Tu noc, co se to Vladimírovi stalo, to ráno jsem viděl doktora Drvotu, jak vyletěl po schodech na dvůr, už z dálky jsem viděl v jeho očích neštěstí, caploval klikou, pak tloukl na okno, přicláněl si rukou oči, aby skrz sklo lip viděl, jestli jsem doma, stál jsem mezi dveřmi, které jsme s Vladimírem před lety zazdili a pak zase odezdili, stál jsem ve stínu a srdce mi tlouklo, pak jsem viděl vzdalující se záda psychiatra, vedoucího linky důvěry, jak sestupuje, a už jen busta a už jen hlava a vzdalující se klobouk… a lehl jsem si na zem a naslouchal minulému času, který se navracel tak barevný a sytý, čas vyplněný tunelem, který začal prvním setkáním s Vladimírem na Staroměstském náměstí, když ráno ve čtyři jsem se myl v kašně u rybiček a Vladimír také, ten přerušovaný tunel, kdy jsme se neviděli, abychom se zase setkali, navázali provázek a pokračovali v tom a tam, kde jsme přestali, viděl jsem, leže na zádech na koberci, že tunel se nekončí, ale napřimuje se, a Vladimír že dnes v noci odstartoval do Vesmíru po rozjezdové ploše, kterou si už dávno připravil, na kterou se trénoval, cvičil… A pak znovu někdo tloukl děsně na dveře a zase na okno a pak střídavě na okno a dveře jako tympány rozdílného ladění, viděl jsem skrz záclonu vyjevenou a popelavou tvář Vladimírovy sestřenky, která se ježila zděšením a hrůzou, a já jsem už měl z druhé strany potvrzeno a jisto, že s Vladimírem je definitivně konec, a shledal jsem, že se nemohu postavit, že mohu jen tak ležet na zádech a nemrkajícíma očima zírat do stropu… A pak i sestřenka seběhla po schodech, pomáhal jsem ji tlačit do zad svýma očima, pak bylo dlouho ticho a na dvůr se přes vysokou zeď sesmeklo slunce, oslnivé, slavnostní… a do tohoto slunce vběhl Egon Bondy, díval se nepřátelsky na okna a zamčené dveře a pak taky tloukl a volal, pak naslouchal tichu, potom odběhl doprostředka dvora, otočil se, rozpřáhl svoje něžné ruce, nabídl své dlaně a tepny slunci, zvrátil vousatou a vlasatou hlavu nazad, teď hlavu plnou svatozáře, vonící a sršící prazdrojem, a volal plný extáze, jako doctor extaticus: Mein gutester Herr Vladimír! Teď už je odzvoněno fenomenologickým stressům, teď už je amen s adaptací, teď už tě nezajímá ani existence, ani imaginace, ani transcendence, teď už tě nezajímá dokonce ani metafyzika. Mister Vladimír! Teď letíš rovnou tam, kde žije a je podstata nelidských a tak lidstvu potřebných věcí. Loučím se s tebou jen na chvilku, protože moje útěcha je taky jen ontologie, neviditelné a přece skutečné království, do kterého teď vstupuješ daleko silnější raketou, než je raketa Apolla 12! Nepotřebuješ se nechat vynést nejdřív na oběžnou dráhu, ale ty rovnou letíš bez přestupního lístku, cestou milosti zrovna tak, jak zasahoval starý, ale mrtvý Bůh. Monsieur Vladimír! Teď tě vidím, jak letíš naznak, zapnut do poklopce ontologie, rovnou do samotného středu rovnostranného trojúhelníku, rovnou do centra a centrály bytí…! Panie Wladimirze! Panie Wladimirze! Panie Wladimirze! Co tady křičíte, co tady hulákáte a ze spaní rušíte mý dítě? volala paní Slavíčková, dobrá matka, z balkónu pavlače, chcete, aby můj Jeníček dostal zase psotníček? A měla pravdu, tu krásnou pravdu střežící matky, zrovna tak jako Vladimír měl pravdu těch, kteří nás výtvarně předešli, tak jako jsem měl pravdu já, ležící nehnutě ochrnutý neštěstím na dně svého pokoje, zrovna tak měl pravdu Egon Bondy, proměněný ve Zbyňka Fišera, který hřímal svoji pravdu z odpalovací rampy dvora Na hrázi Věčnosti v Libni…

Dopis účastníkům vernisáže

