„Co jsi říkala?“

„Nic, nic!“ zacvrlikala. „Ha, tady.“ Vytáhla černý sportovní kabát – jediný v jeho šatníku. „Obleč si tohle a něco šedého pod to. Nebo bílého. Tričko nebo polokošili. Zbav se těch taťkovských kalhot a najdi si rifle. Tmavé. A aby ti padly.“

Na rozkaz své dcery se převlékl, zatímco na něj čekala na chodbě. Hlavou mu proběhlo, že by si měl na takové bizarní výměny rolí zvykat. V jednu chvíli byl ochranářský otec a jen o moment později se sám podřizoval nárokům své prozíravé dcery.

„Hned je to lepší,“ řekla Maya, když se jí znovu ukázal. „Skoro to vypadá, jako bys byl připravený jít na rande.“

„Díky,“ řekl, „a není to rande.“

„To říkáš pořád. Ale jdeš na večeři a dát si drink se záhadnou ženou, o které tvrdíš, že je tvoje stará známá, i když jsi ji nikdy nezmínil a nikdy jsme se s ní nesetkaly…“

„Ale ona je stará známá –“

„A nutno dodat,“ přehlušila ho Maya, „že je přitažlivá. Viděly jsme ji vysedat z letadla Dullesu. Takže pokud jeden od druhého čekáte něco víc než jen ‚staří známí‘, pak je to rande.“

„Dobrý bože, o tomhle se teď fakt nebudeme bavit.“ Reid ucukl. V hlavě však začal trochu panikařit. Má pravdu. Tohle je rande. V poslední době svou mysl tolik zaměstnával, že se ani nepozastavil nad tím, co „večeře a drink“ skutečně znamenalo pro dvojici dospělých lidí. „Dobře,“ přiznal, „řekněme, že je to rande. Ehm… co mám dělat?“

„To se ptáš mě? Nejsem tak docela expert.“ Maya se křivě usmála. „Promluv si s ní. Víc ji poznej. A prosím tě, pro lásku boží, snaž se být zajímavý.“

Reid se uchechtl a zakroutil hlavou. „Slyším dobře? Já jsem nesmírně zajímavý. Kolik znáš lidí, kteří dokážou podat celou přednášku o Bulavinově povstání?“

„Jenom jednoho.“ Maya obrátila oči v sloup. „A prosím tě, nedávej jí přednášku o Bulavinově povstání.“

Reid se uchechtl a svou dceru objal.

„To zvládneš,“ ujistila ho.

„Ty taky,“ řekl. „Zavolám pana Thompsona, aby sem na chvilku zašel…“

„Ne, tati!“ Maya se vymanila z jeho objetí. „No tak. Je mi šestnáct. Dokážu na Saru pár hodin dohlédnout.“

„Mayo, moc dobře víš, jak důležité pro mě je, abyste vy dvě nebyly samotné –“

„Tati, páchne po motorovém oleji a jediné, o čem chce mluvit, jsou ‚staré dobré časy‘ u námořnictva,“ řekla podrážděně. „Nic se nestane. Budeme jít pizzu a dívat se na film. Než se vrátíš, Sara bude v posteli. Budeme v pohodě.“

„Stejně si myslím, že by měl pan Thompson přijít –“

„Může nás špehovat skrz okno, jako obvykle. Budeme v pořádku. Slibuju. Máme spolehlivý bezpečnostní systém, přídavné zámky na každých dveřích a moc dobře vím o té zbrani, kterou máš schovanou u vchodu –“

„Mayo!“ zvolal Reid. Jak se o tomhle dozvěděla? „Ať tě ani nenapadne na ni sahat, rozumíš?“

„Nedotknu se jí,“ řekla. „Jen konstatuju. Vím, že tam je. Prosím. Nech mě dokázat, že to zvládnu.“

Reidovi se myšlenka, že budou jeho dcery doma samy, ani trochu nelíbila, ale Maya prakticky žadonila. „Zopakuj mi únikový plán,“ řekl.

„Úplně celý?!“ zaprotestovala.

„Úplně celý.“

„Fajn.“ Přehodila si vlasy přes rameno, jak to obvykle dělala, když byla něčím otrávená. Obrátila oči ke stropu a začala monotónním hlasem recitovat plán, který Reid zavedl krátce poté, co se přestěhovali do nového domu. „Pokud kdokoliv přijde ke vchodu, nejdřív se musím ujistit, že je alarm zapnutý a dodatečný zámek a řetízek jsou zamčené. Pak se podívám kukátkem a ověřím, jestli je to někdo, koho znám. Pokud ne, zavolám pana Thompsona a nechám ho, aby to nejdřív prověřil.“

„A pokud to je někdo, koho znáš?“ pobídl ji.

„V takovém případě,“ drmolila Maya dál, „se podívám bočním oknem – opatrně – a zkontroluju, jestli s nimi není ještě někdo. Pokud ano, zavolám pana Thompsona, aby to prověřil.“

„A pokud se sem někdo bude snažit dobývat?“

„V takovém případě půjdeme do sklepa a schováme se v posilovně,“ recitovala. Jednou z prvních renovací, které Reid udělal, když se přistěhovali, bylo to, že nechal dveře, které vedly do malé místnosti ve sklepě, vyměnit za nové s ocelovým jádrem. Měly tři těžké zámky a panty z hliníkové slitiny. Byly neprůstřelné a protipožární a technik ze CIA, který jim je nainstaloval, tvrdil, že vydrží minimálně tucet ran beranidlem. Efektivně tak proměnily malou posilovnu v nouzový bunkr.

„A pak?“ zeptal se.

„Nejdřív zavoláme pana Thompsona,“ řekla, „a pak na tísňovou linku. Pokud si s sebou zapomeneme vzít telefony nebo se k nim nemůžeme dostat, ve sklepě je pevná linka s předprogramovaným číslem.“

„A pokud se někdo dostane do domu a vy nebudete moct do sklepa?“

„V takovém případě se pokusíme doběhnout k nejbližšímu východu,“ drmolila Maya. „Jakmile budeme venku, uděláme co největší povyk.“

Thompson měl spoustu vlastností, ale chabý sluch k nim nepatřil. Jednoho večera se Reid s děvčaty díval v televizi na akční film. Měli zesílený zvuk a pan Thompson přiběhl k nim v domnění, že slyšel výstřely ze zbraně s tlumičem.

„Ale vždycky bychom u sebe měly mít telefony pro případ, že budeme muset zavolat, jakmile se dostaneme z domu a někam do bezpečí.“

Reid souhlasně přikývl. Odrecitovala mu celý únikový plán – až na jeden malý, ačkoliv zásadní detail. „Na něco jsi zapomněla.

„Ne, nezapomněla,“ zamračila se.

„Jakmile budete někde v bezpečí a potom, co zavoláte panu Thompsonovi a na tísňovou linku…?“

„Aha, jasně. Pak ihned zavoláme tobě a řekneme ti, co se stalo.“

„Dobře.“

„Dobře?“ Maya pozvedla obočí. „Dobře, jako že nás aspoň jednou necháš samotné?“

Pořád se mu to nelíbilo. Ale bylo to jen na pár hodin a Thompson bude hned vedle. „Ano,“ řekl nakonec.

Maya si odlehčeně vydechla. „Děkuju. Budeme v pohodě, přísahám.“ Znovu ho letmo objala. Otočila se a zamířila ke schodům dolů, ale pak ji něco napadlo. „Mohla bych se zeptat ještě na jednu otázku?“

„Jistě. Ale nemůžu ti slíbit, že na ni odpovím.“

„Plánuješ zase začít… cestovat?“

„Aha.“ Opět ho její otázka zaskočila. CIA mu znovu nabídla jeho práci – ve skutečnosti se sám ředitel Národní zpravodajské služby dožadoval toho, aby byl Kent Steele povolán do své funkce – ale Reid jim zatím neodpověděl a agentura se zatím odpovědi nedožadovala. Po většinu času se na to snažil vůbec nemyslet.

„Já… skutečně rád bych řekl, že ne. Ale pravda je taková, že ještě nevím. Zatím jsem se tak úplně nerozmyslel.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Co by sis myslela o tom, kdybych začal?“

„Chceš znát můj názor?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, chci. Upřímně jsi jedna z nejchytřejších lidí, které znám a na tvém názoru mi hodně záleží.“

„No, myslím… na jednu stranu je to dost cool, vzhledem k tomu, co teď vím –“

„Co si myslíš, že víš,“ opravil ji Reid.

„Ale taky je to dost děsivý. Vím, že existuje celkem velká možnost, že tě můžou zranit nebo… nebo hůř.“ Maya byla dlouhou chvíli zticha. „Líbí se ti to? Pracovat pro ně?“

Reid jí neodpověděl přímo. Měla pravdu; to martyrium, kterým si prošel, bylo děsivé, a víc než jednou mu šlo o holý život, ale taky šlo o život jeho dvěma dcerám. Nedokázal by se vypořádat s tím, kdyby se jim něco stalo. Ale tvrdá pravda – a taky jeden z větších důvodů, proč se snažil v poslední době tak zaměstnat – byla, že se mu to líbilo a chybělo mu to. Kent Steele toužil po akci. Určitou dobu, když to všechno začalo, tuhle svou část považoval za úplně jinou osobu, ale to nebyla tak docela pravda. Kent Steele bylo krycí jméno. On po tom toužil. Jemu to chybělo. Bylo to jeho součástí, stejně jako učení a vychovávání jeho dvou dcer. Ačkoliv byly jeho vzpomínky zamlžené, bylo to součástí jeho samého, jeho identity, a kdyby tuhle část neměl, cítil by se jako profesionální sportovec, který utrpěl zranění, jež mu ukončilo kariéru: a spolu s tím přicházela i otázka: Kdo bez toho jsem?