Můžeme tedy konstatovat, že jste měl dobrou hudební výchovu v mládí? A jaká je hudební výchova na českých školách momentálně?
To já nevím. Já děti nemám, aby mi přinášely informace, co se děje ve škole, ale pokud jsem informován, tak zájem o hudbu je dneska daleko větší, než byl tenkrát. Kam dneska jdete, všude… reprodukovaná hudba.
Ještě větší?
Ještě větší. Dneska, když se objeví magnetofonové pásky symfonií, magnetofonové pásky nějakých těch Beatles anebo slavných interpretů, Counta Bassieho, americké jazzové jedničky, nebo Mahlerovy symfonie, tak to máte na to tata z prodejen a gramoobchodů pryč. Kam jdete, všude vám jde vstříc reprodukovaná hudba.
Máte rád jazz?
No jistě. Ovšem já nejsem tak jako… U mě jazz vrcholí Count Bassiem, který má ty baculaté prstíčky a dovede fantasticky hrát ta blues. Pro mě je vrchol. Já vím, že je i Elvis Presley, ale já mám rád jinačí bestsellery, ty černošské…
Armstrong.
Armstrong je také pro mě všechno. On zpívá s chybami, na trubku hraje s chybami, ale ty chyby jsou nesmírně lidské. Jeho hlas je tak obyčejný, lidský, jako když je někdo ve velice teskné náladě, anebo zase ve veliké euforii, a tak si zpívá jakoby sám pro sebe. Buďto v hospodě, maličko opilý, anebo i hodně, a jeho hlas je takový, který člověka křísí, a dokonce mu někdy vhání slzy do očí. Ten chraplavý hlas, no a teď když vezme tu rouru, tu svou trumpetu a vypálí to tam, no tak je to… já ho viděl i živého, byl v Praze, a byl jsem jím oslněn na věky věků. Pro mě je to umělec, který je naprosto identický od těch svých let, kdy hrál s králem Kingem v tom Orleansu… Jak Hidegkuti s Ferencem Puskásem.
Vy někdy zpíváte? Totiž jednou jsem se zeptal své matky, proč zpívá, když je sama doma. A ona mi řekla: abych nebyla sama. Vy zpíváte?
Ne. Já si jen tak popískávám, anebo když zpívám, tak zpívám, abych tak řekl, záměrně jakoby falešně. Já už nedovedu zpívat tak, jako jsem zpíval v těch mladých letech, když jsme chodili s klukama k řece, po soumraku, tam v Nymburce, a prostě zpívali jsme s velikým dojetím Byla noc krásná, májová, Vesla jsou dlouhá, loďka je krátká, nebo obráceně, Loďka je dlouhá a vesla jsou krátká, pojď, milko drahá… Prostě jsme se znali jako lidi, a tak jsme zpívali vždycky tak hodinu dvě v takovém hlubokém dojetí, když byl pěkný večer, s těmi kluky obyčejnými, a to vím, že to bylo údobí, kdy se zpívalo všude. Když jsem se vracel do pivovaru, tak ti, kdo tam sladovali, si zpívali, ten hlas šel přes štěpnici až k nám. Lidé si při práci zpívali. Nebo bednáři. A hlavně sladovníci. Když jsem šel do školy, tak jsem musel přes pole z toho pivovaru, a tam bylo Zálabí, most, a tam bylo truhlářství, a vím, kdykoliv jsem ráno capkal v těch čtvrt na osm, už jsem vykračoval, abych byl v půl osmé ve škole – a truhláři zpívali.
Ale dneska se nezpívá.
Dneska se už nezpívá. Podívejte, dneska se zdánlivě nedělá skoro vůbec nic. Já jsem z města, kde bylo pět divadel. V tom Nymburku. Dneska je tam, zaplaťpánbůh, jenom jedno. Ale byly vesnice, vesničky a městečka, kde se všude hrálo divadlo. Dneska se nehraje, dneska se nezpívá. Na co by se zpívalo, když si pustíte rádio, tak tam to za vás zazpívají super frajeři, počínaje Gottem a panem Mládkem, a vy jste odstrčeni. Nebo divadlo. Vy si pustíte televizi, no a ti nejlepší z nejlepších vám tam přehrajou… Bratislava, víte, jaká oni mají divadla v pondělí vždycky. Tady jsme se na to vždycky těšili; slovenské divadlo v pondělí byla jednička. No tak co budete hrát divadlo, když vidíte vlastně to nejlepší divadlo, a sedíte doma, a ještě u toho můžete kouřit anebo pít pivo. Ovšem! Už někteří chytří nebo takoví z toho znudění začínají toho mít dost a začíná se zase pomalinku chodit do zkoušky. Už začínají lidi vědět, co to je za tajemství a za krásu, když si to zahrajou sami. Třeba ne tak dokonale – pochopitelně – jako profesionálové, ale zahrajou si to divadlo. Takže zvolna zase tohle začíná, vrací se to. Nebo se lidi sejdou a udělají třeba kvarteto. Nebo si na plácku zahrají s chutí kopanou. To je dneska revoluce.