Vy, kteří čtete tento text, vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafické listy, nemyslete jen a jen na výtvarné postupy, nezkoumejte, co Vladimír svou grafikou chtěl říci vzhledem k realitě, myslete současně na jiskřivost a zázračnost skutečnosti, která tiká z vteřiny do vteřiny a tak až do věčnosti. Vy všichni myslete na Vladimíra, který všude se cítil doma, myslete na to, že jeho ateliér byl vždycky a právě tam, kde byl, myslete na to, jaké měl dětské a současně vědecké oči, které se rozhlížejí pozorně po kulové ploše kolem sebe tak, že vždycky to zdánlivě bezcenné a nepatrné, to, čím lidé pohrdají, že tomu lze propůjčit odsouzeníhodnou vznešenost a monumentální krásu, byt ne na větší ploše, než je kapesník. Vy všichni, kteří chcete se stát výtvarnými umělci, vy nečekejte, až budete mít ateliér a budete v Praze, uvědomte si, že Vladimírův ateliér byl tak maličký, že se tam vešli tři lidé, čtvrtý už musel stát na chodbě… a přesto v tom svém kamrlíčku na Žižkově Vladimír dosáhl svojí aktivní grafikou téže velikosti, které gestickou malbou docílil Pollock a Mathieu. Vy, kteří jste pouhými diváky, vy všichni všichni, tak jako Vladimír snažte se poodhrnout kůži hmoty, usilujte se dostat do krásných sliznic živých i neživých tvarů, nebojte se a provádějte vivisekci nejen na sobě, ale na čemkoliv, protože jedině tak až do konce života se budete bavit žasnutím nad poznáním, že hmota stvořila lidské oči jen proto, aby v nich shledala a poznala svoji miliardostěnnou krásu. Vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafické listy, vězte, že Vladimír byl vyučený soustružník, že miloval všechny výrazové prostředky této práce a materiály, do kterých a s kterými se tvoří užitečné předměty a součástky, že Vladimír byl právě dokonalým poznáním všeho toho, co obsahuje pojem soustružnická dílna, že všechno dovedl v jistý čas tvořivě uplatnit ve své grafice tak, že žádný grafik na světě nestvořil tak posuvné a krásné a líbezné artefakty jako on. Jeho aktivní grafika dovede nadchnout jak výtvarného estetika, tak dělníka od černého řemesla, jeho aktivní grafické listy odolávají nejjemnějším pozorováním ducha zrovna tak jako detailnímu pozorování smyslů. Vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafiky, vězte, že i mne Vladimír děsíval tím, že si okamžitě dovedl všímat materiálů a událostí, kterých jsem si nevšiml já. Kdykoliv se s něčím podivuhodným setkal, vždycky se na jeho tváří objevil překvapený úsměv, a když jsem šel ve směru je ho očí, těkal jsem… až jsem to uviděl! A vždycky to byly nějaké špony a piliny, převrácený vůz se ztuhlým asfaltem, prach pokrývající trámoví a pece na Poldině huti, pták táhnoucí po diagonále stéblo na stavbu hnízda… A vůbec s Vladimírem se pořád kamarádila docela obyčejná zázračnost a zázraky. Když jsme vypili svoje piva a kráčeli cestou nad Vysočanami, usedli jsme a pod námi duněly vlaky a Vladimír pozoroval pod svýma botama shrnutý hrubý písek, a jako ze Skylabu sledoval celá pohoří a celé velehory, tiše hovořil o tom, co na zemi viděl, o krásách Alp a Pyrenejí, shrnul botou písek a pokračoval ve výstupu na Andy a do Himalájí, aniž opustil vysočanskou stráň. Když jsme se koupali na navigaci v Libni, Vladimír často sedával na posledním schůdku, nechával si omývat vlnkami nohy a vykládal o tom, proč by jezdil po světě, když zrovna teď v Libni se plaví Černým mořem a Atlantickým oceánem s nemenším požitkem než Rimbaud, který psal Opilý koráb, sedě stulený na dně říčního člunu. Vladimíra byste také nikdy nenašli ve slavných pivnicích U tygra nebo U dvou koček nebo U Pinkasů nebo U Schnellů. Kdykoliv jsem Vladimíra hledal, musel jsem kráčet po trasách hostinců, které jako by byly doplňkem Vladimírovy