Paní Vlaštovková je opálená, Vladimír po očku se na ni dívá, na obryni paní Vlaštovkovou, která hází natočené plzeňské sklenice tak, že jedou po pultu až pod ruce pijáků. Co jsem? ptá se paní výčepní. Vladimír: jste růžové prasátko s barvou opadávající pivoňky. A paní Vlaštovková s velikým smíchem: A co jste vy? Vladimír bez váhání: Meteorologická stanice, která místo mozku má houbičku na drátkování nádobí. Pak vešel mladík, těkal a hledal, komu by dal do držky, ten krásný typ českého bijáka, kluk, kterej pořád pase po uražené spravedlnosti. Nikdo na obzoru, vychází kopancem ze dveří, nasupený, klobouk do oči, které hledají objekt. Vycházíme ven, jdeme přes šraňky, keř bílých růžiček se pne přes budku převodových kliček od šraňků. Vladimír: Jako by přes tu budku přehodili záclonu… Choromyslní občané se dobrovolně řadí do fronty na Večerní Prahu. Jasmínová halenka. Zelená sukně. Vladimír: Hele, doktore, ale vy mi to stejně nekoupíte! Potřeboval bych barev jako na výtisk nedělního Rudýho práva, tucet sieny pálený, dva tucty černý, jeden tucet rumělek, ale vy mi to stejně nekoupíte, nebo koupíte? Tak ještě dva tucty pařížské modré, jeden tucet umbry, jeden běloby, ale vy mi to stejně nekoupíte, nebo koupíte? Fakt? Tak ještě dva tucty čtvrtek a uvidíte. Když já jsem tý mý holce moc důvěřoval, posteskl si, aby měla trochu radosti, tak jsem před ní stranguloval. He! Koupala se nahá! Ve dvanáct hodin v poledne! Rybáři dělali chybný výkony, cyklista sjel lebedou rovnou ze stráně, dobrovolně po hlavě do řeky, no, řekněte, jaké měla tělo, řekněte! Přísahejte! Co? Odpoledne violetu hodila do záchodu, já jsem to rukama tahal. Ovšem tenkrát jsem na to měl právo, protože jsem byl její muž… Mně se po ní, doktore, stejská, co já jsem bez ní… A Vladimír už kráčel nazpátek od Palmovky ke šraňkům a plakal, dva vodovody mu hrčely z očí, tak upřímně plakal, s hlavou vztyčenou nesl svůj zármutek jako ozdobu, jako pochodeň, a lidé, kteří kráčeli mu naproti, hlavně ženy, se otáčeli za ním a chřípí se jim vzdouvalo a každá druhá měla na Vladimíra chuť…

Když Vladimíra začalo bolet na prsou nebo měl v paži revma, tak vždycky si kupoval obyčejnou žitnou, takzvanou čistou anobrž režnou, kterou si natíral prsa nebo tenisový loket. Když ho bolelo tuze v krku, namáčel si šátek do žitné kořalky na obklady na krk, když měl horečku, tak půl flašky jsme vypili a ostatní do ručníku a obtočil si tím hruď, protože to tak dělala jeho babička. Jináč jsme každou zálohu a každou výplatu už dopředu věděli, kterou kořalinku si koupíme, to jsme už věděli skoro celý rok dopředu, postávali jsme před krámy s kořalkami a vybírali si, uvažovali, přeli se, která bude asi tak odpovídat naší právě jsoucí mentální poloze. Někdy jsme si kupovali kořalinky dvě a míchali je, tak třeba láhev rumu je výborná, když se smíchá s griotkou, láhev rumu je také tuze lahodná, když se smíchá se zelenou fefrmincovou kořalkou, tato syntéza se jmenovala rytmajstr, jindy jsme míchali žitnou kořalku s rumem jako takzvanou zednickou… anebo jsme pili každou láhev extra, vždycky ale po kalíšcích… tak se z toho vyvinul rituál. Láhev jsme zamykali do příborníku, který tam nechala paní domácí, vždycky jsme odemkli, obřadně nalili, pak jsme zase kořalinku zamkli a přivoněli si, ťukli si a pak jsme každý podle povahy kořalinku pili, někdy ex, jindy usrkávali, pochvalovali, a když jsme dopili, tak jsme zase chvíli něco psali, ale ani ne za čtvrt hodiny jsme už zase stáli před příborníkem a odmykali jako kněz hlavní oltář a zase jsme si nalívali další skleničku a zase jsme pili a divili jsme se, jak zkraje z láhve málo ubývá, ale s lahví to bylo jako s dovolenou, nejdřív to jde pomalu a pak poslední týden už dny padají tak jako skleničky do našich hrdel, protože my jsme vždycky cenili na kořalince to, jak viditelně jsme se stávali lehčí a lehčí, jak jsme dostávali nadšení, jak jsme se přitrouble usmívali a jak nás ten alkohol a to odmykání a zamykání příborníku spojovalo tak dlouho, až jsme svorně prohlásili, že tuhle skleničku jsme už neměli pít… A pak jsme se odbatolili každý do své postele a sledovali jsme, jak alkohol dostává v útrobách a hlavě opačné znaménko, jak se mění v krásná snění, v krásný spánek, který ráno vystřídala tupost hlavy… A nikomu jsme z téhle zálohové a dobírkové láhve nedali ani stopečku, na to jsme měli lahve jinačí, tohle bylo jen naše tajemství, když někdo přišel, tak jsme každý schovali skleničku pod svoji postel a nevypili jsme jeden bez druhého ani slzu, protože to byla jen a jen naše záležitost, jako moje pití kávy, které si udržuji dodnes, kávu musím pít jen a jen sám, sakrálně, jen sám vychutnávat usrkávání kávy, kouřit tři silné cigarety a navozovat si tak krásnou meditativní náladu, že kdokoliv přišel, uhasil jsem cigaretu, nedopil jsem kávu, nechal jsem celý ten obřad ladem, zrovna tak jako s Vladimírem jsme otvírali a zavírali krásný příborník, který když Vladimír definitivně opustil Libeň, jsem na jeho počest otvíral a popíjel sám, avšak bez Vladimíra to bylo znesvěcení hostie, a tak jsem ten příborník od paní domácí koupil a sekyrkou, tou, kterou přede mnou Vladimír schovával, tou sekyrkou jsem rozbil ten kus nábytku a po částech spálil v kamnech poslouchaje, jak a s jakou chutí plamen hučí a mlsá tou kořaličkou a vzpomínkami napojené dřevo…

