V Bratrské ulici jsme ještě se třemi hosty seděli na obrubníku, bylo půl jedné po polednách, tácky s pivem jsme měli na obrubníku a zvolna jsme upíjeli, za námi byla stažená roleta hospody U Přemysla, v hostinci, ve kterém býval spolek povozníků a kočů, když od Žertev kráčí Egon Bondy, který už zdáli, když nás uviděl, znejistěl v kroku. Vladimír mu nabídl místo vedle sebe, když napřed rozprostřel kapesník, protože Bondy měl nové kalhoty, takzvané lázeňské. Co to zase, do prdele, vyvádíte? řekl Bondy a upil piva, které jsme si na obrubník vzali o jedno navíc. Vladimír pošeptal: Hostinský, když to na něj přijde, tak nás dvakrát tejdně vyžene, zamkne se slovy: Co bych se trápil…? Co to je? děsil se Bondy. Von má děsně rád svoji paní, šeptal Vladimír, tak když to na něj přijde, tak hosti musejí počkat venku tu půlhodinku, víte? Do prdele, kurva fix, to je takovej mladík? lekal se Egon. A najednou za námi hrozně zahrčela roleta, úplně se vsrkla s hromovým rachotem ke stropu, vyšel starý pan Bureš v bílé zástěře, hosté se zvedli, každý si vzal tácek a už prázdnou sklenici a vstoupili do šenku každý na svoje místo. Egon Bondy se podíval střídavě na starého pana Bureše, na hostinskou s už šedivými vlasy, ale ruměncem v tváři, díval se, jak točí pivo, jako by nic… A Bondy tiše křičel: To je narafičený na mě. Vladimíre! Doktore! To jste si vobjednali, abyste mě zkrušili! Já tejden jen pro vás pracuju na zen buddhismu, na tom, že Rusko není Dostojevskij, ale Gogol, a vy na mě s happeningem, z kterýho se těžko vzpamatuju. Kurva fix…!

Taky jsme s Vladimírem rádi chodili do kořalny Na Dědince. Ne že bychom měli rádi žitnou z těch hranatých decinek, ale že to byla kořalna bez oken, tak Vladimír rád stál v příšeří, obzvláště když venku bylo krásné slunečné počasí, světlo vcházelo jen zasklenými dveřmi, takže Vladimír měl dojem, že má ten svůj černý klobouk vtlačený pod obočí a kráčí ulicí. Později jsme chodili před kořalnu Na Dědince čtvrt hodiny předtím, než majitel kořalny odemkl a spustil závoru a otevřel dubová těžká vrata v podobě dvou andělských křídel. Tu čtvrt hodiny před otevřením přicházela stařena a v prstech měla plechový hrníček, posadila se na schůdek a čekala, pět minut před otevřením to už nevydržela a stoupla si k vratům kořalny, přiložila ucho a naslouchala s hrůzou, jestli majitel neumřel nebo co? Když uslyšela uvnitř kořalny život, lehce tloukla plechovým hrníčkem do železné závory, jako by byla zasypaná v dole a dávala znamení zachráncům. Když se pak otevřely dveře, první vběhla do alkovny, koupila si dvě deci žitné kořalky a hned nastojačku ji zvolna vypila, slzy štěstí jí tekly po tváři, pak si koupila ještě jeden hrníček, na schůdkách upila a pak odnášela hrníček domů, křepká a bystrá, plná štěstí. Vladimír se ptal majitele: Prosím, kolik je té dámě let? Majitel špláchal sklínky a nalil nám znovu po deci žitné proti světlu a pravil: Sedumdesát šest, navečer je tady znovu. Vladimír řekl: Doktore, tak si štrnkneme na zdraví té dámy. Ta jestli v devadesáti letech dostane světovýho doktora, tak vydrží do sto třicíti let, takový lidi mají nesmrtelný pajšl. Přesně tak, řekl