Druhý den přiběhla Tekla a zalamovala už na dvoře ruce. Doktore, doktore, pro smilování, doktore!, volala. Honem pojďte k nám, Vladimír šílí! A vzal jsem si kabát a cestou jsem se snažil vyzvědět, o co jde, ale Tekla jen lomila rukama. Když jsem sestoupil do sklepa, okenice byla pořád ještě zavřená, studený sklepní vzduch byl prosycen vůní praskající zářivky, zatímco venku svítilo slunce. Vladimír ležel v posteli u zdi, zeď se třpytila térovými skvrnami a čáranci, celý ten sklep se podobal kolové stavbě, kolem dokola černé kmeny, plot z tmavých prken, které byly prostřeleny dělovými náboji a kartáči mocných úderů štětky smočené v asfaltu. A Vladimír měl celou hlavu zdobenou a vyšňořenou ponurými podlitinami a boulemi, které hrozivě narůstaly, některé se tyčily jako rohy. Povídám: Proboha, Vladíčku, co se to děje s vámi? A on, aby mi vysvětlil a nehovořil, se zvedl a opět hlavou beranil do zdi, dával si s chutí otřásat mozek tlučením hlavy proti zdi, ze které na čelo si otiskoval tér a vápno. Přiskočil jsem a strhl jsem Vladimíra, vyškubl se mi ale velkou maniakální silou, Tekla přiskočila, ale nám oběma se vytrhl, jako bychom byli děti, a znovu hlavou tloukl do zdi, znovu jsme jej strhli a vyvlekli z postele doprostřed sklepa, ale on nás oba táhl, jako bychom nevážili víc než naše šaty, ke zdi a vestoje tloukl hlavou do zdi a našima rukama proudily ty mocné údery… až poslední ranou skoro omdlel a tak se zhroutil a nechal se odtáhnout do postele. Přiložil jsem mu ruku na čelo a cítil, jak se vzdouvá narůstáním pohmožděnin a zhmožděnin hlavy. Tekla namáčela ručníky a střídavě jsme mu je kladli na čelo, tak jak Tekla nosila ty obklady, od vodovodu z chodby se leskla cesta kapek vody… Pak jsem poprosil Teklu, aby skočila pro octan hlinitý a hodně vaty a fáče… když její nohy vyběhly po schodech a její pravý střevíc se zatáhnul na ulici, viděl jsem škvírou přeběhnout podle okenic její nohy… Vladimír se probral… povídám, Vladimíre, co jste to zase vyváděl, co jste se tak zraňoval, proč? Vladimír stočil hlavu do profilu polštáře a šeptal, zalit slzami: Vyprávěla mi o těch klucích, co ji měli, jak naposledy ji nechali a jak ležela na louce a jedla krtinu, tu kadeřavou hlínu žalem… a tak mě to dojalo… že jsem jí chtěl pomoct… vzít taky na sebe to zlo, co jí se stalo, abych ho umenšil… A potom taky, aby holka viděla, že pro ni udělám všechno… abych jí taky udělal radost, aby měla prožitek, že já patřím k tý hrdý generaci, která bere život vážně… víte? Chvíli bylo ticho, po chodníku chodily sem a tam nohy, tu rychle, tu pomalu, podle toho, jak každý člověk nesl podle Vladimírova sklepa svůj osud… Pak se rozletěly dveře, viděl jsem, jak předtím proběhla lehce Tekla, viděl jsem plné ruce fáčů a balíčků vaty… viděl jsem, jak před zavřenými dveřmi se orientovala rychle jako krysa, zvedla nohu a podrážkou jako rukou stiskla kliku, a když vešla, rycla zadkem do dveří, které se zavřely. Potom jsme Vladimírovi kladli obvazy a napřed zasypali dezinfekčním práškem, pak vatu napojenou octanem hlinitým. Pak jsem stál na posledním schodě, musel jsem se předklonit, abych viděl na postel, Tekla seděla v hlavách, a že nevěděla nic jiného, tak natřásala polštář, rovnala cípky nad Vladimírovou hlavou, který obracel vzhůru k jejím prstům blažené oči… Dobrý? povídám. Dobrý, řekla Tekla a Vladimír se usmál a pak tichounce zajásal: Chachachachá…

Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny…

Automat Svět jsme měli s Vladimírem rádi proto, že paní Vlaštovková měla vždycky dobrou náladu a ještě lepší pivo. Ale když jsme se dozvěděli o historii automatu a paláce a restaurace i biografu Svět, chodili jsme na každý program. Tam, jak se říká V židech, tam byl statek a statkář se jmenoval Svět. Dumal a shledal, že to, že se jmenuje Svět, není jen tak. Tak prodal všechno a ještě si vypůjčil a vystavěl ten palác Svět. Při premiéře biografu se hrála Potopa, americký velkofilm, ale spodní voda Vltavy! Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo, a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět na biografu prodělal milión korun. Zastřelil se. Teď při každém představení jsou slyšet pracující pumpy. Nad restaurací je železný glóbus a nápis SVĚT. Egon Bondy, když jej Vladimír vzal do biografu Svět a slyšel tu pumpy a historii, křičel do žurnálu: Jebem ti boga tryskovego! Tři sta biografů v Praze a jeden jedinej je tam, kde bydlí Vladimír! Kurva fix! A fuj, a fuj! A fuj, plil a křičel, a že zrovna při žurnále, kde jsme vítali spřáteleného státníka, pořadatelé rozsvítili a vyvedli Bondyho s připomínkou, že jeho křik by mohl mít pro celý svět nedozírné následky…

Seděli jsme dopoledne na plzeňským U slovanské lípy. V zahradní restauraci, pak za sluncem na dvoře, dívali jsme se na pavlač, kde je svatý Jan Nepomucký, veliký jako chlap. Chlapi u stolu vedli prasácké řeči: Ta vám ji měla, řeznickej pes by na ni pěkně tahal, dát mu ji na krk místo chomoutu. – Pánové, pohlavní styk s manželkou po pětiletým manželství by měl být prohlášen za krvesmilstvo a trestán žalářem. – Ta ji měla, jako když vůl zívne. Vzali jsme sklenice a odtáhli do lokálu. A sedl si k nám čerstvý mladík s čerstvě zavázanýma očima, a když pil, musel zvednout hlavu, jako by kloktal. To nic, rozpovídal se, když ale vypil dvě piva, řekl: Chytil jsem oblouk. Svářeč. Pak vykládal dlouze o dívce. Letní noc. Nahmatal kalhotky. Ale, přetržená guma. Nepokoušel se dál. Byla krásná, ale ta přetržená guma mne zvadla. To se stát mně, dodal, sám si dám facku. Vladimír se inspiroval vzpomínkou na Teklu. Pravil: Moje síla jsou moje nedostatky. Někdy mám v hlavě takový přetlak, že bych potřeboval odvzdušňovací ventil. Co dělat? Utekla mi… Nosím na sobě její kalhotky. Druhý. Ty první jsem už roztrhal. Jsou v obálce. Teď, podívejte se, nosím její svetr. Už je z něj víc nití než svetru. Chtěla mít prachy, proto je pryč, zatímco já se rozpadám… Holka, která inspirovala dacany, mně nedala ani tohle. Mít od ní znamení, přirozením bych jí psal dopisy… volal Vladimír a vyběhl na zahradu, pak stál na dvoře opřený ve slunci o zeď a slzy se mu řinuly po tvářích, neutíral je, zaplatil jsem a kráčeli jsme živou třídou, lidé mysleli, že Vladimírovi umřela maminka nebo právě dítě, přešli jsme na červenou, ale dopravu řídící esenbák komíhal pruhovanou maršálskou holí, abychom šli dál, dával znamení, že chápe, dokonce zastavil auta, přecházeli jsme jako nějaká sanitka, jako mlíkaři, když jedou k požáru nebo automobilové katastrofě. Tak jsme došli až do Libně ke Králi Jiřímu. Tam Vladimír si utíral slzy a usadili jsme se u stolu, kde spal opilý truhlář z Kotlasky. Pak vešel mladík s ohromnou pleší, ale která mu slušela, položil na stůl pytlík s holoubaty, holoubátka se pořád stavěla a padala, mladík je pleskl a holoubata utichla, spíš se skácela. Kdosi u sousedního stolu dokončoval hovor: A tak, pánové, Hašek byl štráda, do čtyřiceti let napsal jeden román a šest set povídek, udělal někdo víc? He? A zvedl se opilý truhlář a pravil: Já jsem udělal za celý život šest set almar. A ten Hašek? Ten lotr? Manželka ho četla a tak z něj zvlčila, že mi utekla. Hašek rozvrátil mý manželství, řekl opilec, a než se opřel, roztáhl lokty na ubruse a udeřil na důkaz svým slovům pěstí do pytlíku, ve kterém se pořád snažila na nožky postavit holoubátka. Pak pytlík splihnul a na bílém ubruse se objevila rostoucí skvrna prosakující krve. Plešatý krasavec si spokojeně oddychl: Aspoň je nemusím rdousit… Vladimír se vztyčil a obličej mu zářil: Doktore, jsem srab! Koupíte mi deset čtvrtek? Koupíte mi barvy? Kolik jich budu potřebovat? Tak jdeme… ukázal na skvrnu splihlých holoubátek a na opilce a ve dveřích zvolal: Skutečnost mne předbíhá… ještě dneska večer se ji pokusím dohnat…