Otočil se a odešel. Za ním se rozléhal mohutný rachot: Sidorovova skupina začala plnit první úkol.

Za úsvitu kombinovaný stratoplán vypustil pterokar se skupinou nad Druhým Kurilským průlivem. Galcev elegantně vybral střemhlavý let, rozhlédl se, pohlédl na mapu, na kompas a hned vyhledal Bajkovo — několik řad jednopatrových budov z bílého a červeného litoplastu, které sevřely do půlkruhu malý, ale hluboký záliv. Pterokar natočil pevná křídla na přistání a snesl se na nábřeží. Ranní chodec (mladík v tričku a plátěných kalhotách) jim vysvětlil, kde tu je vedení. Službu tam měl správce ostrova, starý nahrbený Ain, který je přívětivě uvítal a pozval ke snídani.

Když Sidorova vyslechl, navrhl mu k výběru několik nízkých sopek u severního břehu. Mluvil rusky poměrně čistě, jenom občas se zarazil uprostřed slova, jako kdyby si nebyl jist přízvukem.

„Severní břeh je poměrně dost daleko,“ řekl. „Nevede tam žádná pořádná cesta. Jenže když máte pte…rokar… Navíc vám nic bližšího nemůžu nabídnout. Moc se v těch fyzikálních pokusech nevyznám. Velká část ostrova je samé pole s melouny, samá dýně a pařeniště. Všude teď pracují školáci, takže nemohu ris… kovat.“

„Žádné riziko v tom není,“ řekl Soročinskij lehkomyslně. „Naprosto žádné riziko.“

Sidorov si vzpomněl, jak jednou celou hodinu proseděl na požárním žebříku ve snaze zachránit se před upírem z plastické hmoty, kterému se pro sebezdokonalování hodila protoplazma. Ovšem tehdy ještě neexistovalo Vajíčko.

„Děkujeme,“ řekl. „Docela nám vyhovuje severní břeh.“

„Ano,“ řekl Ain. „Tam nejsou ani melounová pole, ani pařeniště. Jediné, co tam je, jsou břízy. A ještě tam někde pracují arche…ologové.“

„Archeologové?“ podivil se Soročinskij.

„Děkuji,“ řekl Sidorov. „Myslím si, že se tam vypravíme hned.“

„Hned bude snídaně,“ zdvořile připomenul Ain.

Mlčky posnídali. Při rozloučení jim Ain řekl:

„Kdybyste něco potřebovali, obraťte se na mě bez… jak se to řekne… bez os…tychu.“

„Ne, my se nebudeme to… jak se to řekne… os…týchat,“ uzavřel rozhovor Soročinskij.

Sidorov se na něho podíval a v pterokaru mu řekl:

„Jestli si ještě jednou, mladíku, dovolíte takový vtípek, tak vás odtud vyženu.“

„Promiňte mi to,“ řekl Soročinskij a silně se začervenal. Ruměnec na jeho opálené tváři způsobil, že byla ještě krásnější.

Na severním pobřeží nebyla žádná melounová pole ani pařeniště, rostly tam jenom břízy. Kurilská bříza roste „vleže“, rozprostírá se po zemi a její mokré zauzlené větve vytvářejí pevnou, neprostupnou spleť. Shora tato změť kurilské břízy vypadá jako nevinná zelená louka, která se dokonale hodí pro přistání lehkých strojů. Ani Galcev, který pterokar pilotoval, ani Sidorov nebo Soročinskij neměli ponětí o kurilských břízách. Sidorov ukázal na kulatou sopku a řekl: „Tady.“ Soročinskij na něho nesměle pohlédl a řekl: „To je pěkné místo.“ Galcev vysunul podvozek a vedl pterokar na přistání rovnou doprostřed rozlehlého zeleného pole u paty kulaté sopky.

Křídla stroje znehybněla a po chvíli se pterokar s třeskotem zaryl nosem do nanicovaté zeleně kurilské břízy. Sidorov uslyšel ten zvuk, současně uviděl milióny pestrobarevných hvězdiček a na chvíli ztratil vědomí.

Když otevřel oči, nejprve spatřil svou ruku. Byla velká, opálená a čerstvě poškrábané prsty jako kdyby se líně probíraly tlačítky na ovládacím pultě.

Ruka zmizela a objevila se tmavorudá tvář s modrýma očima pod žensky dlouhými řasami.

Sidorov se s hekáním pokoušel usednout. Nesmírně ho bolelo na pravém boku a bolestivě ho pálilo čelo. Pohlédl na Galceva. Ten si otíral rozbité rty kapesníkem.

„To tedy bylo perfektní přistání,“ řekl Sidorov. „Děláte mi samé radosti, úplný odborník na maléry.“

Galcev mlčel. Tiskl si na rty zmuchlaný kapesník. Vysoký chvějící se hlas Soročinského se ozval:

„On za to nemůže, Michaile Albertoviči.“

Sidorov pomalu otočil hlavu a pohlédl na Soročinského.

„Na mou duši, že za to nemůže,“ opakoval Soročinskij a poposedl kousek stranou. „Podívejte se, do čeho jsme přistáli.“

Sidorov pootevřel dvířka kabiny, vystrčil hlavu ven a chvíli si prohlížel polámané kmeny vyrvané z kořenů a zapletené do podvozku. Vztáhl ruku, utrhl několik tuhých třpytících se lístků, rozemnul je v prstech a ochutnal. Byly trpké a hořké. Sidorov si odplivl a zeptal se, aniž pohlédl na Galceva:

„Stroj je celý?“

„Je,“ odpověděl Galcev přes kapesník.

„Vy jste si vyrazil zub?“

„Hm,“ řekl Galcev, „vyrazil.“

„Než se oženíte, tak se vám to zahojí,“ slíbil mu Sidorov. „Můžete to brát tak, že je to má vina. Zkuste s tím vyletět na tu sopku.“

Nebylo jednoduché dostat se z rostlinných propletenin, ale nakonec Galcev přece jenom přistál na vrcholku kulaté sopky. Sidorov si držel pravý bok, vystoupil a rozhlédl se. Ostrov odtud vypadal jako opuštěný a byl rovný jako stůl. Sopka byla holá a rezavá od vulkanického nánosu. Od východu se na ni tlačily výhonky kurilské břízy, na jih se táhly zelené obdélníky polí. K západnímu břehu to bylo asi sedm kilometrů, za ním v namodralém oparu vystupovaly vybledlé fialové horské vrcholky, a ještě trochu dál a vpravo na modrém nebi nehybně visel podivný trojúhelníkovitý oblak s výraznými obrysy. Severní břeh byl podstatně blíž. Strmě klesal do moře, nad srázem se tyčila nevzhledná šedivá věž — zřejmě nějaká stará stavba sloužící kdysi k obranným účelům. Vedle věže se bělal stan a pobíhaly tam lidské postavičky. Snad to byli archeologové, o nichž se zmiňovala služba. Sidorov se zhluboka nadechl. Vonělo to tu slanou vodou a vyhřátými kameny. A bylo ticho, nebylo téměř slyšet ani mořský příboj.

‚To je dobré místo,‘ pomyslel si. ‚Vajíčko postavíme tady, filmovací přístroje a všechno kolem zůstane na svahu, tábor rozbijeme dole u melounových polí. Melouny tu ale ještě nebudou zralé.‘ Pak pomyslel na archeology: ‚Od nich je sem tak pět kilometrů, přesto je ale budeme muset upozornit, aby se nedivili, až začneme mechanický zárodek vyvíjet.‘

Sidorov zavolal Galceva se Soročinským a řekl:

„Pokus uděláme tady. Myslím si, že je to vhodné místo. Surovin tu je habaděj, samý tuf, přesně to, co potřebujeme. Tak začněte!“

Galcev se Soročinským přistoupili k pterokaru a otevřeli nákladový prostor. Slunce odtud vyslalo oslňující prasátka. Soročinskij vlezl dovnitř, zasupěl a jediným pohybem vystrčil Vajíčko na zem. Chvíli se kutálelo po sopečném nánosu, až se po několika krocích zastavilo. Galcev taktak stačil uskočit.

„To bylo zbytečné,“ řekl tiše Sidorov, „teď se s tím narvete.“

Soročinskij seskočil a řekl hrubým hlasem:

„Nevadí, už jsme si zvykli.“

Sidorov chodil kolem Vajíčka a pokoušel se je postrčit, avšak ani se nepohnulo.

„Dobře,“ řekl. „Teď kamery.“

Dlouho si hráli s nastavením kamer: jedna měla infračervený objektiv, druhá stereoobjektiv, třetí objektiv registrující teplotu, čtvrtá byla panoramatická…

Bylo kolem dvanácté, když si Sidorov opatrně přejel rukávem po mokrém čele a vytáhl z kapsy pouzdro s aktivátorem. Galcev se Soročinským se přiblížili zezadu a dívali se mu přes rameno. Sidorov pomalu vysypal na dlaň třpytivou trubičku s přísavným koncem na jedné straně a červeným vroubkovaným knoflíkem na straně druhé. „Spustíme to,“ řekl nahlas. Přistoupil k Vajíčku a přitiskl přísavku ke třpytícímu se kovu. Chvíli počkal a palcem zatlačil na červený knoflík.

Poodstoupil a nespouštěl z Vajíčka oči. Teď by bylo možno snad jenom přímým zásahem z raketové zbraně zastavit pochody, které vznikly pod blyštícím se povrchem. Přizpůsobení mechanického zárodku polním podmínkám započalo. Není známo, jak dlouho bude pokračovat. Až však bude seřizování skončeno, zárodek se začne vyvíjet.

Sidorov pohlédl na hodinky. Bylo pět minut po dvanácté. S námahou odtrhl aktivátor od povrchu Vajíčka, uschoval ho do pouzdra a uložil do kapsy. Pak se ohlédl na Galceva se Soročinským. Stáli za ním a mlčky pozorovali Vajíčko. Sidorov se ještě naposledy dotkl třpytícího se povrchu a řekl: „Jdeme.“