Tak celý Vladimírův život se podobal práci lidského srdce, které myslí. Přitahoval a vybíral si ze zážitků jen ty, které se hodily k jeho typu. Tedy ne každý zážitek, ale jen ten, který obsahoval tvůrčí cit a myšlenku současně. Jako kritérium mu vždycky bylo chvění a zvonění v celé bytosti, signální soustava, která jej provázela od dětství, to, co bylo na začátku života, plazma, tekoucí semeno, které se přes všechny pupeční šňůry navrací až k hladkému bezešvému břichu pramáti Evy. Tak Vladimírova tvorba je regressus ad originem, hmatovým prožitkem se nechal vsrknout do matčina lůna, a navlíkaje přes hlavu jednu vaginu za druhou, tak jako svetr, nazpátek k velkým Matkám, tak jako Goethe. Avšak Vladimírův návrat, regressus ad originem, je současně i progressus ad futurum. Kruh se uzavírá, první den stvoření světa se dotkl svého konce… věčnosti…

Erekce i ejakulace Vladimírova měla povahu transcendentální, jeho semeno bylo schopno otěhotnit pannu. To je to stříkání nafty bez karburátoru rovnou pod svíčky. Je to jen a jen otázka odolnosti materiálu… a dílo myšlenky! Milost! I katolický Bůh je schopen jednat přímo, bez kauzálnexu, bez karburátoru. Žih ho! A je to tak, a drží to jako helvítská víra. Anna Hea Mulge. Otec, Syn a Duch svatý. Neposkvrněné početí Panny Marie poskvrněné bez karburátoru bezprostředně jen silou Ducha. Tak i Vladimír. Pomazán a pomazáván semenem svým, tak jak pracoval a dával na lopatky satinýrku, když jí nasazoval finskou páku a dvojitého nelsona, umazáván umazával všechno svým semenem, i děťátko, které vyběhlo vaginou satinýrky na druhou stranu v podobě grafického listu. Blesk nejkratší cestou k zemi a do země…

Tak to, co končilo krajním subjektem, končilo objektivací, stalo se svébytným světem, ve kterém Vladimír byl zasažen, bezprostředně dotčen, bez zákonitosti osloven přímo pohybem hmoty v hmotě, rovnou se svými grafickými listy prostřelil do prostoru, ve kterém odolává lidské myšlení. Relativní svobodou dospěl k absolutní nesvobodě, která už nepotřebuje ani vysvětlení, ani zdůvodnění, ve které je člověk ten, který je. Identita hudby sfér a po zemi pohozených věcí. Absolutní hra, fruicio dei, monáda monád, ens realissimum, Ding an sich selbst, jeskyně, ve které nikoliv stíny věcí, ale ve které lze zřít samotné ideje. Tak překročil a vkročil tam a k tomu, co nás překračuje. Vladimír jako prvorozený Syn boží oslovil hmotu a čin a nastolil znovu drama jako účinnou lásku k Vesmíru a k Člověku.

