Začal jste jako básník a víte, co tvrdil Faulkner? Možná každý spisovatel románů by zezačátku chtěl psát básně. A když čtu váš poslední román, Hlučnou samotu, to je jedna obrovská báseň.

To bylo organické. Já jsem psal básně od roku – dejme tomu 1936, a končil jsem je až v letech padesátých.

Ale i nyní píšete básně. Příliš hlučná samota, to je pro mě skutečně obrovská báseň.

Balada; a balada má vlastně jistý dech…

A když jsme u balady, tak jsme zase u Faulknera. Mystifikuje, a přitom má o hodně tmavší barvy než vy.

On je Američan, on je Jižan, já jsem člověk střední Evropy. Ovšem o Faulknerovi jste se zmínil oprávněně. Mně dlouho ne že by byl cizí, já jsem přečetl několik jeho ranějších románů, ale povídky o černoších, ty mě úplně zraňují, to je mleté sklo, to je jako kdybych místo čtení jedl mleté sklo. Ale teprve tak v posledních deseti letech… ty Taneční hodiny pro starší a pokročilé, to je proud vyprávění, které by mělo analogii s vyprávěním paní Molly Bloomové, čili s Joycem. Ale ty nekonečné věty, ty dlouhatánské věty Fautknerovy, prostě ty stuhy… Posledních pár let se cítím s Faulknerem solidární v pocitu potřeby těch nekonečných vět. Dokonce bych dělal jenom čárky a tu a tam tečku. Zřejmě to bylo u něho tak, jako já to cítím u sebe, prostě s nadechnutím a vydechnutím. Nadechnu obrazy a pak je dlouze vydechnu. Tak jako si kuřák dá toho šluka a pak mnohem déle ten kouř z něj vychutnává. Tento rytmus má v posledních letech mé psaní, a dodatečně jsem zjistil, že pravděpodobně tak psal své hlavní romány i Faulkner. To nadechnutí a vydechnutí, to takzvané kosmické dýchání věcí, ten rytmus, který je podoben, jak píše pan Lao-c’ v Kanonické knize ctnosti, kovářskému měchu, a musí to mít vždycky člověka připraveného na psaní, tak jako se atlet připravuje, aby skočil ty dva metry třicet. Musí to mít velkou akumulaci obrazů, velkou soustředěnost, čili vyčkání té naplněné chvíle, kdy už ty jisté problémy a ty věty ve mně jsou, a pak to může tryskat a může jet jako to dmychadlo. Jako když cítíte to kouření, to vdechnutí a vydechnutí, prostě takový ten kosmický rytmus, který člověk za ta léta přenesl i do psaní. Kupodivu to měl i pan Kerouac, když psal. V On the Road píše, že aby nemusel dávat do stroje listy, tak si pořídil takové kotouče a dal to do té mašinky a psal sto metrů, prostě posunoval. Tady je vidět, jak je to hravé, tenhleten rytmus toho dýchání, ta akumulace, aby nezaspal ten obraz. Ta trilogie, kterou píšu teď, to vyprávění mé ženy, je prostě psána metodou alla prima.

Který díl píšete?

Druhý tak jako opravuji. Snad…

A třetí píšete.

A třetí začínám. Možná…

Faulkner, Joyce i Musil, a všichni, kteří psali velké romány, uvažovali o budoucnosti románu. Pan Örkény řekl, že píše krátké romány proto, že dnešní člověk už nemá tolik času na čtení jako v minulosti.

To já bych také řekl. Ale jak je vidět, román má zelenou. Máte tady román, který očaroval Prahu, Sophiina volba. Ten Američan, také Jižan, napsal šestisetstránkový román a ohromil Prahu. Román s hlubokým zážitkem a problémem, který Američan píše o Evropě, o nacistické Evropě, o Evropě Poláků, žijících v Krakově a ve Varšavě v čase války. Všechno je vyprávěno přes tu Sophii, a přitom se to odehrává v Brooklynu. Je to rytmizace, je to zas jako navazování na Joyce a Célina, na Henryho Millera. Čili ten Jižan je velice informován, dovede to napsat a má výstavbu… Styron se jmenuje ten šrajbr!

Tedy podle vás má román zelenou. A to mi připomíná Henriho Matisse, který řekl, že člověk, jak stárne, tím rychleji chce vypovídat. Měl asi sedmdesát, asi jako vy teď, když řekl: „Domnívám se, že jsem se z malířství naučil dost, abych mohl přejít na velké kompozice.“ A co vaše trilogie?