Vladimír uměl tak jako já hovořit se zvířaty, kdykoli potkal kočku, hned jí nastavil prst a navázal dotknutím se čenichu s kočkou komunikaci a říkával: Doktore, kdo kamarádí se zvířátky, zadarmo kamarádí s Bohem, a tak jednou ranou propojuje a spojuje to nejnižší s tím nejvyšším a uzavírá kruh, zrovna tak jako já ze všech těch odpadů fabriky grafickým listem fičím k těm nejvyšším poryvům svého ducha. Chachá…! A tak se stalo, že když jsme jednou vyšli nad Kelerku, tam, jak je rybníček, dřív s vrbami jako z Erbenovy pohádky, a když jsme se šli podívat do hospody U mluvícího psa, kde opravdu byl vlčák, který docela zřetelně poslal hosty do prdele a ještě přesněji vyslovil hovno, vraceli jsme se přes prosecký hřbitov, zarostlý po celé svaté zemi břečtanem, došli jsme k proseckému kostelíku, a když byl otevřený, vešli jsme tam, protože tenhle kostelík byl nedávno skoro tisíc let starý… a tam uklízečka utírala lavice a s ní chodil krásný kocour, takový, jako já mám rád, mourovatý s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou a růžovým frňáčkem, a ten kocour chodil po lavicích, a když uklízečka poklekla a utírala oltář, kocour vyskočil za ní na pódium, seděl vedle zvonku na pozdvihování a díval se tak, jako že je ministrant nebo kostelník nebo ještě něco víc, jak se obával Vladimír… Pak uklízečka skončila, poklekla a hluboce se poklonila a kocour kráčel za ní, zamkla kostel a vešla do fary a kocour taky za ní. Když jsme s Vladimírem šli v neděli na mši, bylo to tak, jak to předpověděl Vladimír. Při velké mši seděl kocour vedle zvonku, díval se tak na oltář, že když jsme se otočili, uviděli jsme, že žádná lidská tvář nejeví tolik pobožnosti a tolik moudrosti jako ten kocour, takže Vladimír mi pošeptal, že ten kocour, co se zálibně dívá na službu konajícího faráře, buzarem je v komunikaci rovnou s Bohem a Bůh přes faráře zase prostředně je v přímém spojení s kocourem, takže ve výjimečných případech kocouří předcházejí vlažné věřící, a v nebi že musí být plno koček. Když se tuhle úvahu dověděl Egon Bondy, řekl ztrápeně: Já si du rovnou lehnout, kurva fix, kam ten psychopat na to chodí? A nepudu si lehnout, já sebou tady hned praštím, ať mě vodveze sanitka, ale ne ta vobyčejná, ale ta s tím modrým křesadlem na čele… to bude ksakru zase noc…!

Jednou U města Rokycan Vladimír ztuhnul a zíral do kouta. Dívám se na Vladimíra a vidím, že něco mimořádného se děje v koutě hospody. Bachor, pravil Vladimír, vlaštovky v letu, když jsem ještě nechápal, dodal a zaviklal ukazováčkem spodními zuby. Aha, povídám, aniž bych se otočil, maminka tam z termosky lžičenkou vybírá horkou kaši, napřed ji ohřívá v ústech… Nebo chladí, dodal Vladimír, a já jsem pokračoval: A pak z úst do úst dítě krmí. Vladimír kývl hlavou a pravil: Ne. A já jsem záporně vrtěl lebkou a tvrdil: Ano. Aha, zvolal jsem tiše, milenci si dávají polibek jazykem a ona prosí, aby on jí dal sliny. Vladimír vrtěl záporně hlavou a pravil: Ano. Radostně jsem přikývnul a povídám: Ne. Vladimír: Doktore, slibte mi, až takhle dopadnu, že mne budete taky tak… to. Povídám: Slibuju, a vrtěl jsem záporně hlavou. Pak jsem se otočil, abych viděl objekt Vladimírova dojetí. Dva přátelé seděli u stolu, jeden žvýkal pořádně, druhý jen tak mlel ústy… A teď jsem to viděl! Ten, co žvýkal pořádně, teď vyplivnul na talíř rozžvýkaný salám, ten bezzubý jako nějaké haše pojídal vidličkou a nožem to, co mu přítel rozžvýkal. Ungelt, povídám. A Vladimír se zamyslel a vrtěl záporně hlavou, ale že se usmíval, viděl jsem, že vidí tam na fresce toho starce, jak dostává pít z prsu krásné mladé ženy. Krizovní situace, řekl Vladimír. Povídám: A za války? Vladimír pošeptal: Hrůza… víte, že bych to někdy zkusil? A vešel místní – asi blbeček – přišel k našemu stolu, srazil boty, až to cvaklo, a hlásil: Pane Eliáš, tu zelenou stříkačku jsme natřeli na červeno! Vladimír pravil: Já nejsem Eliáš, já jsem Hiob. Eliáš je tady, a ukázal na mne. A nádherný debil mi hlásil, že tentokrát tu červenou stříkačku zase natřeli na zeleno…