S Lujzou? řekl jsem mechanicky. Dvanácti hlasy vinna. Odsouzena k smrti provazem.

To je strašné, vydechla Lída s naivní krutostí, ale patřilo jí to!

V tu chvíli to ve mně prasklo, to napětí či co. Ano, rozkřikl jsem se na Lídu s podrážděností, kterou jsem sám nechápal, patřilo jí to, protože udělala hloupost! Pamatuj si, Lído, kdyby ho byla střelila do spánku místo do tylu, mohla tvrdit, že spáchal sebevraždu, rozumíš, Lído? Pak by mohla být osvobozena - Pamatuj si, do spánku!

Práskl jsem za sebou dveřmi; potřeboval jsem být sám. Abyste věděli, ten můj revolver je podnes v té otevřené zásuvce; já jej neodklidil.”

“Být odsouzen k smrti je hrozná zkušenost,” děl na to pan Kukla. “Já to znám, protože jsem kdysi prožil poslední chvíle před svou vlastní popravou. To se rozumí, že to bylo ve snu; ale sen patří stejně k životu člověka jako co jiného, třebaže jen tak na okraj. Na tom okraji už nezbývá mnoho z tvé znamenitosti, člověče, nic z toho, čím se naparuješ v životě; ještě tam zbývá pohlaví, strach, samolibost a několik jiných věcí, za které se většinou stydíš; snad to jsou poslední věci člověka.

Jednou odpoledne jsem se vrátil domů, uštvaný jako zvíře, tolik práce jsem měl za sebou; tak jsem si lehl na zem a usnul jsem jako kus dřeva. Z ničeho nic se mi zdálo, že se otevřely dveře a v nich stojí naprosto neznámý pán a za ním dva vojáci s nasazenými bajonety; já nevím proč, ale ti vojáci měli kozácké uniformy. Vstaňte, řekl neznámy hrubě, připravte se, zítra ráno bude na vás vykonán rozsudek smrti. Rozuměl jste?

Rozuměl, povídám; ale já nevím, proč vlastně -

Po tom nám nic není, utrhl se na mne ten pán. Tady máme rozkaz vykonat popravu. - A bouchl za sebou dveřmi.

Potom jsem zůstal sám a přemýšlel jsem. Totiž já nevím: když člověk přemýšlí ve snu, přemýšlí opravdu, nebo se mu jenom zdá, že přemýšlí? Byly to mé myšlenky, nebo se mně ty myšlenky jenom zdály, tak jako se nám zdají tváře? Já jenom vím, že jsem úsilovně přemýšlel a přitom současně se těm myšlenkám divil. První, čím jsem se obíral, bylo jakési škodolibé uspokojení, že to je omyl; že zítra budu popraven nedopatřením a oni že z toho budou mít ostudu. Ale zároveň s tím ve mně rostl takový nepokoj: že budu opravdu popraven a nechám tu ženu a dítě; co s nimi bude, co si proboha počnou - To vám byla skutečná bolest, tak jako by mně krvácelo srdce, ale současně přitom mě příjemně uspokojovalo, že myslím tak starostlivě na ženu a dítě. Tak vida, říkal jsem si, co je poslední myšlenka muže, který jde na smrt! Mne vám jaksi těšilo, že se oddávám tak velikému oteckému žalu; připadalo mně to skoro povznášející. To musím říci své ženě, liboval jsem si.

Ale tu mnou projelo leknutí: vzpomněl jsem si, že se popravy obyčejně konají tuze časně, za úsvitu, ve čtyři nebo v pět hodin ráno, a že tedy budu muset tak brzo vstávat, abych byl popraven. Já totiž nerad vstávám; a teď ta představa, že mne ti vojáci už za svítání zburcují, zatlačila všechno ostatní; mně kleslo srdce a já skoro plakal lítostí nad svým osudem. To byla taková hrůza, že jsem se probudil a s úlevou si oddechl; ale své ženě jsem ten sen nevypravoval.”

“Poslední věci člověka,” řekl pan Skřivánek a začervenal se rozpaky. “Já bych vám něco vypravoval, ale třeba se vám to bude zdát hloupé.”

“Nebude,” ubezpečoval ho pan Taussig. “Jen spusťte!”

“Já nevím,” mínil pan Skřivánek nejistě. “Já jsem se totiž jednou chtěl zastřelit, a tak - když tady pan Kukla mluvil o tom okraji života - To je také takový okraj života, když se chce člověk zabít.”

“Jděte,” řekl pan Karas, “a proč jste to chtěl udělat?”

