Jeho role pomocného profesora obvykle spočívala v tom, že přednášel pro menší třídy o pětadvaceti až třiceti studentech, kteří byli primárně zaměření na historii. Zaměřoval se na přednášky o válkách a čas od času zaskakoval za profesora Hildebrandta, který měl definitívu a často cestoval kvůli knize, kterou psal.

Nebo je možná tajným členem CIA, zauvažoval Reid.

„Dobré ráno,“ řekl hlasitě, když vešel do třídy. Většina studentů už byla na svých místech, když dorazil, takže pospíchal dopředu, postavil svou brašnu na stůl a shodil ze sebe své tvídové sako. „Jdu o pár minut později, takže se na to hned vrhneme.“ Byl to skvělý pocit, být znovu ve třídě. Tady byl ve svém živlu – alespoň v jednom z nich. „Určitě mi někdo z vás řekne, co bylo s ohledem na počet mrtvých tou nejvíc zničující událostí v historii Evropy?“

„Druhá světová válka,“ řekl někdo okamžitě.

„Jedna z nejhorších celosvětově, to jistě,“ odpověděl Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hůře než zbytek Evropy, co se týče čísel. Co dalšího mi řeknete?“

„Mongolský vpád do Evropy,“ řekla bruneta s culíkem.

„Další dobrý odhad, ale vy všichni přemýšlíte jen o ozbrojených konfliktech. Co mám na myslí já, je mnohem méně antropogenní; víc biologické.“

„Černá smrt,“ zamumlal blonďák v první řadě.

„Ano, správně, pane…?“

„Wright,“ odpověděl kluk.

Reid se usmál. „Takže pan Wright? Hezké jméno.“

Kluk se ostýchavě usmál a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright má pravdu – černá smrt. Pandemie dýmějového moru vypukla ve Střední Asii, prohnala se po Hedvábné stezce, byla dovlečena do Evropy krysami na palubách obchodních lodí a ve čtrnáctém století zabila odhadem sedmdesát pět až dvě stě milionů lidí.“ Chvíli jen přecházel, aby zdůraznil, co právě řekl. „V tom je velká disproporce, no ne? Jak mohou být tahle čísla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve třetí řadě mírně zvedla ruku. „Protože před sedmi sty lety neměli kancelář pro sčítání lidu?“

Reid a několik dalších studentů se zasmáli. „No, jistě, to je pravda. Ale je to z části také proto, jak rychle se mor šířil. A tím myslím, že více než třetina populace Evropy vymřela během dvou let. Abych vás uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili celé východní pobřeží a Kalifornii.“ Opřel se o svůj stůl a založil si ruce. „Vím, co si teď myslíte. ‚Profesore Lawsone, nejste vy náhodou ten chlápek, co má přijít a mluvit tu o válce?‘ Ano, a právě teď se k tomu dostanu.

„Někdo zmínil Mongolský vpád do Evropy. Čingischán krátkou dobu vládl tomu největšímu souvislému impériu v celé historii a během let, kdy mor řádil v Asii, jeho síly táhly na západní Evropu. Čingischánovi je připisováno prvenství v použití něčeho, co dnes klasifikujeme jako biologickou válku; pokud se mu nějaké město nechtělo podvolit, jeho armáda katapultovala morem nakažená těla přes hradby a pak… jim stačilo jen chvíli počkat.“

Pan Wright, ten blonďatý kluk v přední řadě, znechuceně ohrnul nos. „To nemůže být pravda.“

„Je to pravda, ujišťuji vás. Obléhání Kafy, kterou dnes známe jako Krym, 1346. Vidíte, rádi bychom si mysleli, že něco jako biologická válka je nový koncept, ale nikoliv. Než jsme měli tanky, drony, jaderné hlavice nebo dokonce střelné zbraně v moderním slova smyslu, měli jsme, ehm… oni měli, ehm…“

„K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. V jejích očích je víc strachu než zloby.

Při zmínce slova „zbraně“ mu myslí náhle probleskla vzpomínka – ta samá jako předtím, ale teď jasnější. V kuchyni v jejich bývalém domě ve Virginii. Kate něco našla, když uklízela prach z jedné větrací šachty.

Na stole leží zbraň – malá, stříbrná devítimilimetrová LC9. Kate na ni ukazuje jako na něco prokletého. „K čemu máš tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lžeš.

„Ochranu? Víš vůbec, jak to používat? Co kdyby to našla některá z holek?“

„Nenašly by –“

„Víš, jak všetečná dokáže Maya být. Proboha, ani nechci vědět, jak jsi k tomu přišel. Tuhle věc v našem domě nechci. Prosím, zbav se toho.“

„Jistě. Promiň, Katie.“ Katie – jméno, které si pro ni schováváš, když je rozzlobená.

