„Dejte pozor na zadní nohu! Haló! Dejte pozor na zadní nohu!“

Žeňa kolem něho překlusal. Z hromady hemžících se těl se rozléhaly výkřiky. Bylo to volání v ruštině i angličtině:

„Nohy k zemi! Tiskněte ho k zemi!“

„Antény! Nepoškoďte antény!“

„Pomozte nám, hoši! Zahrabává se!“

„Tak ho držte přece, ksakru!“

„Jauvejs, Percy, pusť mi hlavu!“

„Zahrabává se!“

‚Chytili nějakého ještěra,‘ napadlo Žeňu, který v tom okamžiku uviděl zadní nohu. Byla černá, blýskala se, měla ostré zoubky, podobala se noze obrovitého brouka, úžasnou silou hrabala po zemi a zanechávala za sebou hluboké brázdy. Byla tam ještě spousta dalších nohou, černých, hnědých, bílých, které se vrtěly, škubaly, vzpíraly, ale to všechno byly obyčejné lidské nohy. Žeňa chvíli ohromeně pozoroval zadní nohu. Neustále se krčila, hluboko se zarývala do země, namáhavě se narovnávala a řvoucí hromada se pokaždé ocitla o dobrého půldruhého metru dál.

„Do toho!“ zvolal strašným hlasem Žeňa, oběma rukama se chopil zadní nohy u kloubu a přitáhl ji k sobě.

Ozvalo se výmluvné zapraskání. Zadní noha se nečekaně snadno odtrhla a Žeňa padl na záda.

„Nic netrhat! Nepoškodit!“ zahromoval zuřivý hlas. „Odveďte toho troubu!“

Žeňa chvíli ležel, zadní nohu držel v náručí a teprve pak pomalu vstal.

„Ještě trochu! Potřebuju už jen málo, Joe!“ hřměl stejný hlas. „Pusť mi tu ruku… Aha… aha! Tak kdepak jsi, chlapečku!“

Něco žalostně zazvonilo a nastalo ticho. Hromada těl znehybněla, bylo slyšet jenom těžké přerývané oddechování. Pak začali mluvit všichni najednou, smáli se, vstávali a otírali si upocené tváře. V pošlapané trávě zůstal nehybný velký černý kopec. Někdo rozčarovaně řekl:

„Zase totéž!“

„Želva! Sedminožka!“

„Přece jen se trochu zahrabala, potvora!“

„Nescházelo moc a byla by pryč…“

„Tedy jo, dala nám zabrat…“

„A kde je ta zadní noha?“

Všechny oči se obrátily na Žeňu, který odvážně řekl:

„Tady je zadní noha. Nečekal jsem, že se utrhne tak snadno.“

Obestoupili ho a zvědavě si ho prohlíželi. Napůl svlečený obrovský mladík s čupřinou rozcuchaných světlých vlasů a slaměnou bradkou natáhl mohutnou poškrábanou ruku:

„Dejte ji sem.“

V druhé ruce mladík držel kus třpytivého kabelu. Žeňa mu s radostí nohu předal.

„Jsem Jevgenij Slavin,“ řekl. „Novinář z Evropského informačního centra. Přiletěl jsem, protože mi řekli, že to tu je zajímavé.“

Mladík několikrát se zájmem ohnul a znovu narovnal černou hřídelovitou páku. Noha pískala.

„Jsem zástupce ředitele SRI Paul Rudak,“ řekl mladík. „A tohle,“ ukázal pákou na ostatní, „to jsou sluhové velikého SRI. S nimi se seznámíte později, až odnesou želvu.“

„Má smysl ji odnášet?“ zeptal se drobný kudrnatý Australan. „Vždyť už máme takové dvě. Ať se to tu válí…“

„Takovou ještě nemáme, Tappi,“ řekl Rudak. „Tahle noha má jen jeden kloub.“

„Skutečně?“ Tappi vytrhl Rudakovi zadní nohu a také ji několikrát ohnul a narovnal. „Ano, máš pravdu. Škoda, že je vytržená.“

„Já jsem to nevěděl,“ řekl Žeňa.

Nikdo ho už neposlouchal. Všichni obestoupili Tappiho, pak se houf vydal k černému kopečku v trávě a sklonil se nad ním. Rudak se Žeňou osaměli.

„Co to je za sedminoha?“ zeptal se Žeňa.

„Jeden ze zmetků velikého SRI,“ odpověděl Rudak.

„Aha,“ řekl rozčarovaně Žeňa. „To tedy znamená, že to jsou vaše zmetky?“

„To není tak docela pravda, soudruhu Slavine, to není tak docela pravda. Přece jsem neřekl, že to jsou naše zmetky, řekl jsem, že to jsou zmetky velikého SRI…“ Sklonil se, zašátral rukou v trávě a zvedl několik kamínků. „A my je lovíme. V poslední dekádě neděláme nic jiného. Ostatně vám musím říci, soudruhu dopisovateli, že jste přijel právě včas…“

Začal neuvěřitelně přesně házet kamínky na nešťastnou želvu, kterou vlekli do městečka. Kamínky zvonily o pevný krunýř.

„Pavle Rudaku!“ zavolal někdo z houfu. „Ten náš poklad je moc těžký! Kdepak jsou tvé silné ruce?“

„Vy lenoši!“ zvolal Rudak. „Mé silné ruce ponesou zadní nohu. Tappi, kam jsi ji dal?“

„Do trávy. Hledej v trávě, Pavle!“

„Ukažte, já tu zadní nohu vezmu,“ řekl Žeňa. „Když jsem ji utrhl, tak ji ponesu.“

„Tak dělejte,“ vesele svolil Rudak. „Já pomohu chlapcům.“

Několika skoky dohnal „lenochy“, odstrčil je, vlezl pod želvu, zahekal a pustil si ji na záda.