“Z rozmazlenosti,” pravil Skřivánek, červenaje se ještě víc. “Já totiž jsem… já vám neumím snášet bolest. A tehdy jsem dostal zánět trojklaného nervu - Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk - Já nevím.”

“To je pravda,” bručel doktor Vitásek. “Člověče, tak to vás lituju. Vrací se vám to?”

“Vrací,” zapálil se Skřivánek, “ale teď už nechci… To bych vám totiž musel povídat -“

“Tak to povězte,” povzbudil ho pan Doležal.

“To se dá těžko vyjádřit,” bránil se plaše Skřivánek. “Vůbec… už ta bolest…”

“To by člověk řval jako zvíře,” podotkl doktor Vitásek.

“Ano. A když mně bylo nejhůř… třetí noci… dal jsem si browning na noční stolek. Ještě hodinu, myslel jsem si, a déle to nevydržím. Proč já, proč zrovna já musím tolik zkoušet? Já měl pořád pocit, že se tím na mně děje strašné bezpráví. Proč já, proč zrovna já -“

“Měl jste si vzít prášky,” zavrčel doktor Vitásek. “Trigemin nebo veramon, adalin, algokratin, migradon -“

“Já je bral,” protestoval Skřivánek. “Pane, já jich spolkl tolik, že… že už vůbec přestaly účinkovat. Totiž… ty prášky uspaly mne, ale bolest neuspaly, rozumíte? Bolest zůstala, ale už to nebyla má bolest, protože já byl… tak omámen, že jsem se sám sobě ztrácel. Já jsem nevěděl o sobě, ale věděl jsem o té bolesti; a tak se mně začalo zdát, že to je bolest někoho jiného. Já toho jiného slyšel… on tak tiše vyl a bědoval; a mně ho bylo tak strašně líto… mně tekly slzy lítostí. Já cítil, jak ta bolest roste - kristepane, říkal jsem si, jak to ten člověk vydrží! Snad… snad bych ho měl zastřelit, aby se tak netrápil! Ale v ten okamžik jsem se zhrozil… to přece nejde! Já nevím; já najednou cítil takovou divnou úctu k jeho životu, právě proto, že tak nesmírně trpí -“

Pan Skřivánek si mnul v rozpacích čelo. “Já nevím, jak bych vám to vylíčil. Snad to bylo takové obluzení po těch práškách, ale přitom to bylo tak nesmírně jasné… zrovna oslňující. Já měl vidinu, že ten, kdo trpí a sténá, je lidstvo… že je to sám Člověk. A já jsem jenom svědek té trýzně… takový noční hlídač u lože bolesti. Kdybych při tom nebyl, myslel jsem, tak by ta bolest byla nadarmo; byla by jako nějaký velký čin, o kterém nikdo neví. Totiž předtím… dokud to byla má bolest… jsem si připadal tak bídný jako červ… takový nepatrný. Ale teď… když mne ta bolest přerostla… já cítil až s hrůzou, jak je život veliký. Cítil jsem, že…” Pan Skřivánek se zapotil rozpaky. “Nesmíte se mně smát. Cítil jsem, že ta bolest je… nějaká oběť. A proto, rozumíte, proto každé náboženství… kladlo bolest na oltář boží. Proto byly krvavé oběti… a mučedníci… a Bůh na kříži. Já jsem pochopil, že… že… že z bolesti Člověka plyne nějaké tajemné požehnání. Proto musíme trpět, aby se život posvětil. Žádná radost není dost silná a veliká… A já jsem cítil, že vyjdu-li z toho, ponesu v sobě něco jako svátost.”

“A nesete ji?” zeptal se páter Voves se zájmem.

Pan Skřivánek se prudce zarděl. “Ale ne,” řekl honem, “o tom přec člověk neví. Ale od té doby… je ve mně taková úcta; všechno mně připadá důležitější… každá maličkost i každý člověk, víte? Všechno má ohromnou cenu. Když se dívám na západ slunce, říkám si, že to stojí za tu nesmírnou bolest. Anebo lidi, jejich práce, jejich obyčejný život… všechno má cenu bolesti. A já vím, že to je strašná a nevýslovná cena - A já věřím, že není žádné zlo ani žádný trest; je jenom bolest, která slouží tomu, aby… aby život měl tu velikou cenu -” Pan Skřivánek se zarazil, nevěda jak dál. “Vy jste ke mně tak hodní,” vyhrkl a dojatě se vysmrkal, aby si zakryl planoucí tvář.

1890

Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.

1895-1901

V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.

1901-1909

Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou

v Praze.

1907

Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.