Vladimírovi jsem musel častokrát vypravovat dva příběhy, které jej nepochopitelně vzrušovaly. Příběh o Sepovi Brumlovi, který měl přítele a tak rádi si vyprávěli, že se doprovázeli několikrát přes Libeňský most, pan Sep vyjel se svým přítelem výtahem až k jeho bytu, ale dialog, který vedli, nebyl natolik ukončen, že zase sjeli výtahem a přešli most, aby vyjeli výtahem před dveře pana Sepa, který už nastrčil klíč do dveří, ale hovor nebral konce, a tak zase sjeli výtahem a zase provázel Sep svého přítele do Libně… Ale za nejkrásnější příběh považoval Vladimír legendu o přátelství třídního učitele pana Kocourka z Velenky a řídícího učitele pana Talacka ze Semic, kteří když vypili v hospodách svoje piva, korunováni hvězdami provázeli se tunelem noci, vždy jeden druhého až před vrátka, aby pokaždé shledali, že jeden druhému je dlužen jednu cestu, a nadto že problém výchovy mládeže potřebuje ještě natolik probrat, že zase od jedněch vrátek se doprovodili k vrátkům o tři kilometry dál. Tak za letních měsíců se doprovázeli až do úsvitu a jedině únava zmohla dva řídící přátele, že šli spát. Když pan řídící učitel Talacko jel do Prahy z Poříčan, smluvili si přátelé jistý vlak, kterým se bude pan řídící Talacko vracet, a pak třídní učitel Kocourek vyšel z hospody tak přesně, že se setkali na poloviční cestě v Chrástu, v Mandršejdu, v Mansu, aby prohovořili, co je nového, a nového bylo vždy tolik, že když došli do Semic, pan řídící uložil aktovku a doprovodil přítele zase do Velenky. Vladimír, když tohle slyšel, tak jihnul, nemrkajícíma očima sledoval cesty těch dvou učitelů a shledal, že museli být ti mužové velice šťastní. A když jsem Vladimírovi vykládal o tom, co jsem se dozvěděl až teď, jak dcera třídního učitele pana Kocourka se zamilovala do krasavce z Mansu, ale třídní učitel jejich lásce nepřál, tak ten krasavec se střelil u lesa do hlavy, dívka mu přiložila pod krvácející hlavu svůj kapesník a sama skočila do Labe v Přívlakách. Když tohle Vladimír slyšel, zíral do samotného srdce té nešťastné lásky a řekl: Takový jsem si přál přátelství. A doprovázeli se i potom ti dva přátelé dál? Pravil jsem, tak jak jsem to slyšel, že dál, i když byli v penzi, tak tím víckrát pendlovali od vrátek ve Velence k vrátkům do Semic a nazpátek, a když nemohli, nakonec si každý den psali, posílali si vzkazy a poselství. Vladimír a já jsme už později nehovořili o těch příbězích, už jsme na ně snad zapomněli, avšak když jsme si měli co říci, tak Vladimír mne vyprovázel do Libně, abychom odtud vyšli a z Hráze Věčnosti jsme zase stanuli na Kostnickém náměstí před domovními dveřmi, do kterých Vladimír zastrčil klíč, pak ale, uváživ, opět klíč vytáhl a doprovodil mne přes Pražačku na Hráz Věčnosti, zatímco řídící učitel Talacko a Kocourek se nad námi vznášeli jako na barokním obrazu mračno ideální nadstavby. Ten čas, kdy Vladimír opustil matku a přestěhoval se na půdu Starého Města, aby odtud se přestěhoval do Libně, aby odtud zase se vrátil k matce, namotáván pupeční šňůrou nikoliv Oidipova komplexu, ale komplexu matky jako symbolu tvoření, ten čas, když jsme se doprovázeli, domýšleli jsme, proč oba jako nemanželští synové netrpíme komplexem otce, a že to je krásné poslání, pohrdat otcem a žít sám ze sebe jen a jen komplexem syna, nemít vzor kromě sebe sama, avšak nikdy sám se nestát vzorem, jehož podstatou je pohrdání vzorem, žít tedy na útraty sebe a Vesmíru, vést nekonečnou válku sám se sebou, uzavírat mír, který se nikdy neuzavře, být pořád ve stavu tvůrčího napětí a opojení. Egon Bondy, když slyšel o těchto hovorech, křičel: Já už se s Vladimírem zlobit nebudu. Já ho zabiju a bude pokoj! Dyk to, co říká, je to samý, jak žiju já, jako marxist levý, ve stavu permanentní revoluce, ve stavu trvalý vzpoury proti otci, protože doposavad za každýho zabitýho otce nastoupil syn, a tak stav se otcem, musel čekat, až ho zase někdo zabije… ale my jsme, kurva fix, jen a jen synové… ať žije permanentní revoluce…!

Když měl Vladimír první svatbu, tak jsem byl za svědka. Když svatební kondukt už měl nastupovat, povídám: Proboha, Vladimíre, zapomněl jste si vzít kravatu! Tak honem si Vladimír natáhl kravatu, ale nemohl najít tu svatební bílou. Když jsme přišli na radnici a kondukt se řadil, pošeptala úřednice něco Vladimírovi, a ejhle, Vladimír měl kravaty dvě. Jak byl ráno rozčilen, tak kravatu si pošoupl ke klíční kosti, a tak se stalo, že měl kravaty dvě. Jinak nosíval kravaty vzácně, a v létě je nosil jen tak na půl žerdi a tak nenapodobitelně půvabně, jako by celou noc psal básně a flámoval. Jednou v Libni jsme se ráno, rozespalí, hrozně polekali, Vladimírovi tak otekla noha, že si nemohl obout botu, tak si natáhl bačkoru a odpoledne jsme se vydali na středisko rovnou k doktorovi Adamovi. Slyšeli jsme skrz dveře jeho dobrácký, utišující hlas: No tak nebreč, matko, jen se, holka, vysvleč, já tě neuřknu, no tak, holčino, snad by ses mě nebála, já už jsem taky tak starej jako ty, no tak… A když pak Vladimír, podpíraje se o mne, vstoupil do bílé ordinace, doktor Adam se skřipcem a ostříhaný dohola vypadal tak nenapodobitelně lidsky, řekl: Tak co, vy dva kluci pitomí, vožrali jste se, co? Ukaž, blboune… A Vladimír natáhl nohu a doktor ohledávál bolavou oteklou nohu… A pak otevřel dveře a dobrácky křičel na plnou čekárnu: Koukej, ty kluku pitomá, mazat, než tě budu kopat po schodech až na Palmovku pod tramvaj… A vyběhli jsme a doktor Adam vysvětloval čekárně a našim vzdalujícím se zádům: Dyk ten kluk blbá ve vožralství si natáh na tu samou nohu tři ponožky! Egon Bondy, když slyšel o té Vladimírově oteklé noze, volal k nebi: Já už s Vladimírem přestanu kamarádit, ale napřed ho nechám zapsat do Klubu pražských recesistů, který vede syn majitele pohřebního ústavu Schönbach…! Ten Vladimír je větší než dadaisti, než Hašek, skoro takovej jako já. Kurva fix, já se z toho všeho zbředím…