Všiml jsem si, a proto se také ptám. Přece žijete v manželství.

Ano, ve šťastném manželství. Přestože když něco chci a radím se s manželkou, tak ona chce opak. Dobrá, povídám, dám to do mlýnu psychoanalýzy, a abych docílil chtěného, říkám a chci jakoby to, co nechci. Ale manželka si mě přečte a najednou se mnou souhlasí, a tak docílí to, co chtěla ona a co já jsem nechtěl. Tak idioti mají přednost a kdo jde na ženu s univerzitním vzděláním, vždycky to prohraje. Tak společnost pomalu, ale jistě jde k matriarchátu a čtyři měšťanky jsou víc než klasický vzdělání. A Hidegkutiho kličky na kapesníku navíc…

Nemáte nejlepší mínění…

Mínění, mínění! Jaké bych měl mít jiné, když dvě moje úhlavní nepřítelkyně byly má matka a moje manželka. První mě předala druhé a obě mě chtěly neustále vychovávat a vylepšovat. Tak utíkám pořád z domova a v nejhroznější hospodě je můj domov, ve kterém pořád trnu, že se otevřou dveře a vejde tam moje manželka doprovázená nadstavbou mojí zesnulé matky; tak jsem pod kuratelou dvou žen, které jsem tak miloval, až jsem se s nimi znepřátelil na život a na sklerózu. Tak mi nezbylo, než hledat záchranu v psaní a literaturou se očišťovat od toho, co mi ty dvě dobře to myslící duše nakukaly do mé lehce diskordantní duše. Nenašel jsem nikdy sílu, abych odstřihl společné prostěradlo a za noci odešel, poněvadž slabost je moje síla, prohra je moje vítězství, myšlenky na schodech jsou ty pravé myšlenky, které jsem zapomněl říct u soudu, být ustrašený je moje zdatnost, být opuštěný je moje zalidněnost, moje žvanění je moje rétorika, velkoměstský folklór je moje estetika, permanentní opuštěnost je moje dochvilnost, nedodržení slova je moje věrnost. Tak všechny nedostatky a nectnosti jsou mojí magnetickou střelkou, která pořád ukazuje na ctnostnou a krásnou Severku, tichou a nehybnou hvězdu, kolem které se všechno točí. Víte, na nebi každé ano má svoje ne, avšak miligram převažujícího dobra uvádí všechno do pohybu, aby věčným návratem všechno zůstalo stát, ale jen na malou, maloulinkou chvíli, a začalo to znova. To je moje kolekce vzorků nikoliv bez ceny…

A co na to říká vaše žena?

Moje žena se na mě dívá jako na pitomé dítě, a teprve teď píšu knihu, kterou vypravuje moje žena o našem manželství; to je ta trilogie. Totiž, to je spíš záminka k vyprávění. A o manželství otce a mé matky, kteří spolu vydrželi až do domova důchodců, jsem už napsal. Oni se nerozváděli, a že mladí lidé…

Co byste tedy řekl mladým lidem?

Každý mladý člověk si musí najít to svoje prkno, po kterém má kráčet jen a jen on. Každý mladý člověk je geniální, každý je obklopen pevným zvonem nevědění, to nejkrásnější na mladém člověku je to jisté vzpurné sebevědomí, ale zároveň i pocit, že na světě není sám, ale vedle něj jsou i ti druzí, že patří do lidské společnosti. Ne do každé, ale do té, která usiluje o lepší svět i za tu cenu, že mladý člověk je na světě jediný, který střeží podstatu a tvar té krásné myšlenky… A to by mělo platit i v manželství…

Pane Hrabale, kdy jste napsal Příliš hlučnou samotu?

Tu jsem napsal asi v roce 1974. Hlučná samota je, mám-li nějakou zralost, vrchol mé zralosti. Nesnažil jsem se tam psát způsobem mně vlastním nic jiného, než že jistá epocha končí a nová nastává. Že v tom Hanťovi, který byl zvyklý dělat postaru, všecko rukama, s přicházejícími stroji se zlomila celá jedna epocha u nás. Je to myšleno realisticky, a přitom je to i symbolické. Celá epocha trvala třeba několik set nebo tisíc let, a Hanťa je v tom zlomu, ty třísky prkna jsou v něm. Ten Hanťa existoval, jenomže neměl ten intelektuální náboj, který mu dávám, takže ten Hanťa je skutečný, oba dva jsme byli opilci. Takže v té Hlučné samotě je vyjádřeno to jisté místo, kdy jedna epocha se zlomila a nastává nová, což se ve vývoji lidské společnosti, jak víte, neopakuje tak často. To je vždycky jen jednou. Kdysi končil antický svět a přišel ten křesťanský. Naprosto nový způsob myšlení, v tu chvíli trpěli ti, kteří žili tím antickým způsobem, protože si to nedovedli představit jinak, no a teď zase přišel úplně jiný model, nejen myšlení, nejen filozofického chápání, ale i způsobu života a struktury společnosti. No a pan Hrabal je od toho, aby to zaznamenal. Zaznamenal jsem to tím způsobem, že se to dá číst jako Haškův Švejk. I když je to proti Haškovi trochu víc krásná literatura. Ale náš čtenář už je na výši, ten aritmetický průměr českého čtenáře. Ten můj způsob, jdoucí někdy až k básni, nedělá čtenáři potíž, že bych já nevtáhl čtenáře do těch obsahů, které tam jsou. Moji knihu můžete vždycky číst dvakrát. Buďto tak, jak to je, anebo to, co by to mohlo ještě znamenat symbolicky. Jenomže já tam zpravidla nikdy symbol mít nechci. Pro mě je to reál.

