Vladimír pozoroval dalekohledem havrany letící zvolna nad Libní přes Šlosberk někam do Chaber. Pak odložil přístroj a řekl: Doktore, nej moudřejší pták na světě je havran a vrány. Žádný lety v šiku, žádný polovojenský útvary na nebi, každej se fláká, jak mu to jde, a cíle dosáhnou zrovna tak. A potom, jak j sou skromný. Takoví černí Diogenesové to jsou. Když padnou na pole, tak si dají osení, když osení není, tak strniště, když dojde strniště, tak se dají do stohu slámy nebo hnoje, a stačí jim to. Jak si teďky nasadím ten můj černej rabínskej klobouk, jako bych si na hlavu posadil havrana. A černý rolák si na jejich počest koupím taky. A potom, hnízdějí a v tisících se líhnou v korunách stromů zámku barona Chotka ve Veltrusích, a když přijde zima, tak jich jsou plné stromy v Bohnicích, takže blázni jim říkají bohnický slepice. A pak, staří havrani mají čich na střelnej prach, jak někdo jde s puškou, odletějí. A potom, doktore! Doktore! Viděl jste na silnici přejetýho havrana? Já ne, vlaštovky, drozdy, bažanty, koroptve, zajíce, ale havrana ne! A proč? Má tak přesnej radar, že odlétá pomalu, ale skoro těsně s pohybující se kapotou. Mít mozek jako havran, tak grafice pochčiju prsa na padesát let dopředu. Jak říkám, doktore! Havran, to je můj pták… A tak jsme kráčeli a stavili jsme se na pivě Na korábě u pana Müllera, tatínka toho nejrychlejšího hokejisty, kterýho přivezli z Garmisch-Partenkirchenu mrtvýho, a nikdo nevěděl jak. Vladimír dlouho si prohlížel pana Müllera, který ale byl veselý a točil pivo a žertoval, jako by se nic nestalo. Tak to má být, řekl spokojeně Vladimír, jako havrani, dodal, avšak když větrák vysál kouř, na zdi se objevila fotografie kudrnatýho hokejisty v předklonu, jak se opírá o hokejovou hůl, a brusle se mu třpytily jako ty jeho vlasy a úsměv široký skoro jako rozpětí bruslí. A rámeček v rožku měl malou úhlopříčnu černého flóru. Pan Müller špláchal sklenice, a dívaje se na fotku, řekl: Jen se tam podívám, už mě polejou slzy…

V Libni, Na hrázi Věčnosti v č. 24, v tom zadním traktu, jak jsme s Vladimírem bydleli, byla kovářská dílna. Kdysi. Nemohlo tam jít slunce, tak byl ten zadní trakt z nouze stavěný, a tak když ještě bylo šero nebo pod mrakem, tak jsme nemuseli svítit, ale jak slunce pralo do protějších baráků a fasád a střech, tak v těch našich dvou pokojích byla tma, a tak jsme svítili elektrickými stahovačkami. A aby paradox byl dovršen, tak největší zima v tom našem bytě byla v květnu, červnu, kdy se teprve potily zdi z těch zimních měsíců, a když se vešlo z teplého dvora do našeho bytu, každý se otřásl, jako by vešel do lednice. Ale zase v zimě, v těch z opuky stavěných zdích, ty vydávaly teprve teplo, co se v nich akumulovalo v horkých letních měsících, a tak jsme ani nemuseli topit. Vladimír, ten netopil v zimě vůbec, jedině v létě, když přišly letní zimy. Vladimír, protože tenkrát studoval Leonarda da Vinci a chtěl být vynálezcem a zlepšovatelem, tak zavedl takzvanou soustavu Vladimírových zrcadel do oken, která se velice ujala. Někde jsem našel nebo uzmul, ani nevím, snad jednou si vzpomenu, jak jsem k těm zrcadlům přišel, zkrátka jsem dovlekl deset velikých obdélníkových zrcadel, která akorát se vešla mezi okna a na prkno uvnitř oken našich pokojů, a tak zákonem odrazu světlo ze dvora se vrhalo buzarem na strop, který v těch temných pokojích zářil, že kdo vešel, tak se polekal. A navíc Vladimír ze zrcadel, co zbyla, do dvou dveří se skleněnými výplněmi, zvnitřku hřebíčky zaťukal do dveří po dvou zrcadlech, takže kdo vešel a chtěl vyjít, tak se spletl, protože v zrcadle viděl kus pokoje za sebou, a navíc na zadní stěny Vladimír přišrouboval dvě ohromná zrcadla ze zkasírovaných restaurací, přes celou stěnu zrcadla, takže kdo se díval ze dvorku, tak se vždycky polekal, že vidí Vladimíra nebo mě dvakrát nebo celou ohromnou společnost, zatímco jsme tam byli jen tři. A tak se stalo, že když k nám přišla zadarmo uklízet paní Šulcová, ta, co chtěla, aby Vladimír šel na kněze, a přinášela mu šaty z těch zabitých, co dostávala z Bulovky od zřízenců po tragických neštěstích, tak vešla, postavila si vedle dveří kbelík s hadrem a držela pořád ruku na klice a mlela si svou o poslání božím, co se jí v noci zdálo, a o Vladimírkovi, to zrcadlo ji ve dveřích každou chvíli spletlo tak, že myslela, že ten