Já o tom nemohu podat zprávu, protože ta moje trilogie není ještě hotová, snad je hotový první díl a snad i druhý… ale ten třetí je teprve přede mnou… Co vám mohu říci, tak první díl je napsán tak, jak se píší klasické povídky nebo novely, druhý díl je napsán proudem bez interpunkce… a třetí díl? Váhám… Říkám si, že když Goethe mohl napsat román v dopisech, tak proč bych já nemohl napsat román jako dlouhé interview… Ostatně uvidíme; spisovatel totiž má ukazovat jenom to, co už napsal, a maximálně z toho, co už napsal, vyvodit svou metodu psaní a svůj styl… Jináč má taky trochu střežit svoje tajemství, protože kdybych vám řekl všechno to, co chci psát, tak bych o to tajemství přišel. Myslím, že už jsme si toho řekli hodně… a opravdu, někdy míň je víc… Ale mě už ty odpovědi odkrvují, jako byste mi jedl lžičkou můj mozek… Já jsem totiž tak trochu hodně tajnosnubný…

Pane Hrabale, máte rád hru, já také. Zahrajeme si pro osvěžení takovouhle hru: Co vás napadne, když vyslovím slovo peklo?

Život. Sirotek.

Proč?

Copak nemůže existovat to peklo? Je, jak nám ho líčí, jak nám ho maluje Hieronymus Bosch… Osiřelo dítě…

Dotyky.

Prsty. Michaelisova routa.

Proč právě?

Já jsem hmatový, všechno musím ohmatat, prostě… Nevím proč! Tři krásné dolíčky na zádech mladé ženy…

Zvuk.

Skoro nic… Spíš ticho, tedy… Ticho… Jedině v tichu se může ozvat zvuk… Kdyby nebylo ticho, tak by nebyl zvuk. Musí být ticho, aby mohl být zvuk. Ticho.

Co vás napadne, když řeknu neúspěch?

Já.

Proč? Vždyť vy jste uznávaný spisovatel. Nejste spokojen?

Nepovažuju se… Já jsem vždycky spíš byl dohnán těmi druhými, já… až na výjimečné chvíle nemám důvod, abych si myslel, že jsem příliš šťasten, nebo že jsem… Ten neúspěch – já totiž miluji ztroskotání, já miluji kocovinu. Jestli mě napadá něco ušlechtilého, tak je to vždycky v té chvíli, v kocovině nebo těsně po ní. Tedy ve stavu: býti na dně a hleděti vzhůru…

Krev.

Bolest. Červená čára po bílé zdi…

Láska.

Bolest… Trápení… lépe řečeno, trápení. Láska, trápení… pro dva.

Přátelství.

Světlo. Střepinka věčnosti… církev.

Soucit.

Mdloba. Ponorná říčka.

Voda.

Chlad . . . a příjemnost . . . Zpáteční lístek.

Teplo.

Červená, no červená!

Odkud jste vzal tu červenou?

No, modrá to nemůže být. Teplo, červená. To je dost obecné. Krev je teplá, barva praporu.

Řekněme, že je mi patnáct nebo šestnáct let a požádám vás, abyste mi poradil, jak mám žít?

Já, jak si pevně věřím a vím z mého života, když jsem byl v těch letech, tak jsem velice dobře cítil, že je ve mně takový ten můj vnitřní domácí učitel, který mi říká, radí, spontánně, co mám dělat. Vím, když jsem to dělal, tak jsem zpravidla vždycky narazil. Ale tím, že jsem narazil, ať to bylo s hezkou dívkou nebo s přáteli, tak jsem vždycky musel něco překonat. Vždycky to začalo s tím prvním, co mi radil ten můj vnitřek, když jsem se ptal sám sebe; ten můj domácí učitel. Vždycky, když jsem se rozhodoval, co mám dělat, vždycky mi to řekl spontánní domácí učitel. Pak jsem se vydal tou cestou, která mi byla naznačena. Nikdy jsem se neohlížel ani napravo, ani nalevo, a měl jsem dojem, že mou cestu přede mnou upravují a za mnou střeží andělé. Když si dodatečně vzpomínám, líčí jistého hrdinu, a vůbec každého jako takového, autor Metafyziky tragédie – bývalý hegelián, nakonec marxista, jeden z nejlepších estetiků evropských a podle mě i světových, a je to pan…