„Teď mě dohoňte!“ tlumeně zahřměl jeho hlas a želva se poklusem rozeběhla k městečku.

„Lenoši“ se s výskotem vrhli za ním. Žeňa chytil zadní nohu, hodil si ji přes rameno jako váhy na vodu a dal se do drobného klusu za nimi. Noha ho bodala a byla dost těžká.

„Vsadím se o zadní nohu,“ prohlásil Paul Rudak, když se objevil ve dveřích laboratoře. „Jsem ochoten se vsadit třeba o vlastní zadní nohu, že náš dopisovatel úpí žízní.“

Žeňa seděl u zdi laboratoře, tiše vzdychl a ovíval se cizím slaměným kloboukem. Jenom hořel.

„To jste tedy vyhrál,“ zasténal.

„A kde jsou ti líní sluhové? Jak si mohli dovolit opustit takového vzácného hosta? To je ostuda pro celé Evropské informační centrum!“

„Vaši líní sluhové se teď obdivují zadní noze v budově naproti,“ odpověděl Žeňa a vstal. „Řekli mi, abych počkal tady, že prý se za chvíli vrátíte. To bylo tak před půl hodinou.“

„To je pěkný pořádek!“ řekl Rudak trochu smutně. „Pojďte, soudruhu Slavine, pokusím se napravit jejich vinu. Ukojím vaši žízeň a otevřu před vámi dvířka všech ledniček.“

Rudak ho chytil za ruku a vlekl šikmo přes ulici k úhlednému bílému domku. Bylo tam čisto a chladno. Posadil Žeňu ke stolu, postavil před něj sklenici, karafu a misku s ledem, sám se pustil do kuchtění.

„Zakázkovou linku tu nemáme,“ bručel, „vaříme si sami. V kybernetických kuchyních.“

„ÚKM-207?“ zeptal se Žeňa.

„Ne, já mám americkou značku.“

Žeňa nejedl. Pil a díval se, jak jí Rudak. Vyprazdňoval talíře a misky a zaníceně říkal:

„Nedívejte se tak na mě. Tohleto je pro mne včerejší večeře, dnešní snídaně a oběd.“

Žeňa nenápadně spočítal misky a pomyslel si: ‚A taky dnešní večeře.‘

„Máte štěstí, dopisovateli,“ pokračoval Rudak. „Teď je to u nás velice zajímavé. Nejzajímavější to ale bude dnes večer, až se vrátí profesor Lomba, ředitel SRI.“

„Profesora Lombu jsem viděl,“ řekl Žeňa.

Rudak přerušil jídlo a rychle se zeptal:

„Kdy?“

„Dnes ráno v Gibsonu. Konzultoval tam něco s jedním mým známým. Nevěděl jsem ale, že je to ředitel SRI.“

Rudak sklopil oči a znovu se pustil do jídla.

„A co jste mu říkal?“ informoval se po chvíli odmlky. „Veselý děda, co?“

„Jak bych vám to jenom řekl…“ váhal Slavin. „Spíš mi připadal nějaký zamračený…“

„Nojo,“ řekl táhle Rudak a odstrčil talíř. „Dnes večer to bude moc zajímavé.“ Povzdechl si. „Tak prosím, soudruhu Slavine, můžete se ptát.“

Žeňa spěšně zapojil diktafon.

„Tak za prvé,“ řekl, „co to je velký SRI?“

„Tak moment.“ Rudak se zvrátil do opěradla křesla a založil si ruce za hlavu. „První otázku přece jenom položím já. Jaké máte vzdělání?“

„Lékařskou fakultu, fakultu žurnalistiky a speciální kurs lékaře pro meziplanetární lety.“

„Ale tohle všechno jste absolvoval před půldruhým stoletím,“ upřesnil Rudak. „Je to všechno?“

„Sjezdil jsem celou planetu, jsem novinář, mám už něco za sebou… Oblast vědeckých zájmů — srovnávací jazykozpyt.“

„Dobře,“ řekl Rudak. „Slyšel jste něco o sedmi zákonech Komatsuvari.“

„Neslyšel.“

„A o algebře informačních polí?“

„Ne.“

„A o základní větě o disipaci informace?“ Žeňa už neříkal nic. Rudak chvíli přemyslel, až řekl: „Dobře. Radě je to jasné. Pokusíme se udělat všechno, co svedeme. Poslouchejte ale nesmírně pozorně. Jestli začnu být příliš odborný, chyťte mě za zadní nohu.“

Tak tedy všemu Žeňa porozuměl. Sběrač rozptýlených informací, což bylo ostatně jasné z názvu samého. Pod pojmem rozptýlené informace se rozuměly stopy jakýchkoli událostí a jevů rozptýlených v prostoru a času. První zákon Komatsuvari (jediný, který byl Žeňovi dostupný) hlásal, že nic v přírodě a tím více ve společnosti se neděje tak, aniž to zanechá nějaké stopy. Převážná většina těchto stop je v podobě příliš rozptýlených informací. V definitivním stavu je to energie v té či jiné formě, problém shromažďování této energie je komplikován tím, že za milióny let původní formy prodělávají četné změny. Jinými slovy stopy se kupí jedna na druhou, mísí se, často se skrývají za stopy následných událostí a jevů. Teoreticky je možno jakoukoli stopu najít a obnovit — třeba stopu setkání množství světla s molekulou v kůži brontosaura a stopy zubů brontosaura na stromovitých kapradinách. Pro vyhledávání, třídění a porovnávání těchto stop, pro jejich přeměnu v běžné informační tvary, například obrazové — byl postaven veliký SRI.