Jednou Egon Bondy se uvolil, že nám přečte něco ze svých próz. Koupil si k tomu účelu krásně červeně puntíkovanou kravatu a potom se uvolil, že dojde s Vladimírem pro dva kbelíky piva, aby se před čtením uklidnil. Tak nejdřív přinesli dva kbelíky piva od Lišků, potom dva kbelíky piva ze Staré pošty. A nakonec se Bondy uvolil, že dojdou pro dva kbelíky piva k Hausmanům, že pořád ještě není schopen s důrazem přečíst svoji prózu, svůj artefakt. Avšak když přišli k Hausmanům, tak bylo zavříno. A Egon Bondy tloukl na dveře jednou pěstí, potom oběma, potom s Vladimírem tloukli cínovými kbelíky na zasklené výplně, naslouchali, ale pan Vaništa ještě neotvíral. Hergot kruci, křičel Egon Bondy, hej, putykáři, vstávej, básníci jdou pro pivo! A jednou ranou kbelíku vyrazil výplň, která s třeskotem dořinčela na betonové podlaze. Hej, ozdoby národa jdou pro pití a ty si tam hnípáš? hřímal Bondy, a když se sehnul, aby se podíval průvanem rozbitých výplní do výčepu, rozletěly se dveře a pan Vaništa vyletěl v trenýrkách, metrákový rozzlobený hostinský s bejkovcem v ruce, avšak když uviděl Vladimíra, kterého měl rád; ztuhnul s napřaženou zdviženou paží, ze které tryskal bejčák, býkovec, ocelovým drátem vycpané býčí přirození. Co si to dovolujete? křičel Egon Bondy, zatímco Vladimír spínal ruce, vy jeden putykáři, vy jste vztáhnul ruku na básníky, he? křičel Bondy, ale pan Vaništa se rozkřičel taky: Kdo bude platit ty rozbitý výplně, kdo, kdo, kdo? A Egon Bondy: Okamžitě nám našenkujte dva kbelíky piva, pivo pro básníky! poroučel a pan Vaništa opět zdvihnul bejkovec, ale Vladimír jej očima prosil. Tak vy takhle? rozkohoutil se Egon, víte, kdo já jsem? Já jsem básník Egon Bondy! Ale pan Vaništa: S tím mi polibte prdel, ale kdo mi zaplatí ty výplně? Já, jak seš básník, tak ti dám přes držku! A Egon Bondy hřímal: Komu? Mně, básníkovi? No počkejte, já to na vás řeknu filozofovi Zbyňkovi Fišerovi a ten vám nabije držku…! křičel Egon Bondy a já už jsem doběhl a zadržel ránu bejkovcem, tím ocelovým drátem vycpaným býčím přirozením, a volal jsem: Láďo, všecko zaplatím, dyk je to vopravdu básník, copak nevidíš? A pan Vaništa zvadnul, zarudlý krk se uvolnil, ruka s bejkovcem klesla, usmál se a řekl: A víš, doktore, že jo, že to je básník? Já jsem ti to poznal hned, jak roztřískal ty výplně, tak pojďte, hoši, dál, tak říkáš básník? Trošičku nervózní, ale kdo má dneska bejt nervózní, když ne básníci, co…? A tak nám Na hrázi Věčnosti Egon Bondy četl krásnou prózu o Antonínovi, jak šel přes státní hranice do Bavorska a co všechno zkusil za čtyřiadvacet hodin, ještě dvakrát s kbelíky jsme skočili pro pivo a pak teprve Antonín po strastech, když už myslel, že ta chalupa před ním je bavorské stavení, když s jásotem k ní doběhl, viděl, že je to zase ta chalupa, od které vyšel. A Egon Bondy propadl hrůze, že už všechny hospody zavřou a že budeme trpět žízní, tak vzbudil paní v přízemí, tam, jak býval mandl, a vypůjčil si od ní konev a kbelík a všichni tři jsme si ještě koupili do všech nádob pivo. Když jsme všechno vypili a Egon Bondy, aby z něj neteklo pivo, chodil s hlavou vztyčenou, jako by měl páteř v gypsu, Bondy se teprve uvolil, abychom jej doprovodili