romantiky. Když nebyl U zastávky ve Vysočanech, přešel jsem k Čížkům, když nebyl ani tam, hledal jsem jej U kaštanu, když nebyl ani tady, tak svitla naděje, že bude vstoje pít desítku U ruského dvora, když nebyl ani zde, skočil jsem do tramvaje a hledal jsem jej na Žižkově U růžového keře, když mi řekli, že Vladimír tady už dva dny nebyl, určitě jsem jej našel v podvečer když ne U babiček, tak sedícího U malvazu, kde obsluhoval gramofon. Někdy sedával v Ludmilině ulici v Libni u Hausmanů nebo o ulici dál U Přemysla… a všechna ta místa, ty hospody, voněly rozlitým pivem a ubrusy byly plné debaklů, které vytvořila rozlitá káva a alkoholické nápoje. A všechny ty hostince měly zdánlivě strašné pisoáry, ovšem s tak výtvarnými rezavými trubkami a s tak krásnými vodopády ztuhlého téru zdobeného kanárkově žlutými skvrnami po moči, že Vladimír častokrát tady stál, díval se do žlábku na sirky a vajgly zdobené dezinfekčními kuličkami a citróny, že křičíval, jak by to bylo krásné, kdyby dostal sílu a umění prohnat celou tu térovou stěnu satinýrkou a otisknout ji do grafického listu. Když jsme jednou vyšli z Modré hvězdy a když jsme přešli na chodník, Vladimír ohromen ochroml. A já jsem zase viděl na jeho tváři ten překvapený radostný úsměv, a už jsem zase žárlil a trnul, že Vladimír něco vidí, kolem čeho jsem dávno chodil a nevšiml si toho. A když jsem nabral sílu a šel po směru jeho očí, viděl jsem na konci jeho očí obrovská plechová písmena, zasazená až do štítu čtyřpatrového domu, písmena, která dávala dojetí ve formě slova K R Á S A. A já jsem hned věděl, že to je zbytek slávy českého filozofa Ladislava Klímy, který bydlel v tom hotelu Krása, a tak jsme se s Vladimírem dohodli, že mi půjčí montérky a že hned příštího dne sundáme ta písmena a zasadíme je do Rudého koutku ČKD, a když je tam nebudou chtít, že je dáme do Mánesa. A tak jsme šli nazítří a nevěřili jsme svým očím. Když jsme se vyptávali v domě, řekli nám, že dopoledne sundali nádeníci domovní správy ta písmena a odvezli je do šrotu, protože ta KRÁSA ohrožovala pádem chodce… A zase, vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafiky, vězte, že Vladimír nebyl zklamán ani nenadával, ani neproklínal ty nádeníky, ale usmíval se celý večer a mlčel, byl dokonce blažený tím, že nádeníci nám udělali pointu k tak krásnému příběhu. A tak jsme chodili po těch hostincích a očekávali jsme další spiknutí a potměšilost, kterou nám provede skutečnost. A tak jsme stáli a vestoje jsme pili nádherná piva v automatu Svět a zase jsem uzřel na Vladimírově tváři ten úsměv, muselo na konci jeho očí být něco silného, protože Vladimír nevydržel ten nápor skutečnosti a klopil oči. Když se vzpamatoval, jako by nevěřil, zadíval se znovu přes moje ramena a tentokrát vydržel koketování s čímsi tam v pasáži vedoucí ke kinu Svět. Vladimír se vždycky díval na ty předměty a události, které patřily do jeho poetiky, zrovna tak, jako by se zamilovaně díval a byl opěvován očima krásné ženské. A já jsem se otočil a díval jsem se tam, kam se díval Vladimír, a viděl jsem, jak cikánečka špendlíkem ryje do barvou natřené stěny ze skla jakési klikyháky… A Vladimír přinesl dvě sklenice piva a vyšli jsme se sklenicemi do pasáže, a co jsme viděli, to s námi zatřáslo. Vladimír, když upil, sklenice mu jektala o zuby, tak parádní byl ten gigantický obraz tisíci lidskýma rukama vyrytý do skleněné stěny zvenčí natřené bílou barvou, na které děti a milenci, návštěvníci kina, pod dojmem několika let penízem nebo nožem, špendlíkem nebo hranou rtěnky celou stěnu pokryli znaky a znameními, monogramy a vzkazy, většinou ale kaligraficky