To se vám ale nedaří.

A lidé si tam potom vkládají symboly. Co by to mohlo znamenat, tedy nějaký jako výklad, že jsou to jinotaje nebo nějaké alegorie. Ne. Já a priori nikdy nechci psát ani symboly, ani alegorii. A když, tak Hidegkutiho kličky na kapesníku…

Ale čtenář je kreativní a doplní si vaše myšlenky. Vždyť vaše romány jsou polotovary, jak jste sám řekl.

Řekl. Každý si to ještě dochutí fantazií…

Jsou to vaše vzpomínky?

Ale ne, to bych neřekl, vzpomínky. Je to zážitek, který mě neustále provázel, až nazrál natolik, aby přišla chvíle, tak jako to je u rodičky, abych to viděl zcela jasně a přesně, a téměř to opsal. Aby mi to narůstalo, jak píšu, ale na to musí být jistá chvíle, jisté nazrání. Ostře sledované vlaky jsem také napsal, také jsem na nich pracoval v hlavě těch deset dvanáct let. Rychleji to nejde. Až najednou máte dojem, že máte nejenom obsahy, ale dokonce že ty obsahy vám určí formu.

Říkáte tedy, že je nutné vzdálit se od zážitku?

No jistě. Hlučnou samotu jsem napsal v roce 1973 nebo 1974 a ve Sběrných surovinách jsem zažil tu faktologii, plně jsem to žil tak od roku 1954 až do roku 1958. Ale zážitek těch čtyř let byl tak silný, že během postupujících roků nemohl ode mě ustoupit; byl naopak neustále doplňován, dokrmován. Bylo to doplňováno, rozumíte, tím, co bylo zasuto, nebo dokonce jistými mystifikacemi, tím, co se nestalo nebo se stalo někde jinde nebo co mi vypravoval někdo jiný, co ale úzce souviselo s tím tématem, kterým jsem byl posedlý. No a teprve když to nazrálo, když se to vnitřně scelilo, jsem byl v jistou chvíli schopen si sednout a psát ty tři variace. K té Hlučné samotě musím ještě říci, že první verzi jsem napsal v takovém apollinairovském verši, snad proto, abych se nemusel zlobit s rozdělovacími znaménky, možná ale proto, že když jsem celý ten příběh viděl, tak jen a jen lyricky… Avšak když jsem přečetl ten text poprvně, zjistil jsem, že jsem psal pražskou češtinou, nikoliv slangem, ale hovorovou řečí. A pojednou mi došlo, že ten můj motiv obyčejného člověka, který je ale proti své vůli vzdělán, že nemá ironii, že pražská ironie vypluje a bude víc zraňovat spisovnou češtinou, úzkostlivou řečí. A tak jsem se pln vzrušení naladil a napsal jsem znovu tu Samotu v tom stylu, který jsem si umínil, pod dojmem chvil anebo z vrozené ledabylosti jsem tu text z původního posunul, tu lehce změnil, protože jsem už věděl, že vlastně na tomto textu už nemohu nic pokazit, protože jsem se toho textu bál, a já když se svého textu bojím, tak je minimálně dobrý. A teprve potom, když jsem si ten spisovný text přečetl, shledal jsem, že získal ne o půl, ale o celou dimenzi víc, že teprve teď je ten příběh dojemný, protože jeho inteligence je schopna víc zranit než hospodská historka. Tedy jak Král, tak Samota jsou texty psané alla prima, jsou psány tak, jako když osobní vlak vjíždí za dne pomalu do velice dlouhého tunelu nebo do temné, tmavé noci. Jak Král, tak Samota jsou texty, které se bojím číst, dokonce se bojím podívat na jednu stránku. Jednak jsem už někde jinde, a já ty svoje minulé texty ne nenávidím, ale víc, jsou mi lhostejné, je mi nepříjemné o nich ne hovořit, ale odpovídat na obdivné otázky. To je mi protivné, dokonce se stydím. Spisovatel, a tím už asi jsem, má zacházet se svými texty nemilosrdně, vždyť přede mnou jsou silnější motivy než ty, od kterých jsem odešel, spisovatel má mít odvahu jít tam, kde se znovu bojí, tam, kde jej nikdo nečeká, tam, kde přítomnost je neexistující, minulost hrozivá a budoucnost tak dobře, ach, tak dobře známá, jak mě učil můj milovaný György Lukács…