na tramvaj. A když jsme čekali na hlavní, Egon upadl naznak, hlavou sjel po roletě, když napřed do ní strašlivě udeřil. A to byla roleta, za kterou byly kanceláře SNB, a taky vyběhli dva příslušníci a s rozepnutým kabátem staršina, Bondy ležel na zádech, pomohli mu se posadit, a všech třicet stránek o Antonínovi, který šel přes hranice, ty stránky byly rozhozené po zemi, tak jako se nabízejí losy třídní loterie. S Vladimírem jsme hrůzou ani nedutali, ale Egon Bondy: Staršino, copak to nevidíte, ksakru! Sbírejte mi můj text, himl, hoďte sebou, ať do toho nevjede tramvaj, kurva fix! A mladí esenbáci sbírali ty stránky o Antonínovi, který chtěl opustit rodnou zemi do nepřátelského Bavorska, a staršina, tak jak mu podával ty stránky, díval se chviličku do textu, někdy setrval skoro na celé stránce a přikyvoval, aby když zvolna dojela skoro prázdná tramvaj, dal bradou znamení, a mladí esenbáci pomohli Egonovi Bondymu do elektriky, a rozjíždějící se Egon Bondy zpíval, třásl v prstech sevřenými stránkami, které mu podal staršina, Egon zpíval: Nikdo vo mně neví, že jsem marxist levý… a staršina řekl smutně: Na vobě ruce… a mávnul rukou a mladí esenbáci vklouzli do teplých kanceláří a staršina na posledním schodu se obrátil a řekl: Dobrou noc! A s hromovým rachotem stáhl roletu. Vladimír řekl: Ten Egon Bondy je stejně roztomilý a čiperný klučina, uspořádal nám příjemný večer… já ale asi budu blinkat, budete, doktore, taky…?

Vladimír, když bydlel Na hrázi Věčnosti, a ostatně tak nosil brýle i později… spíše ty brýle používal jako lorňon. Když bylo něco hodno jeho pozornosti, tak používal brejle tak, jak byly složené… jako nějaký přísežný znalec písma nebo filatelista… rád také nosil brýle, kterým něco chybělo, buďto jedno sklo, ale ještě častěji jedna z těch přípon, které se zasunují za ucho. Někdy, aby Vladimír zvýšil svůj přirozený půvab, tak přeražené brýle si drátoval, jindy si chybějící příponu přivazoval k okulárům provázkem, někdy ten provázek byl na uzel, který byl těsně ustřižený nůžkami, jindy ten špagát visel skoro až k bradě… vždycky to však bylo zařízeno tak, aby to bylo výtvarné, aby to slušelo… Vladimíra totiž nikdo nezastihl, aby nebyl výtvarný, sošný, tak jako v přírodě je srnec nebo divoká kočka…

Když Vladimír měl druhou svatbu v Krumlově, tak jsem byl pozván za svědka. Avšak jaké překvapení, když jsem nastartoval auto, tak jsem se nedostal z Prahy ani centrem, ani zadem, protože přijely spřátelené armády, aby likvidovaly to, co tady nebylo. Tak jsem se vrátil domů a šel jsem na výstavu do Valdštejnské jízdárny, tloukl na vrata, ale výstava byla odložena, protože přijely armády. Když se to dozvěděl Egon Bondy, křičel: Kurva fix! Ten Vladimír! Budu já mít taky někdy takový štěstí, aby kvůli mý svatbě se uvedlo do pohybu tolik armád? Jediný, co bylo krásný, doktore, když jsem poslal po vás pozdravení Rudimu Dutschkemu, že jste vstupoval s pozdravením do jeho baráku, zrovna když vynášeli Rudiho s prostřelenou hlavou. Ale pět armád v pohybu, aby zabránily svatbě, to je už něco, na to se já nikdy nezmotám! A proč? Protože Vladimír přitahoval vždycky velký události a neštěstí. Tak je to. Kurva fix, ten má štěstí!