majitel, nalil si žitnou a dodal: Já, jak ta baba se napije s tou chutí z toho plecháče, dostanu takovou chuť, že se musím napít taky! A zvedl hranatou sklínku, která se zablyštěla jak benátský lustr, srazil kramfleky a hodil panáka do sebe. Vladimír a potom i já ulili jsme do dlaně několikrát trošku žitné, pomazali jsme si obličej a řasy a pečlivě vetřeli žitnou kořalku do šíje. Je to dobrý na plotýnky, řekl Vladimír, a tak voňaví anýzem jsme vešli do slunce a šli na pivo k Ferklům o tří baráky dál, abychom měli pohyb…

K Hausmanům jsme s Vladimírem chodili v bačkorách nebo pantoflích, protože to bylo za rohem. Když jsem si vzal do Prahy z Nymburka bicykl, jednou jsem si vypůjčil ještě jeden bicykl, do aktovky jsme si dali budíka, ten strašlivý dvouzvonkový budík značky Rosskop, který zvonil tak, že vstávali lidé o několik ulic dál, a že si vyjedeme na výlet k Hausmanům. A jen jsme vyjeli k sousednímu baráku, kde byla patentní výroba pohřebních svítilen, potkali jsme Egona Bondyho. Kýho šlaka, nevěřil Egon, Vladimírku, vy na bicyklu, kam jedete? Povídám: Egone, skočte si na špačka nebo vás vemu na rám, jedeme na zdravotní vyjížďku. Egon Bondy měl dobrou náladu, a tak si vyskočil na špačka a zahnuli jsme do Ludmiliny a pak i s bicyklem jsme vešli do průjezdu, opřeli bicykly o zeď a poručili jsme si pivo. Pan Vaništa se děsil: Co v chodbě s těma kolama? Kam jedete? Povídám: Doktor nám doporučil jezdit hodně na kole. A pan Vaništa: A vodkud jedete? Povídám: Od Fialů, od nás! A pan Vaništa křičel: To bude dneska hovno den! A najednou v chodbě v aktovce začal řinčet rakouský budík značky Rosskop a pan Vaništa naslouchal a lekal se, Bondy s ním. To je nějakej poplach, hasiči, do prdele, kurva fix! Nebo co? A pan Vaništa vyběhl, protože ten budík jak řinčel, tak strhnul bicykly a řídítka udělaly šmouhy a rysku v omítce chodby. A pan Vaništa už stál, držel aktovku, ve které řinčel budík, držel tu aktovku, jako by v ní byla puma nebo pekelný stroj. Vladimír klidně otevřel tu aktovku a vyjmul pořád řinčící budík, postavil jej na výčepní pult, ta dvě péra řinčela tak, že se budík pohyboval… A pan Vaništa vzal ten budík a hodil ho do dřezu a budík řinčel i v té vodě, tak sice, jako když dáte do křídlovky dusítko, ale řinčel dál… a pan Vaništa se smál, až slzel: Vopravdu je to nádhernej stroj, kam se kdo hrabe na starý Rakousko… když budík dořinčel, vytáhl jsem ho, tekla z něj voda, natáhl jsem ho, narafičil o kousek dál ručičku na zvonění a budík řinčel s ještě větší chutí a zvukem dál, vložili jsme budíka do aktovky, zaplatili a pak jsme vyvedli bycikly a Bondy vyskočil na špágra a zase jsme jeli ze zdravotní vyjížďky o ulici nazpátek domů. Egon Bondy nám udělal krásnou přednášku o tom, že když není Bůh a když neexistují přímo působící ideje, že hrdina moderní doby, aby dosáhl typičnosti, nutně musí být psychopatologický…