vykreslené jen tak, jako když v zamyšlení si čmáráte na okraj novin nebo školního sešitu… Vladimír rozpřáhl ruce i s půllitrem a prohlásil, že jak sežene peníze, koupíme tu skleněnou desku, to okno magacínu automatu Svět a odneseme tu krásu domů. A taky ano, když jsme sehnali tisíc korun a druhý den jsme přišli, Vladimír už na prahu pasáže vydal svůj vítězný smích: Chachachachaááá! A když jsme došli k magacínu automatu Svět, natěrač v pokleku emailovou barvou pečlivě fládroval a zamazával poslední klikyháky a celá skleněná stěna byla bílá jako plátno našepsované a připravené jak tabula rasa, aby všechno začalo znovu. Vy všichni, kteří se podivujete Vladimírovým grafickým listům, vězte, že tyto malé příběhy se mohou státi i vám, myslím, že když jim propůjčíte osudovost podivuhodného setkání, že i vy začnete považovat svůj život za jedinečný, a tedy krásný. Jen s odvahou a po hlavě skočte do nenávratné přítomnosti, abyste okamžikem se ocitli v samém srdci věčnosti. Vzpomínám, jak jsme si vyjeli do Pikovic s Vladimírem, abychom navštívili jeho tetu. Avšak když jsme vystoupili z vlaku a viděli rozvodněnou kalnou Sázavu, netrvalo ani minutu a fascinováni, mlčky jsme se vysvlékli a jeden po druhém vklouzli do proudů pozdně jarní povodně, která nás unášela rychlostí závodníka cyklisty, kopce a cesty uháněly nazad a Vladimír zase byl nadšený a krásný, a když proudy jarní vody nás přehřměly zvýšenou rychlostí přes ta místa, kde za normálu je jez, Vladimír křičel: Chachacháááá…! A když nás řeka odnesla od našich šatů dál než kilometr, vynesla nás na tišině… a proti proudu jsme kráčeli, abychom opakovali tu krasojízdu. Vladimír jen litoval, že bývalo by bylo pro něj krásnější, kdyby – jak jsme se řítili přes jez – roztrhl si maličko stehno o nějaký hřeb, aby měl prožitek z toho, kterak Albert Burri prořízl záměrně vystavované plátno. Pak dodal, že nemůže chtít všechno, že mu stačí alespoň prožitek, jaký má matiční deska, když ji prohání splavem satinýrky na druhou stranu. To byl ten krásný čas, kdy Vladimír dovedl vytvářet kompresi, která pak byla úměrná jeho expresi ve formě grafických listů. Ten čas jsme s Vladimírem jezdili do Nymburka na motocyklu. Musel jsem jet takovou rychlostí, jaké ten můj pérák byl schopen. Avšak Vladimír nejraději vyprávěl o tom, jak jsme jeli spolu na péráku lesní pěšinou polabskými lesními dunami a dostali jsme smyk. Vzpomínám, jak Vladimír mne přeletěl a po hlavě se zasouval do křoviska, které jej nakonec pohltilo i s botama. Zděšen jsem obíhal křoví, a když jsem volal: Vladimíre, proboha, nestalo se vám něco?, našel jsem Vladimíra v písku s boulí na čele, ale řičícího smíchem a nadšením, že jsem mu přichystal krásnou neděli, že pod dojmem toho pádu do křoví udělá jen pro mne kolekci grafických listů. Avšak nejkrásnější sérií monotypů, skoro pětatřicet velikých grafik, které tvoří poslední fázi Vladimírovy tvorby, udělal Vladimír pod dojmem jízdy motocyklem JAWA 500, který řídil soustružník Kotrč, se kterým Vladimír přijel za mnou do Nymburka, sedě v malinkém sajdkáru jako v sedací vaně. Pod dojmem jediné jízdy a zanedbatelné půjčky Vladimír jen pro pana Kotrče pracoval dva dny s podmínkou, že pan Kotrč mu koupí barvy a bude mu nosit do džbánu osmačtyřicet hodin pivo. Pak Kotrč byl malinký, nemluvný, bázlivý, musel svést nejstrašlivější boj v manželství, aby si mohl pověsit z těch pětatřiceti skvostů… jen jeden… na zeď. Vy všichni, kteří se podivujete grafickým listům Vladimíra, vězte, že Vladimír, ač proletář, byl aristokrat, který svým životem vyzývá k následování ty, kteří si myslí, že život ještě stojí za to, aby byl plně žit.