Vladimír neměl rád dialog. Měl, ale jen jeho metodu, kterak se doptat, kudyma se jde na nádraží, a tak. Pravou dialektikou rozuměl jen způsob, kterak se hádat sám se sebou a špornami protikladů se dohnat k monologu. Monolog, to bylo Vladimírovo kafe…

Vladimír nejenže přitahoval černou kroniku a lokálky všech večerníků, ale dovedl vždycky se vznášet nad událostí, kterou současně prožíval do mrtě. Jednou jsme si vyjeli do Klánovic, a když jsme kráčeli podle chat a vil, Vladimíra upoutala na řetěze přivázaná borovice, kterou chataři káceli, a ta borovice musela padnout mezi chatu a garáž. Fáze se blížila tragédii stromu, který s velkým nářkem je pilou a sekyrami sražen k zemi. Kmen připoutaný na hupcuku, kterým se přitahují v přístavech lodě k molu, už už se nakláněl, Vladimír zjitřen zíral, dělník ještě jednou, několikrát jakoby zapumpoval pákou a stoletý strom se konečně dostal do situace pádu a zvolna se řítil k zemi, avšak k hrůze všech dostal rozsochatou korunou trochu jinší směr a padl by rovnou na gráž, kterou by rozčísl k podlaze. Jeje, je! vydechli strnulí účastníci. Avšak jediný Vladimír přiskočil, několikrát zapumpoval pákou hupcuku a řetěz stáhnul kmen tak, že padl mezi garáž a chatu. Úleva vystřídala zděšení. Vladimír pravil: Pánové, v životě jsem nekácel borovici, ale jsem nástrojař v ČKD ve Vysočanech, a tím je řečeno vše! Jindy jsme si vyjeli s Vladimírem, chtěl vidět Doubravu, obec, kterou vede jediná silnice, která za vsí však končí v Labi, potom jsme na kole vyjeli do Byšiček, kde zase jediná cesta, která tam vede, objede náves a zase musíte nazpátek, protože jako v Doubravě cesta i silnice končí tady, a abyste se dostali kupředu, musíte zpět. A v těch Byšičkách jsme viděli toto: ve vratech stáli a zírali do středu dvora vesničané, na zdi seděli kluci a zírali do středu dvora, přes sousední ploty zíraly hlavy venkovanů a zíraly do centra dvora, odkud zazníval vysoký zvuk cirkulárky. Vladimír dopředu viděl, co se to asi na dvoře stalo. Vešli jsme a já jsem taky zíral jako ostatní, nemohl jsem z místa… Uprostřed dvora bzučela cirkulárka, před ní skoro klečel člověk jako kněz při mši, hlavu měl celou až ke krku ponořenou do stále se otáčející pily, která jak měla výkyv, vyřezala do krku a lebky centimetr široký zářez, stůl cirkulárky byl plný krve, která se ve slunci třpytila, ruče mrtvého ležely v té schnoucí krvi a všichni, kdo se dívali, nemohli z místa, protože ten obraz byl tak tragický a překvapivě krásný, že přisádroval a zasádroval všechny údy citlivých lidí. Jediný Vladimír přiskočil k pile, stiskl knoflík pod stolem, když se vztyčil, měl rukáv plný krve, a cirkulárčin hlas slábnul, a když cirkulárka utichla, do diváků se vrátil pohyb, ale rozcházeli se jako těžcí revmatici, jen několik odvážlivců přistoupilo k neštěstí, nad kterým se tyčila do slunce Vladimírova hlava plná sluncem zalitých kučer. Vladimír zvedl ruce do třpytu dne a zvolal: Nedotýkat, až přijde kriminálka. Nedotýkat! Vraceli jsme se na bicyklech, Vladimírův rukáv zalitý krví se třpytil a rychle schnul na slunci, Vladimír s hlavou vztyčenou, nemrkající, rozrážel proudící vzduch, jako vždycky byl poctěn, když už se stalo neštěstí, že ho osud zatáhnul tam… Když se to dozvěděl Egon Bondy, dlouho si prohlížel své dlaně, rudnul, ale pak se ovládnul: Já už se s váma zlobit nebudu. Já teď musím vylízt tam, kam za mnou nemůžete, kde budu nezranitelnej… do posledního patra indický filozofie, kde i nirvána je ulpívání. A protože Vladimír je schopnej všeho, tak odkopnu žebřík, abyste za mnou nemohli… ovšem ta silnice vedoucí do Doubravky a končící v řece, ta cesta do Byšiček, kde vobjede se náves a cesta dopředu je cesta zase nazpátek, tak to zajedu zkontrolovat já sám… to je moje cesta a silnice, to je cesta Egona Bondyho… Kurva fix!

