Zkrátka, když jsem ještě býval u nás v účtárně a dělal tyhle pololetní účetní uzávěrky, stávalo se někdy, že mně ty cifry neštimovaly: tak například jednou nám chyběly v kase zrovna tři halíře. To se rozumí, já bych mohl ty tři halíře do kasy přidat jakoby nic, ale to by nebyla čistá hra; víte, z účetního hlediska by to bylo nešportovní; to se musí nalézt, ve které položce z nějakých čtrnácti tisíc položek je chyba. A já vám řeknu, já už jsem se vždycky před uzávěrkou těšil, že tam bude nějaká taková chyba.

V takovém pádě jsem zůstal v účtárně třeba přes celou noc, narovnal jsem před sebe hromadu účetních knih a teď jsem se do toho pustil. To vám je zvláštní, já jsem ty kolony číslic nevnímal jako numera, ale jako věci. Někdy jsem si představoval, že lezu po těch číslicích nahoru, jako by to byla příkrá skála; nebo že se po nich spouštím jako po žebříku do šachty. Někdy jsem se cítil jako lovec, který se prodírá mlázím číslic, aby dopadl vzácné a plaché zvíře; to byly ty tři halíře. Nebo jsem měl pocit, že jsem detektiv a číhám ve tmě za rohem; tisíce figur mě míjí, ale já čekám, až popadnu za límec toho taškáře, toho pachatele, tu účetní chybičku. Jindy se mi zdálo, že sedím na břehu řeky s prutem a mám políčeno na rybu; najednou trhnu prutem, a už tě mám, ty neřáde! Ale nejvíce to bylo, jako bych byl lovec a brouzdal se zroseným borůvčím nahoru a dolů; takovou radost z pohybu a síly jsem cítil, takovou zvláštní svobodu a napětí, jako bych prožíval nějaké dobrodružství. Já vám vydržel po celé noci honit ty tři halíře; a když jsem je dopadl, ani jsem nemyslel, že to jsou jenom mizerné tři halíře; byla to trofej, a já šel spat, vítězný a nadšený, divže jsem nevlezl do postele v botách. A to je všechno.”

“Ono se řekne maličkosti,” usoudil pan Doležal. “Já jsem pozoroval, že lidé se obyčejně chovají přirozeně a upřímně, jen pokud jde o ty maličké a všední věci; ale jakmile se octnou ve výjimečné a patetické situaci, tu vám jako by do nich vjel nějaký nový člověk; začnou mluvit jiným, abych tak řekl, dramatickým hlasem a užívají jiných slov, jiných argumentů, ba i jiných citů než normálně; především propuká v nich statečnost, prestiž, obětavost a jiné takové hrdinné a charakterní vlastnosti. Ono to je, jako by se nadýchali nějakého ozónu, takže musejí dělat veliká gesta; nebo v tom je jakési tajné uspokojení, že se octli v mimořádné a katastrofální situaci, a jaksi se tím vypínají a kochají; zkrátka, začnou se chovat jako hrdinové na jevišti. Když pak se ta dramatická situace přežene, vrátí se i oni do svých normálních rozměrů; ale to potom cítí drobet trapně jako zklamání a vystřízlivění.

Já mám jednoho bratrance, Kalous se jmenuje, takový řádný a důstojný ouřada, občan a otec rodiny, trochu bačkora a trochu pedant, jak už my zralí mužští býváme. Paní Kalousová je hodná a domácká panička, vzorná rodinná kvočna, pokorná manželka, takzvaný domácí ošlapek a tak dále. Potom dcera, hezká holka jménem Věra, která zrovna tehdy byla ve Francii, aby se naučila francouzsky a složila zkoušky pro ten případ, kdyby se nevdala. Konečně syn, klacek a gymnazista, řečený Tonda, dobrý forvard v kopané, ale tuze slabý v učení. Zkrátka typická a normální dobrá rodina takzvané lepší střední třídy.

Jednou tedy seděli Kalousovi u oběda, když někdo zazvonil; ve dveřích se objeví paní Kalousová, utírá si ruce do zástěry a povídá zrudlá rozčilením: Ježíšmarjá, tati, přišel nějaký telegram. - To přece víte, jak se ženské poděsí, když přijde telegram; nejspíš to už patří k jejich vnitřním funkcím, že pořád čekají nějakou ránu osudu.

Nono, maminko, bručel pan Kalous, snaže se zachovat důstojný klid, kdopak to asi tento. - Ale ruka se mu třásla, když ten telegram otvíral. Všichni, i služka ve dveřích, bez dechu zírali na hlavu rodiny.

To je od Věry, řekl konečně Kalous jakýmsi nesvým hlasem. Ale ať mě čert, rozumím-li z toho jedinému slovu.

Ukaž, vyhrkla paní Kalousová.

Počkej, pravil přísně Kalous. Ono to je nějak zkomolené. Tady je Gadete un ucjarc peuige bellevue grenoble vera.

Co to má být? vydechla paní Kalousová.

Tak se na to podívej, děl jízlivě Kalous, když si myslíš, že tomu budeš rozumět líp než já! No tak, už víš, co tam je?

Paní Kalousové se zalily oči slzami nad neblahým telegramem. Něco se Věře stalo, zašeptala. Jináč by nám jistě netelegrafovala!

To také vím, křikl Kalous a oblékal si kabát; patrně se nehodilo, aby v tak vážné situaci zůstal bez kabátu. Jděte do kuchyně, Andulo, kázal služce; načež řekl tragicky: Telegram je z Grenoblu. Já myslím, že Věra s někým utekla.

S kým, zhrozila se paní Kalousová.

Copak já vím? burácel pan Kalous. Jistě s nějakým ničemou nebo umělcem! Tohle máš tu ženskou samostatnost! Já něco takového čekal! Já ji tam nerad pouštěl, do té zatracené Paříže! Ale ty, ty ses pořád přimlouvala -

Já že jsem to chtěla? vzkypěla paní Kalousová. To tys jí pořád kázal, že se musí něčemu naučit, že se musí sama živit! Vtom zavzlykala a zhroutila se na židli: Kristeježíši, nešťastná Věra! Snad se jí něco stalo - Třeba tam leží nemocná -

Pan Kalous začal přecházet rozčileně po pokoji. Nemocná, volal, proč by byla nemocná? Jen aby to nebyl nějaký pokus o sebevraždu! Ten chlap ji třeba unesl - a pak ji opustil -

Paní Kalousová si počala odvazovat zástěru. Já pro ni pojedu, prohlásila štkajíc. Já ji tam nenechám - já -

Nikam nepojedeš, rozkřikl se Kalous.

Paní Kalousová se vztyčila; ještě nikdy ji neviděli tak důstojnou. Já jsem matka, Kalousi, řekla. Já vím, co je má povinnost. - Načež se vzdálila s jakousi velebností.

Oba muži, totiž otec Kalous a Tonda kluk, osaměli. - Musíme být připraveni na nejhorší, řekl Kalous temně. Třeba byla Věra někam zavlečena - Neříkej před matkou nic. Já pojedu sám do toho Grenoblu.

Otče, pravil Tonda nejhlubším hlasem - jindy říkal tati -, nech to mně; já tam pojedu; já umím trochu francouzsky -

Takového kluka by se tam lekli, uryl otec Kalous. Já své dítě zachráním! Pojedu nejbližším vlakem - Jen aby už nebylo příliš pozdě!

Vlakem, posmíval se Tonda. Ještě že tam nechceš běžet pěšky! Kdybych já jel, tak bych letěl aeroplánem do Štrasburka -

A myslíš, že já bych neletěl? křikl otec Kalous. Abys věděl, poletím! Ale toho ničemu, děl bojovně, mávaje pěstmi, toho já rrrozdrtím! Nešťastné dítě!

Tonda mu položil ruku na rameno; to vám byl zázrak, jak ten klacek v tu ránu zmužněl. Otče, řekl konejšivě, to není pro tebe; ty jsi na to starý. Spolehni se na mne; to víš, že udělám pro sestru, co je v lidské moci. - Do té chvíle ovšem, jako mladší bratři vůbec, choval k sestře jen upřímné a chlapské opovržení.

Otec Kalous potřásl hlavou. Ne, pravil pochmurně, to je má věc. Na nikoho se nemůže dítě tak spolehnout jako na otce. Já tam jedu, Tondo. Ty zatím musíš být oporou matce. To víš, ty ženské -

V tu chvíli vešla paní Kalousová, oblečená ven; kupodivu naprosto nevypadala jako někdo, kdo potřebuje opory.

Prosím tě, kam jdeš? vyhrkl Kalous.

Do banky, řekla cize statečná žena. Pro své peníze. Abych jela za svou dcerou do ciziny.

Nesmysl, vybuchl Kalous.

Žádný nesmysl, pravila chladně paní Kalousová. Já vím, co dělám. A vím, proč to dělám.

Ženo, řekl Kalous odhodlaně, abys tedy věděla, já jedu za Věrou sám.

Ty? pravila paní Kalousová s jakýmsi opovržením. Co ty bys tam byl platen? Nač by ses tak vyrušoval ze svého pohodlí, dodala drtivě.

Otec Kalous se vypnula zrudl. Jen se nestarej, řekl ostře, co tam budu platen. Já už mám dobře zváženo, co se musí stát. Jsem připraven na všechno. Řekni služebné, ať mně uchystá kufřík, ano?

Já tě znám, pravila paní Kalousová. Když ti tvůj šéf nedá dovolení, nepojedeš nikam.

Já kašlu na šéfa! rozkřikl se Kalous. Já kašlu na úřad! Ať mě vyhodí! Já už se nějak uživím! Já jsem se po celý život obětoval rodině a budu obětovat i to poslední, rozumíš?