Seděli jsme s přáteli U kocoura, hned naproti výčepu, Vladimír vedle básníka Maryska, který v letech padesátých taky přišel na Hráz Věčnosti se třemi kufry a bydlil s námi, spal za odstavenými kuchyňskými kamny, protože mu bylo neustále zima. Vladimír více než desetkrát chtěl sprovodit básníka Maryska ze světa jen proto, že mu pan Marysko při každém setkání kladl tu samou otázku: Uměl byste námalovat ruku? A Vladimír se pokaždé strašně rozčilil a pod našimi okny pilníkem si brousil sekyrku… dnes však na otázku pana Maryska: Uměl byste namalovat ruku? Vladimír se jen usmíval… A tak jsme seděli v pohodě s přáteli U kocoura, pan Čihák, který přešel od Zlatého tygra, točil fantastické hladinky, když se otevřely dveře, ruka odhodila červený závěs a do výčepu vstoupil režisér Forman, doprovázený svým asistentem Passerem, a když se slavný režisér zadíval k našemu stolu, začal nadšeně křičet: Ranidlo, ranidlo! Ranidlo! A ranidlo! A díval se do kouta na Vladimíra a znovu křičel: Vzpomínáte si? Ranidlo! No tak! Rozžhavený hák vznášející se nad mými klouby! A všichni jsme se dívali s obdivem na Vladimíra, jaká nádherná událost visí zase ve vzduchu Kocoura, avšak Vladimír si nemohl vzpomenout, jen se vztyčil, napřáhl ruku a pan Forman kráčel ke stolu, podal Vladimírovi ruku, díval se však na pana Maryska, básníka, který shrbený pod tíhou sexuálních a erotických problémů seděl vedle Vladimíra, a Forman se posadil, položil ruku na rameno básníka a nejen našemu stolu, ale i stolům sousedním nadšeně vykládal: Jste vy pan Marysko? Jste! Učil jste za protektorátu hudbu v Čáslavi? Učil! Tak já jsem váš žák, desetiletý tenkrát Miloš Forman! Pánové! Pan Marysko mne při každé stupnici něžně tloukl dubovou holí, které říkal ranidlo. No tak, ranidlo! A já jsem říkal jednou: Pane učiteli, já hraju špatně, že je tady zima! A pan učitel Marysko pravil: Správně, žáku Formane, jdi k oknu a řekni, co tam vidíš? A já se díval z okna na náměstí a pravil jsem: Vidím tam, pane učiteli, sochu buditele, kněze Ulického. A pan učitel Marysko: Správně, žáku Formane, a co je podstatné na té soše? A já jsem řekl: Pane učiteli, že nemá ruce, protože mu je jeho nepřátelé uťali. A pan učitel Marysko zvolal: Správně, žáku Formane, a ty, když budeš hrát tak jako hraješ, tak dopadneš taky tak… a pojď cvičit, rozpálené ranidlo je připraveno! A já jsem pak hrál stupnice a pan učitel Marysko vytáhl z kamen rozžhavený hák a vznášel mi ho nad prstíčky a hřímal, tak když je ti zima, musejí se kloubečky nahřát, nahřát… Volal všem pan Forman a všichni byli nadšeni a řičeli smíchem, gratulovali panu Formanovi, který se celý tou slávou narovnal, a nikdo si nevšiml, že Vladimír pořád stál, pořád měl ruku napřaženou tak, jak mu z ní vyzul pan Forman svoji, Vladimír zíral do ohniska nějaké zkázy, pak zaplatil, nikdo si jej nepovšimnul, a Vladimír tiše vyšel, za sebou dveřmi přiskřípl ryčný smích a hlahol a volání: Ranidlo! Ranidlo! Ranidlo…! Když se to všechno dozvěděl Egon Bondy, kterému na zkoušku vytrhli osm zubů, Egon zajásal: Chachachachááá! Konečně! Konečně! Konečně! Konečně poetické nadskutečno uzavřelo svoje zázračné kohoutky, konečně opustilo Vladimíra, konečně je konec jeho vítěznému chachachachááá! jásal Bondy opuchlými tvářemi, avšak hned dojásal a pravil hlasem plným zlé věštby: Takhle bych jásal před deseti lety, ale dnes nejásám, protože to, co se stalo U kocoura, jsou vstupní tympány nejen do Vladimírovy osudové symfonie, ale i bubny do mé ronivé a léčivé melancholické imaginace… protože já a Vladimír jsme dvě ohniska té samé elipsy, dvě spřažené nápravy… jsme napsaná a zaprotokolovaná firma tak jako Wichterle a Kovařík, Laurin a Klement… Jaj aj aj aj! zanaříkal Egon Bondy a sepnul své bílé a jemné ruce a hodil je nad sebe do černého vzduchu hospody U Bonaparta, a zvrátiv hlavu, tiše naříkal, aby pak prudkými gesty, dirigentskými, rychle, na důkaz smutku, jedním rycnutím klopy kabátu urval všechny knoflíky a vysypal si na hlavu popelník i s doutnajícími vajgly… takže mu chytily ty jeho krásné, tesknotou namaštěné vlasy, že hosté jej museli uhasit pivem. Kurva fix! křičel potichu Egon, to všechno ten klučina Vladimír.