Do Vladimíra se zamilovala stará paní Šulcová, která vybírala popelnice a odpadové bedny, starý papír a hadry a kovy a prodávala do sběrných surovin. Nosila černé rukavice a tvářičky měla nabarvené rumělkou, a že se nemyla, vrstvil se jí ten nátěr na tvářích, takže vrstvy se odchlipovaly jako lístkové těsto na kremrolích. Ta měla utkvělou představu, že Vladimír by mohl být knězem u adventistů. Aby si Vladimírka naklonila, tak mu chodila uklízet, jindy mu přinesla kabát po zabitém zedníkovi, kterému probodli záda, jednou přinesla šaty po zavražděném, kterého shodili do jámy s vápnem na stavbě, jindy nám přinesla láhev nevypitého likéru, a když jsme vypili ten šalvostr, tak nám řekla, že to našla v popelnici. Jednou přinesla takovou moderní sošku kočky nebo psa, ale pak Vladimírkovi pošeptala, že uvnitř je kocour, kterého betonáři z legrace hodili do tekutého betonu a vyhodili na vzduch a kocour ztuhl a umřel uvnitř tohoto betonovýho krunýře. Ale jednou po Ježíšku přišla paní Šulcová a vypravovala Vladimírovi, že do bytu vzala cikány, a ti, jak se bodali v noci, tak potmě bodli i ji, a tak teď spí raději v opuštěném magacínu, kde je šťastna, avšak že v noci jsou tam tak hladový krysy, že jí sežraly vánočku, kterou jí dal Vladimír, i když tu vánočku měla na prsou. A tak Vladimír, když se jednou večer stmívalo, koupil si vánočku a kráčel na Kotlasku. Potkali jsme Egona Bondyho na rohu ulice Na žertvách, Egon, když viděl tu vánočku, tak už mával rukou. A Vladimír mu vykládal všechno o paní Šulcové, o tom, jak vystříhal ten kabát po bodný smrtelný ráně, jak ho nalepil na plátno a chce to sukno domalovat, a pak se rozloučil s námi, že chce spát s paní Šulcovou, aby na prsou se v noci rval a zápasil s krysami o tu vánočku, že nám ráno poví, jak to dopadlo, on že, ji jen tak krysám nedá. Egon Bondy rozhrnul husté křoví kustovnice, zalezl tam; jen nohy mu koukaly, a naříkal v tom roští u trati: Jejejejejeje! Jeje! Dharmovi vandráci jsou v Praze! A já vo tom nic nevím… Jaj! Dneska se se Zbyňkem Fišerem asi pěkně vožereme! Jaj!

V automatu Svět jeden krejčí se díval na svět jen prismatem siónských protokolů. Pak si dal od Vladimíra hádat podle rukopisu. Vladimír povídá, podle písma jste samotář, melancholik. Podle písmenka bé jste měl být fořtem, zabít svoji ženu, zakopat ji v lese, ať si ji potom hledají! Krejčík byl tou vidinou tak nadšený, od chvíle zakopané ženy v lese nazýval Vladimíra: Nádherný borče! Pak chvilka přerušení, cikánská rvačka, samá gestikulace, všechno na zemi. Když paní Vlaštovková vytáhla práče a mocnými kopanci je donutila, že přeběhli celé náměstí a svalili se až pod pomníkem Podlipného, žádné škody nebyly shledány. Jen rána pěsti do plintrámu dveří. A vedle nás psal člověk dopis, slinil půl hodiny tužku, pak napsal větu: Podávám ti poctivě obě ruce. Vladimír po té rvačce na útraty vzduchu a odřeného kloubu si vzpomněl: Ach, taky jsme se s bratrem takhle rvali, a když jsme se jako bratři usmířili, dělali jsme berany berany duc. V noci epileptický záchvat, proražená lebečka. Muž naslinil tužku a psal další větu: Drahá Evženko, nedrásejme si nervy. Psal dopis, byl stár, fialový nos, fialové cévky na nose, tučné jak žížaly. Krejčí nadšený fořtem a zakopanou ženou pravil: Nádherný borče, máte pěknej kabátek. Krk šest, záda taky šest, to je móda z Ameriky. Centimetr pod pupík, pustit jej dolů, tři prsty od pasu vybrat… Vzal centimetr, a když chtěl změřit Vladimírovi kalhoty a dotknul se jej v rozkroku, Vladimír rozlil pivo…

Když se Vladimír rozváděl, v hostinci Za větrem jeden důstojník se kasal: Dělejte to jako já, seřežte ji řemenem! Za měsíc jsme potkali důstojníka Na zastávce, celej byl hrbatej, oči švidratý. Pojďte na skleničku, plakal. A rozbalil to v pláči: Žena mě vyhodila z domu; abych jí předtím dokázal, jak trpím žalem, rozmontoval jsem psací stroj do posledního šroubečku, ale ona to nepochopila. Voběsím se, nespím, a když, tak vstoje, odstavil jsem almaru maličko a tak žalem spím jedině na stojačku… Ale pak přišel člověk a rozhrnul košili a ukázal, že má slavíka místo hlasivek. Potřeboval se svěřit, Vladimír, to byla vždycky zeď nářků, pravil: Jak se jmenuješ? Muž vytáhl notes a napsal: Václav Kopecký. A pak psal: Za ty dva roky jsem dostal 2 800 injekci, za ty dva roky 28 operací, v pondělí mi budou zase zašívat slavíka… milovaná žena mi odešla s jiným chlapem… bolí mě nervy… ukradla mi 500 korun… vím, že se jmenuje Jarča… ale jiný ji znají, až ji potkám, nechám ji sbalit…