Jednou jsme kráčeli s Vladimírem dopoledne Karlínem, a když jsme přešli hostinec U zeleného stromu, divili jsme se, že ač léto, u dveří stojí sáňky. A vešli jsme do hospody, tam ještě na štaflích se kymácel malíř pokojů. Byl to pan Nejedlo, který bydlel u Vaništů ve druhém patře, který, tak jako Vladimír, trpěl strangulací, strašlivě rád pil a věšel se jednou dvakrát za kvartál na kliku, když manželka kráčela pavlačí, takže ho včas odvázala. Měl krásné hnědé oči jako srna a měl nás rád. Výčepní stolice byla zastřená ubrusem pocákaným vápnem, regály rovněž pod ubrusem, avšak u stolu seděli dva staříci, udělali si maličko místa na stole a čekali, až za pár hodin se začne šenkovat, oba byli už bezzubí, že bylo léto, tak měli jen kalhoty a pantofle, a už si ani nezapínali poklopec, na stole měli každý v novinách dva namazané chleby, dva štamgasti, kteří už dva dny hynuli, že se maluje, tak aspoň seděli a dívali se upřeně na ubrus přehozený přes výčepní stolici. Pan Nejedlo povídá: Kam jdete?, a tak jsme mu to řekli, že jen tak, a pan Nejedlo zavolal do kuchyně a vešel hostinský a přinesl nám lahvové pivo, dva staříci sepnuli ruce, tak přinesl i jim… a tak jsme seděli se staříky, hostinský dostal s námi náladu, nosil pivo, pan Nejedlo se kymácel dál a dál postříkával staříky i nás, a čím víc jsme byli plní cákanců, tím Vladimír byl nadšenější a tím dál a hlouběji vykládal o tom, jak rád se už od grafické školy věší, kopal jsem Vladimíra pod stolem, ale pan Nejedlo dál na nás upíral na metronomu štaflí se pohybující ty svoje veliké srní oči, malbytem zacákaní staříci chodili močit a už se nezapínali, oba se vyučili a šli jako kováři stejný den do důchodu, oba byli na tom stejně, protože byli vdovci a z domova jim ráno namazali chleby, dali si je na sáňky, aby ty sáňky přitáhli navečer domů. Tak to má být, pochválil Vladimír jejich zpověď. A potom jsme se s panem Nejedlem rozloučili, Vladimír mi pravil, že ten malíř má tak krásné oči jako secesní dívky, jako celý Jugendstil. Za tři dny nato nás pan Vaništa pozval na pohřeb hostinského, hostinský spolek Hostimil pochovával svého člena a pan Vaništa jak hostinský měl tak krásný hlas, skoro jako Benj amino Gigli, pak jsme šli na pohřební hostinu do hotelu Splendid a nakonec pan Vaništa řekl, že půjdeme k němu do hostince a že nám přehraje pásku a na ní natočený svůj hlas zpívající Adio mare a k tomu bude točit čerstvě naraženou dvanáctku. A když jsme taxíkem přijeli do Ludmiliny ulice, ač bylo k půlnoci, barák byl otevřený. Pan Vaništa vyskočil a křičel na barák: Co je to za způsoby, nechat barák rozglábený, ještě mě vykradou! A chtěl zarýglovat dveře, ale shora vynášeli zřízenci černou rakev, kráčeli na tenkých křivých nožkách, Vladimír, hlavu vztyčenou, zíral a ani nemrkl, dokonce se poprvně vyděsil… A předjelo pohřební auto ze stínu noci a lesklá rakev byla zasunuta a dolů po schodech sešla domovnice paní Válečková, bývalá uhlířka, pořád s mourem podmalovanýma očima, vrávorala, podrážkou zadupla rýgle veřejí a řekla: Láďo, jsem originál udělaná… víš, koho vynesli? Malíře pokojů Nejedla, voběsil se omylem na klice… myslel, že jde Růža, ale já jsem se s ní dala do řeči, vona držela kliku, zatímco z druhé strany se na ni věšel… von… Kdybych to věděla… řekla paní Válečková a její ruce byly tak veliké jako hokejové rukavice… Vladimír mi pošeptal: Doktore, kdybych se zastřelil, podložil byste mi kapesníkem hlavu?