Nesměle sebereš zbraň ze stolu, jako bys nevěděl, jak s ní zacházet.

Poté, co odejde do práce, musíš shromáždit ještě dalších jedenáct, které máš schované různě po domě. Najít pro ně lepší místo.

„Profesore?“ blonďatý kluk se na Reida znepokojeně podíval. „Jste v pohodě?“

„Hmm… jistě.“ Reid se narovnal a odkašlal si. Prsty ho bolely; když ho ta vzpomínka zasáhla, pevně stiskl okraj stolu. „Jistě, omlouvám se.“

Teď už o tom nebylo pochyb. Byl si jistý, že ztratil alespoň jednu vzpomínku na Kate.

„Hmm… omlouvám se, ale najednou se necítím moc dobře,“ řekl třídě. „Jen mě to nějak zasáhlo. Pro dnešek, uh, pro dnešek to tu zabalíme. Dám vám něco na přečtení a vrátíme se k tomu v pondělí.“

Ruce se mu třásly, když jim odříkával čísla stránek. Na čele mu vyrazil pot, zatímco studenti odcházeli z místnosti. U jeho stolu se zastavila hnědovlasá dívka ze třetí řady. „Nevypadáte moc dobře, profesore Lawsone. Nemám někoho zavolat?“

Za očima mu začínala pulzovat bolest, ale přinutil se k úsměvu, o kterém doufal, že vypadal mile. „Ne, děkuji. Budu v pořádku. Jen si potřebuji odpočinout.“

„Dobře. Ať je vám líp, profesore.“ Také odešla ze třídy.

Jakmile byl o samotě, prohrabal se šuplíkem svého stolu, našel plato aspirinu, ze kterého vyloupl jeden prášek a zapil ho vodou, kterou nosil v tašce.

Opřel se v křesle a počkal, až se mu zpomalí tep. Ta vzpomínka na něj neměla jen mentální nebo emocionální dopad – měla také zřetelný fyzický efekt. Z myšlenky, že mohl ztratit jakoukoliv část vzpomínek na Kate, když už mu ji osud ze života vzal, se mu dělalo zle.

Po několika minutách začala nevolnost ustupovat, ale myšlenky mu stále vířily hlavou jako roj včel. Nemohl se už dál vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodlá dál dělat. Doma měl v krabici ve své kanceláři schovaný dopis, ve kterém přesně stálo, za kým může jít, když bude potřebovat pomoc – za švýcarským doktorem jménem Guyer, neurochirurgem, který mu do hlavy nainstaloval paměťový supresor. Pokud by mu měl někdo pomoct dostat zpátky své vzpomínky, byl by to on. Reid byl poslední měsíc na vážkách, jestli by se měl či neměl alespoň pokusit získat zpátky celou svou paměť.

Ale části s jeho ženou byly pryč a on neměl jediný způsob, jak zjistit, co dalšího mu s pomocí supresoru sebrali.

Teď už byl připravený.

„Podívej se na mě,“ řekl Imám Khalil arabsky. „Prosím.“

Vzal chlapce za ramena v otcovském gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tváří v tvář. „Podívej se na mě,“ řekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemná žádost.

Omar měl problém dívat se Khalilovi přímo do očí. Namísto toho se mu díval na bradu, na jeho zastřižený černý plnovous pečlivě oholený pod krkem. Díval se na klopy jeho tmavě hnědého obleku, v žádném případě drahého, ale přesto luxusnějšího než veškeré oblečení, které Omar kdy nosil. Postarší muž příjemně voněl a mluvil s chlapcem jako se sobě rovným, s respektem větším, než jaký mu kdy kdo projevil. Ze všech těchto důvodů se Omar nedokázal přimět pohlédnout Khalilovi do očí.

„Omare, víš, kdo je to mučedník?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasný, avšak ne hlasitý. Chlapec ho nikdy neslyšel křičet.

Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imáme Khalile.“

„Mučedník je jistý druh hrdiny. Ale je víc než to; je hrdinou, který se úplně oddá dané věci. Mučedníka si pamatují. Mučedníka oslavují. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navždy milovat. A víš proč?“

Omar mírně přikývl, ale nepromluvil. Věřil v Imámovo učení, držel se ho jako záchranného lana, teď ještě dokonce víc, když v bombovém útoku zemřela jeho rodina. Dokonce i poté, co byl disidenty donucen opustit Sýrii. Měl však problém uvěřit tomu, co mu Imám Khalil teprve před pár dny sdělil.