kbelík, co se tam zrcadlí, že je na chodbičce, takže každou chvíli se vyklonila do zrcadla a dala si ohromnou ránu do čela, pak když viděla kbelík, že je u jejích nohou, tak jej zvedla, a když se viděla na zadním ohromném zrcadle s kbelíkem, tak rovnou kráčela do toho zrcadla na dvůr, takže Vladimír ji musel vrátit ke dveřím, aby začala umývat dveře, ale ona, když se podívala do toho zrcadla na dveřích a dole v tom zrcadle viděla kbelík, tak se vyklonila a brala ten kbelík ze zrcadla a zase rukou šmátrala v zrcadle, jak to dělají koťata, a nakonec domnívajíc se, že ten kbelík, co jí stál u nohou, je v zrcadle, klopýtla o něj a hlavou narazila tak do dveří, že jsme jí vylili radši kbelík a museli jsme ji vyvést nejen na dvůr, ale i ven, a i tam dělala chybné výkony, takže Vladimír ji vedl až do toho magacínu, tam, jak jí v noci o loňských vánocích krysy snědly celou vánočku, i když s ni ležela na prsou v posteli. Egon Bondy, když uviděl tu soustavu Vladimírových zrcadel a slyšel vyprávění o paní Šulcové, zvolal: Aha! Já vám vletím na špek. Já, kterej jsem překládal Morgensterna! Tak ještě za světla nanosil tolik piva, že seděl na židli, dělal přednášky o surrealismu, o Dostojevském, měl nohu přehozenou přes koleno a díval se, nemohl se na sebe vynadívat, dokonce byl uštknut svým obrazem v tom velikém zadním zrcadle, že ani oka ze sebe nespustil, koketoval se sebou, pořád jen klopil oči a už se navracel, aby tím víc vychutnal pohled na sebe, který zřejmě se mu líbil. A tak v půlnoci, když jsme ulehli, probudil mne takový zvuk, jako když teče vodovod… pak znovu, rozsvítil jsem a Egon z těch patnácti piv právě domočoval zbytky toho třináctého, spokojený, na koberec. Povídám, to nemůžete jít, vy vole, ven? A on si lehl a pravil: To tak, praštím se někde o zrcadlo! A zase spokojeně spal dál, jeho botky zářily v ohromném tratolišti moče jak dvě bárky v zálivu a já, rozzloben, do každé boty jsem se mu vymočil. Ráno, když se Egon k desáté hodině probudil, to už jsme byli dávno v práci, stál v zadumání u dveří, díval se do zrcadla a hladil si bradu a najednou, jak se díval nepřítomně do zrcadla, uviděl svoje dva střevíce. Kdo mi je dal na chodbu? Kurva fix! To Vladimír! zařval, a jak se naklonil, aby uchopil svoje botičky, udeřil čelem do zrcadla. Nejdřív se díval, jestli pan Kaifr spí, který měl po noční, pak se tiše obul a tiše vyšel. Odpoledne jsem koupil tři kila zelí a drhnul z červeného à la perského koberce paní bytné to zaschlé tratoliště básnických chcanek. A usmíval jsem se, protože jsem měl Egona Bondyho tak rád, skoro ještě radši než Vladimíra, a to už je co říct.

Jednou jsme se s Vladimírem rozjeli do Hradových Střímelic, tam že je nejstarší hostinská ve střední Evropě, jednadevadesát let je na hospodě, točí pivo, recituje Hálka a všechno zná nazpaměť, co si pamatuje z četných románů. Vladimír byl nadšený. Nejhezčí ale vyprávění nikomu nevypravovala, jedině Vladimírkovi, jak dvacet let měla tolik práce, že nemohla jít ke zpovědi, tak napsala farářovi všechny svoje hříchy a farář, když přišel dát jí svoje rozhřešení, tak jí je musel dát na štaflích, protože ona zrovna ten čas nahoře čistila okna… Pili jsme zelenou kořaličku a pak přešel nějaký průvod masek, z tmavého šenku tam všichni venku se třpytili jako tyrolské ubrusy polité zavařeninou a všelijakým želé… Co chvíli se ze šenku vynořila tvář té stařenky, šaty měla takové barvy jako přítmí, takže ať jsme se namáhali sebevíc, viděli jsme jen její tvář a pod tváří půllitr… Když jsme potom šli někam dolů s kopce do Čerčan na dráhu, viděli jsme ve statku stát ženskou, ale jen když se pohnula, vrátka za ní byla zelená s podélnými šedivými pruhy a ta ženská měla taky tak zelené a pruhované šaty, že jen ve vrátkách zářila její posmrtná maska. Když jsme přeskakovali potok už skoro v lese, potůček, který tekl mělčinou písku, v dáli svítily ohně a zpívaly tam ty masky, tančily a mihotaly se a řvaly jak pohani… Vladimír stál zasažen… Ten, který vedl průvod s praporem klubu, teď ležel naznak v tom mělkém potůčku opilý a voda se přes něj čeřila, jak kulmovala jakoby roletou, tak jen několik centimetrů ten vodní povlak se vlnil přes ležícího opilce, který se usmíval a měl pod hlavou hladký valounek křemene a spokojeně oddychoval, zatímco přes prsa vodou se mu třepotal mokrý prapor…