Tak už je to venku, řekl ten člověk spokojeně a ulehčeně se vysmrkal. Tak vám děkuju, velebný pane.

Počkejte, křikl jsem, a co pokání?

Co vás nemá, řekl ten člověk a mrkal na mne skrz to okénko skoro důvěrně. Pane páter, vždyť já na nic nevěřím; já jsem si šel jenom ulehčit. Víte, když já o… o té věci nějaký čas nemluvím… tak já to pak vidím před sebou… všecko… a nemůžu spát, nemůžu oka zamhouřit - - A když to tak na mne přijde, tak to musí ven, musím to někomu povědít; a vy tu jste na to, je to vaše řemeslo a nesmíte to jít udat, na to je zpovědní tajemství. Ale rozhřešení, na to já nic nedám; to je těžká věc, když člověk nemá víru. Mnohokrát děkuju, velebný pane. Uctivá poklona. - A než jsem se vzpamatoval, plaval pružným krokem z kostela.

Asi za rok se vyskytl zas; nachytal mne před kostelem, bledý a nesmírně pokorný. Velebný pane, koktal, mohl bych se u vás vyzpovídat?

Člověče, řekl jsem mu, bez pokání to nejde, a basta. Když se nechcete kát, tak spolu nemáme žádný kšeft.

Ježíšmarjá, vzdychl ten člověk zdrceně, tohle mně teď říká každý páter! Žádný mě už nechce vyzpovídat, a já bych tak hrozně potřeboval - Koukejte, velebný pane, co vám to udělá, kdybych - kdybych ještě jednou -

Vtom se mu začaly třást rty jako tehdy. Nic, rozkřikl jsem se na něho, nebo mně to povídejte před nějakou světskou osobou!

Já vím, zaúpěl ten člověk, aby mne ta světská osoba pak udala! Aby vás čert vzal, zařval poraněně a běžel pryč; a je to divné, i na těch jeho zádech bylo vidět takové vám zoufalství -

Od té doby jsem ho neviděl.”

“Důstojnosti,” děl na to advokát dr. Baum, “ta vaše historka není ještě celá. Jednou - taky už před lety - ke mně přišel do kanceláře človíček s bledou a naduřelou tváří - abych řekl pravdu, moc se mi nelíbil; a když jsem ho posadil a řekl mu, tak, příteli, co vás sem vede, začal ten člověk: Pane doktore, když se na vás váš klient s důvěrou obrátí a svěří se vám, že se dejme tomu něčeho dopustil, tak -

- tak samozřejmě, povídám, toho nesmím užít proti němu; pane, z toho bych měl pěknou disciplinárku, ne-li něco horšího.

To je dobře, oddechl si ten chlapík. Pane doktore, já vám něco musím říci. Já jsem před čtrnácti lety - A pak, velebnosti, jsem slyšel nejspíš to samé jako tenkrát vy.”

“Neříkejte to,” přerušil ho páter Voves.

“Ani mě nenapadne,” bručel dr. Baum. “Víte, to byla příliš šeredná věc; a ten chlapík to ze sebe chrlil, jako by se zalykal: zpocený, zsinalý, s očima zavřenýma… Ono to vypadalo, jako by psychicky zvracel. Potom si oddechl a otřel si kapesníkem rty.

Pro živého boha, člověče, řekl jsem mu, s tímhle přec nemohu nic dělat! Ale chcete-li ode mne upřímnou radu -

Ne, vyhrkl ten divný tvor, já žádnou radu nechci. Já jsem vám jenom přišel říci, co jsem tehdy udělal; ale pamatujte si, dodával skoro divoce, že toho nesmíte užít proti mně! - Potom vstal a docela klidně řekl: Tak co jsem vám dlužen, pane doktore?

Padesát korun, řekl jsem zdrceně; a on vyndal padesátku, uctivá poklona, pane doktore, a šel.

Rád bych věděl, kolik pražských advokátů takhle obešel, ale podruhé už u mne nebyl.”

“To ještě není konec té historie,” ozval se dr. Vitásek. “Před několika lety, když jsem byl ve špitále sekundářem, tam přivezli člověka s takovým bledým a naduřelým kontrfejem; nohy zpuchlé jako škopky, křeče, potíže s dechem, no zkrátka, krásný zánět ledvin, jak stojí v knize psáno; to se rozumí, pomoc mu už nebyla. Jednou mě zavolala ošetřovatelka, že ten nefritik na sedmičce se zas chystá mít křeče. Tak jdu k němu a vidím, chudák lapá po dechu, zpocený jako myš, oči hrůzou vytřeštěné - tyhle stavy úzkosti při N jsou strašné.

