebes stropu a v extázi volal: Paříž je tady, v Praze, v Libni. A to dohromady je Halič. Syn rabína z Belzu je Vladimír. Jak jsem řekl, ouplná, čistá paranoia…!

Jednou Egon Bondy chtěl navštívit Vladimírka a jeho Teklu, pár týdnů po svatbě. Povídám: Tak to se musíme jít podívat na Žertvy, von bydlí ve sklepě, tam, jak bydlí Jiří Šmejkal, který si zrovna vybílil sklep. Byl večer, když jsme došli ke dveřím. Okenice byly zavřené, nedoléhaly, tak bylo vidět pěticentimetrovým pruhem, jak v neónovém světle se Vladimír prochází sem a tam, jeho zlaté kučery vždycky zaplály, bylo to krásné, busta Vladimirova jakoby po pás v hrobě se míhala na dosah ruky, avšak Vladimír hovořil, pobíhal tím dlouhým sklepem. A pak se objevovala Tekla, krasavice podobná ženičce s grófskou krví, běhala za Vladimírem a cosi mu vysvětlovala, avšak Vladimír byl rozjitřenější, vzrušenější až k zešílení, podrážděný, bílá stěna natřená čerstvým vápnem oslňovala, a tak Vladimír a Tekla pobíhali, gestikulovali rukama, Vladimír cosi vytýkal a Tekla se bránila, sklep nabitý jako leydenská láhev. Egon Bondy oddychoval a v podřepu sípal: Do prdele, to je numero, ten Vladimír. Tam to skončí katastrofou! A měl pravdu, Vladimír, krásný v hněvu a výčitkách, hřímal a z rukou metal blesky po Tekle, která před ním několikrát klekla, ale Vladimír se jí surově vytrhl, vláčel ji za svýma dlouhýma nohama. A já jsem se otočil a tam přes trať, tam, kde se táhnou jednopatrové domy druhé strany ulice Na žertvách, tam v prvním patře bylo osvětlené otevřené okno, v tom okně pod žárovkou byl rozmalovaný portrét nahé ležící ženy na kanapi, na tom portrétu pracoval malíř obrácený zády do ulice, a vždycky, když nabral pohled z koutu pokoje, jehož druhé okno bylo zavřené a zdobené železnou žaluzií, omalovával svoje expresionistické dojetí z ženského masa, které s ohromnou vášní štětce tepal a metal na plátno. Povídám: Bondy, podívejte se… vzal jsem Egona za rameno, avšak v tu chvíli vjela na Žertvy lokomotiva s bílým dýmem, velebně tučným kouřem, zakryla nejen protější fasádu ulice, ale i nás. Když odjela a dým opadnul, Egon Bondy se zadíval na otevřené okno, na malířova záda, na jeho střídavé pootočení hlavy a pak soustředěnou práci na portrétu ženské, která s rozhozenýma nohama ležela v tišině pokoje. Egon Bondy položil nechápavě prst na červený ret, pak se otočil a díval se škvírou na Vladimíra, který na vrcholu svého rozjitření teď přinesl kbelík s térem, namočil štětku do téru a začal na bílou zeď mocnými pohyby nanášet černé pruhy, mrskal cákance na zeď, docela podlehl rytmu své explozionalistické vášně, dokonce se zklidnil, avšak teď zmizel se svou prací ze škvíry okenic, bylo slyšet, jak štětka střídavě zavadila o kbelík… avšak do škvíry vešla Tekla, stála tam a dívala se na pracujícího Vladimíra, zloba a strach z ní opadávaly asi tou měrou, jak buzarem nám její obličej a ruce a postava podávaly zprávy o tom, co se děje tam, kam jsme nemohli vidět… Egon čekal u druhého okna sklepa, až se tam objeví Vladimír, tady byla škvíra okenic větší, tak střídavě jsme běhali od jednoho okna k druhému, od Tekly, která teď dokonce mluvila, rukou radila, dodávala Vladimírovi síly a odvahy… a tak jsem to byl já, který jsem uviděl dlouhý stín Vladimírův a jeho maniakální práci, práci, kterou ničil Jiříkův sklep, jeho stín se blížil a přecházel dál, až Vladimírova ruka se objevila jako první, pak Vladimír celý. Egon Bondy pravil tiše: Doktore, tak tohle, co vidíme, to je pravá obscénita, odhalování tajemství, to je nádhera, vo tomhle až budu konzultovat se Zbyňkem Fišerem… A Vladimírovi celým tělem procházel elektrický proud, a tak jak urazil tři metry, teď, když se objevil nadšený, soustředěný a zjasněný, a zjasněný obličej mu zářil radostí nad vrcholem, který se zvolna blížil, skvrny a cákance a prudké vybíjející rytmy štětky smáčené ve kbelíku s térem se tak leskly, jak sníval o tom, térovaný záchod přehnat satinýrkou, tak nyní pracoval a vyráběl térovanou stěnu jako ventilaci jakéhosi utrpení, jehož obsah nám nebyl znám. A sotva jsme stačili se otočit, uzřeli jsme, jak záda malíře se zdvihla, poodstoupila, ženský portrét hromady zářivého masa zdobeného žíněmi v rozkroku a v podpaží a na hlavě zaplál v plných barvách a tou měrou, jak byl ten obraz silný, tou samou měrou malíř zeslábl, posadil se, poklesl, ruce mu visely přes kolena jako dva ručníky, ženská ruka vzala za porcelánový knoflík, zatáhla, žaluzie s ohromným rachotem vyletěla a byla vsrknuta vzhůru… A potom Vladimír, když zřejmě počáral celé stěny toho ohromného sklepa, vešel pomaličku, jako by jeho šlápoty vězely v houstnoucím téru, trvalo to dobu, než z druhé škvíry okenice vyšel do první… taky byl o deset centimetrů menší, nahrbený, vrásky podle úst mu visely jako dva kníry… Tekla zvolna kráčela v zamyšlení za ním, pak vešli přes chodbu do druhé místnosti, takzvané kanceláře, sklep zhasnul, Egon Bondy mlčel, natáhnul ruku, podal mi tu svoji něžnou ruku dívky, abych se přesvědčil, jak se mu chvějí prsty, jen pokyvoval hlavou, vlasy mu padaly do čela, podobal se Dionýsovi po kocovině…