Hráli jste doma komorní muziku?
Ne. To u nás nebylo. My jsme jednak na to nebyli, a pak, měli jsme jeden z prvních gramofonů, a tam zase jsem poznal, co to je hlas Enrika Carusa a paní Destinové. Ale současně jsem také poznal, poněvadž můj otec v tom měl zálibu, co to byl humor na gramofonových deskách, takový Vlasta Burian. Nebo humor Fandy Mrázka nebo Járy Kohouta. Fanda Mrázek mě uváděl v nadšení. Já dokonce některé ty desky pomalu umím zpaměti, mám je v hlavě, jak se do mě zafixovaly a jak mě to uvádělo do vytržení, ta deska, na které Fanda Mrázek vyprávěl: „Já se blbě narodil na Žižkově.“ A vyprávěl to svým hlasem. To vyprávění vyvolávalo ty samé křeče a záchvaty smíchu, jako když jsem viděl Chaplina.
Vy jste připomenul Mahlera, Chopina, Beethovena, Smetanu…
Pane Szigeti, vy mi kladete otázky tak, jako bych byl znalec… to já nejsem, ty otázky, které mi dáváte, mě nutí, abych vstupoval na tenký led… ale dohodli jsme se, že budu odpovídat i na to, co tak moc nevím, a když vím, tak jen tak jakoby z vlaku… a potom, musíme mít trošku takt… před chvílí jsem mluvil o Vlastovi Burianovi a Fandovi Mrázkovi… a teď vy na mě o géniích… Já jen mohu říct, že Smetana je pro mě… Má vlast… a pak jen a jen Prodaná nevěsta… opera, které se bojím, která mě nutí svou melancholií, že se chytám za srdce, že se rozpláču… a musím dávat vždycky pozor, abych téměř neumřel. Když Prodanou nevěstu poslouchám v Kersku z rádia nebo z televize, tak to ještě jde… protože když se téměř zalykám tou hudbou a zpěvem, tak vyběhnu do lesa a běžím až k potůčku… a tam se nestydím plakat… dokonce jsem už s tou Prodanou na tom tak, že užuž včas uteču… v téhle opeře je něco navíc, skoro o celou dimenzi navíc… něco, čemu může ne rozumět, ale co může chápat jenom Čech, který je poctěn tím, že ještě to s ním není tak špatné, že je schopen se tak dojmout, tak, až pomalu by si přál, aby tou melancholickou krásou byl zaskočen natolik, že by umřel… A Dvořák? To je to samé v modrém. Jeho kvarteta… to je mleté sklo, to také mohu poslouchat jen v Kersku, abych včas mohl utéci až tam k potůčku a ve tmě se rozplakat… ta jeho hudba, to je zase mleté sklo, a těch několik teskných Slovanských tanců… a už se zvedám a zalamuju rukama a vybíhám a hlasitě naříkám… nikdy nevím, čím mě ta hudba zvedá a nutí, abych před ní utekl… ty tance jsou neskonale české, v těch tancích je potlačený vznět a stesk nad něčím, co už se nikdy nedá navrátit, a je tady Humoreska a symfonie, violoncellový koncert, dobrá, to jsou všechno mistrovské věci, ale já miluji Rusalku, Dvořákovu operu, ta je mi kvintesencí, kdybych měl chlapce nebo dceru a kdyby jí bylo patnáct a já jí chtěl vysvětlit, co je to secese, tak kvintesence secese je Rusalka. Tam je prostě duch doby zachycen podle mě nejdokonaleji, je to jako Preislerův obraz zasněné dívky. Dojímá mě i to, že Dvořák, ač vyučený řeznický tovaryš, anebo právě proto, dovedl být jak lidsky, tak umělecky neskonale něžný… jako by v jeho duši byla i dívenka, slečna s okem lehce posunutým do rajské zahrady, jako rabínova dcera, která zírá do samotného srdce lidského nekonečna a lidské věčnosti… A miloval holuby… Triumfální symfonie od Bedřicha Smetany, nevím proč, já létám dost často letadlem, a když stroj ještě na rozjezdové ploše zapíná naplno motory, v té chvíli, kdy se odlepí od země, tak slyším v těch motorech Triumfální symfonii.