Fotr, povídám mu, já vám dám injekci a bude zas dobře.

Pacient zavrtěl hlavou. Doktore, vypravil ze sebe, já… já vám musím něco říct… Ať jde ta ženská pryč!

Já bych mu byl raději vpíchnul EmO, ale když jsem viděl ty jeho oči, poslal jsem ošetřovatelku po svých. Tak ven s tím, přítelíčku, povídám, ale potom půjdete spat.

Doktore, úpěl ten člověk, a přitom byl v jeho očích takový vám šílený strach, doktore, já už nemohu - já pořád vidím tu - já nemohu spát, já vám to musím říci -

A pak to přišlo uprostřed křečí a záduchy. Lidi, něco takového jsem dosud neslyšel.”

“Hum, hum,” zakašlal advokát Baum.

“Nebojte se,” děl dr. Vitásek, “já to nebudu povídat; to už je lékařské tajemství. Potom ležel jako mokrý hadr, naprosto vyčerpán. Víte, já jsem mu nemohl dát rozhřešení, velebníčku, ani nějakou moudrou radu; ale já mu dal, lidi, dvě dávky morfia, a když se probudil, zas, a pak znovu, až už se neprobudil. Abyste věděli, já jsem mu pořádně pomohl.”

“Amen,” pravil páter Voves a drobet se zamyslil. “To jste byl hodný,” dodal měkce, “aspoň se už netrápil.”

“Ono to někdy vypadá jinak,” ozval se po náležitém mlčení pan Zach, redaktor. “Kolikrát člověk opravdu neví, je-li to špatné svědomí nebo spíš taková chlubivost a okázalost; hlavně tihle zločinci z povolání by snad praskli, kdyby se nemohli sem tam holedbat tím, co provedli. Já myslím, že by mnoho zločinců vymřelo, kdyby je společnost ignorovala; takového odborného pachatele zrovna hřeje ta výjimečná veřejná pozornost, které se těší. Já neříkám, že lidé kradou a loupí jen pro tu slávu; dělají to pro peníze nebo z lehkomyslnosti nebo vlivem špatných přátel, ale jak jednou čuchnou k té aura popularis, probudí se v nich takové jakési velikášství - to máte stejné jako u těch politikářů a vůbec veřejně činných osob.

Počkejte, tomu už je řada let, co jsem redigoval náš výborný krajinský týdeník Posla východu. Já jsem se sice narodil na západě, ale to byste nevěřili, s jakým zápalem jsem bojoval za regionální zájmy východních Čech. Ona to je taková mírná pahorkatina, jako by ji vymaloval, se švestkovými alejemi a tichými potůčky; ale já jsem týdně burcoval ,náš drsný horácký lid, tvrdě zápasící o skývu chleba s nehostinnou přírodou a nepřízní vlády’, - páni, to se vám tak krásně a od srdce psalo; jenom dvě léta jsem tam působil, ale za ta dvě léta jsem vštípil tamnímu lidu přesvědčení, že jsou drsní horalové, že jejich život je hrdinný a krušný, že jejich kraj je chudobný sice, ale melancholicky krásný a hornatý, - já myslím, víc novinář nemůže udělat než vykouzlit na Čáslavsku jakýsi druh Norska. Z toho je tak vidět, jakých velikých úkolů jsou noviny schopny.

To víte, takový krajinský redaktor musí hlavně dbát o lokální události. Jednou mě tedy zastavil tamní policejní komisař a povídá: Tak dneska v noci vyloupil nějaký všivák krám pana Vašaty, co je obchod se smíšeným zbožím; a co byste tomu řek, pane redaktore, ten ničema tam napsal a nechal ležet na pultě báseň; to přece je drzost, no ne?

Ukažte mně tu báseň, řekl jsem honem, to bude něco pro Posla; uvidíte, že pomocí tisku toho taškáře chytneme. Mimoto, pane, jen si považte, co taková senzace bude pro naše město a pro celý kraj!

Zkrátka tu báseň jsem po mnoha řečích dostal a otiskl jsem ji v Poslu východu. Já vám ji povím, pokud si ji ještě pamatuju; bylo to nějak takhle: