Náhle Kaspara uviděl znovu. Přistoupily k němu dvě postavy. Jedna z nich měla místo pláště s kapuci matně se lesknoucí kulatou, průhlednou přilbu.

„Nestihneme to,“ řekl tiše člověk v přilbě.

Mluvil za Kašparovými zády.

„Kolik ještě,“ zeptal se Kasparo, aniž se ohlédl.

„Klinická smrt přijde za dvě hodiny. Je to s přesností plus minus dvacet minut.“

Kasparo se otočil.

„Vypadá to dobře… podívejte se.“ Zapíchl prst do průhledu periskopu.

Člověk v přilbě zavrtěl hlavou.

„Paralýza nervů,“ řekl ten druhý potichu. Ohlédl se, přejel vypoulenýma očima po Zvancevovi, pak se sklonil ke Kašparovi a něco mu řekl do ucha.

Pak Zvancev toho člověka poznal. Byl to profesor Ivan Krasnov.

„Dobře,“ řekl Kasparo. „Uděláme to tak.“

Poté se ti dva otočili a rychle odešli do tmy.

Zvancev nahmatal židli, usedl a zavřel oči. ‚To je konec,‘ pomyslel si, ‚nestihnou to a on zemře.‘

„Sektor 19 002 naplněn,“ opakoval hlas. „Sektor 19 003 naplněn… sektor 19 004…“

Zvancev nevěděl nic o kódování nervových spojů a představoval si, že Okada leží na podivném stole pod bílým studeným světlem, tenká jehla mu pomalu přejíždí po závitech jeho obnaženého mozku a na dlouhou pásku se ukládají signály impulsů. Zvancev velmi dobře věděl, že ve skutečnosti se to děje docela jinak, avšak představivost mu malovala právě takový obraz: třpytící se jehla přejíždí po mozku a na nekonečný pás se v podobě tajuplných znaků zaznamenává paměť, zvyky, asociace, zkušenosti… a odněkud sem přichází smrt, rozrušuje jednu buňku za druhou, jeden spoj za druhým. Je třeba ji předehnat.

Zvancev nevěděl skoro nic o kódování nervových spojů. Věděl však, že dosud nejsou známy hranice mozkových úseků ovládajících jednotlivé procesy. Věděl, že Velké kódování je možné jenom za podmínek naprosté izolace a při dokonalém zaznamenávání všech nepravidelných polí. Proto ty svíčky a pochodně, proto velbloudi na silnici, opuštěné vesnice a tmavá okna zařízení pro mikropočasí, proto se nepohybují plynoucí cesty… Zvancev věděl, že dosud nebyl nalezen způsob pro kontrolu kódování, který by nenarušoval kód. Že Kasparo pracuje zpola naslepo a kóduje jako první možná i to, co není třeba kódovat. Věděl, že Velké kódování znamená cestu k nesmrtelnosti lidské osobnosti, protože člověk, to nejsou ruce a nohy. Člověk, to je jeho paměť, zvyklosti, asociace, mozek. MOZEK.

„Sektor 19 216 naplněn…“

Zvancev otevřel oči, vstal, přistoupil ke Kašparovi. Ten seděl a hleděl před sebe.

„Profesore Kasparo,“ řekl Zvancev, „jsem oceánolog Zvancev. Musím si promluvit s akademikem Okadou.“

Kasparo zvedl hlavu a dlouho se díval na Zvanceva. Měl kalné, napůl zavřené oči.

„Vyloučeno,“ řekl.

Chvíli se na sebe mlčky dívali.

„Akademik Okada čekal na tuto informaci celý svůj život,“ řekl Zvancev tiše.

Kasparo mu neodpověděl, uhnul očima a znovu soustředěně hleděl před sebe. Zvancev se ohlédl. Byla tma. Světla svíček. Bílé stříbřité pláště s kapucemi.

„Sektor 19 292 naplněn,“ řekl hlas.

Kasparo vstal a řekl:

„Konec.“

A Zvancev uviděl malé červené světélko, blikající na pultě hned vedle periskopu. ‚Svítí,‘ pomyslel si. ‚To znamená konec.‘

„Sektor 19 294 naplněn…“

Ze tmy vyběhla drobná dívka s vlajícím pláštěm. Vrhla se přímo ke Kasparovi, Zvanceva prudce odstrčila.

„Valeriji Konstantinoviči,“ řekla zoufale, „zbývá už jenom jediný volný sektor…“

„Už ho nebudeme potřebovat,“ řekl Kasparo. Vstal a obrátil se na Zvanceva. „Kdo jste?“ zeptal se unaveně.

„Jsem Zvancev, oceánolog,“ řekl Zvancev tiše. „Chtěl bych mluvit s akademikem Okadou.“

„To nepůjde,“ promluvil Kasparo. „Akademik Okada zemřel.“

Naklonil se přes pult a postupně zapojil čtyři nožové spínače. Pod stropem ohromného sálu se rozzářilo oslepující světlo.

Když Zvancev sestoupil do vestibulu, bylo už docela jasno. Do ohromných oken se vlévalo našedlé mlhavé ráno, on ale cítil, že každou chvíli prorazí slunce a bude jasný den. Ve vestibulu nikdo nebyl. Na pohovce se povalovala pomačkaná pokrývka. Na stole mezi hrnci a talíři s jídlem dohořívalo několik svíček. Zvancev se ohlédl na schodiště. Nahoře hučely hlasy. Tam někde byl Michajlov, který slíbil, že Zvanceva doprovodí.

Zvancev přistoupil k pohovce a usedl. Po schodišti sestupovali tři mladí lidé. Jeden z nich přistoupil ke stolu a začal hladově hltat jídlo rovnou rukama. Zvedal talíře, upustil láhev s limonádou, zvedl ji a začal pít rovnou z ní. Ten druhý spal za chůze, oči měl jen mírně pootevřené. Třetí ho přidržoval za rameno a vzrušeně říkal:

„Kasparo to říkal Krasnovovi: Jenom tohle ale řekl. A pak se děda svalil rovnou na pult. Vzali jsme ho a odnesli společně do pracovny, kde spí Serjožka Kruglov. Tak jsme je tam položili vedle sebe.“

„Ani se mi tomu nechce věřit,“ nechápavě řekl ten první mezi přežvykováním. „Skutečně jsme toho stihli udělat tolik?“

„Kolikrát ti to mám sakra opakovat?! Osmadevadesát procent. A nějaké desetitisíciny k tomu, to už jsem si nezapamatoval.“

„Skutečně osmadevadesát?“

„Tobě to, člověče, vůbec nezapaluje a nejsi schopen vnímat, co ti povídám.“

„Já tě vnímám, ale nevěřím tomu.“ Ten, co jedl, se najednou posadil, přitáhl k sobě konzervy. „Vážně tomu nechci věřit. Připadalo mi, že to jde úplně špatně…“

„Hoš-š-š-i,“ zabrumlal ze spaní ospalec, „tak jdem, ne? Už nemůžu…“

Všichni tři začali najednou pobíhat sem tam, až odešli. Po schodišti sestupovali stále noví a noví lidé. Byli ospalí, sotva hýbali nohama. Vzrušení, s opuchlýma očima, s hlasy, které ochraptěly od dlouhého mlčení.

‚Pohřbu se to nepodobá,‘ pomyslel si Zvancev. Věděl, že Okada zemřel, ale nevěřil tomu. Připadalo mu, že akademik prostě usnul a že jenom nikdo zatím neví, jak ho probudit. To nevadí, přijdou na to. ‚Osmadevadesát procent,‘ uvažoval. ‚To není špatné.‘ Připadalo mu zvláštní, že necítil smutek nad tou ztrátou. To nebyl smutek. Všechno, co prožíval, se podobalo něčemu na způsob nespokojenosti, přemýšlel o tom, že bude muset asi ještě dlouho čekat, než se Okada vrátí. Jako to bylo dřív, když Okada na dlouhou dobu odjížděl na kontinent.

Michajlov se dotkl jeho ramene. Neměl už na sobě kabát ani plášť.

„Půjdeme, oceánologu Zvanceve.“

Zvancev vstal a šel za ním ke dveřím. Těžká křídla se rozjela sama od sebe naprosto nehlučně, zlehka.

Slunce ještě nevyšlo, ale bylo už světlo a šedivě modrou oblohou už rychle plula oblaka. Zvancev uviděl ploché béžové stavby a ulice mezi nimi celé zasypané červeným spadaným listím. Lidé vycházeli z ústavu a ve skupinách po dvou třech se rozplývali v ulicích.

Někdo zavolal:

„Kolegové z Kostromi odpočívají v budově číslo šest, první a druhé patro.“

Po délce ulice se v řídkém řetězci objevily kybernetické uklízeči stroje. Za nimi zůstával suchý pruh šedivého betonu.

„Chcete čokoládu?“ zeptal se Michajlov.

Zvancev zavrtěl hlavou. Šli k silnici mezi řadami nízkých nažloutlých budov bez dveří i oken.

Budov bylo mnoho, celá ulice. Byly to bloky s kvazibiohmotou, kde byl uchováván Okadův mozek — dvacet tisíc úseků biohmoty, dvacet nízkých budov s třicetimetrovým průčelím, které však pokračují šesti patry v podzemí.

„Pro začátek to není špatné,“ řekl Michajlov. „Dál už to takhle nepůjde. Dvacet budov pro jednoho člověka, to je moc. Kdyby každý z nás dostal tolik místností…“ Zasmál se a odhodil obal z čokolády na beton.

‚Kdo ví,‘ uvažoval Zvancev, ‚tobě by stačil třeba jediný kufr. A mně možná taky.‘ K odhozenému papíru se pomalu kolébal kybernetický metař a cvakal po betonu neohrabanýma nohama.

„Haló, Saňko!“ vykřikl najednou Michajlov.

Nákladní auto, které je předjelo, se zastavilo a z kabiny se vyklonil známý řidič s lesknoucíma se očima. Nastoupili.

„Kdes nechal ty tvé velbloudy?“ zeptal se Michajlov.

„Někde se pasou,“ řekl řidič. „Už jich mám plné zuby. Ještě když jsem je vypřahal, stačili mě poplivat.“