TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

TŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

TŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

TŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

TŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

„Povězte mi, Renaulte,“ řekl starší muž. Jeho oči se třpytily, když sledoval, jak tmavá tekutina v kávovaru mezi nimi přichází k varu. „Proč jste sem přišel?“

Dr. Cicero byl přívětivý člověk, žoviální, jeden z těch, který o sobě rád říkával, že je mu „padesát osm let a stále mladík“. Vous mu začal šednout, když mu táhlo na čtyřicet a po několika letech úplně zbělal, a ačkoliv ho většinou pečlivě upravoval, během doby strávené v tundře mu na bradě rašil v nepravidelných chumáčích. Měl na sobě zářivě oranžovou parku, která však ani zdaleka nezastiňovala mladistvý svit v jeho modrých očích.

Mladý Francouz byl tou otázkou mírně zaskočen, ale odpověď na ni znal okamžitě, jelikož si ji v duchu už několikrát nacvičoval. „WHO kontaktovala univerzitu a vyžádala si asistenty k výzkumu. Ti to pak nabídli mně,“ vysvětlil anglicky. Cicero byl rodilý Řek a Renault pocházel z jižního pobřeží Francie, takže spolu hovořili jazykem, který znali oba. „Abych byl upřímný, tuhle šanci přede mnou dostali další dva. Oba ji odmítli. Já jsem v tom však viděl nesmírnou příležitost –“

„Ha!“ přerušil ho starší muž náhle. „Neptám se tě na ty akademiky, Renaulte. Četl jsem tvou transkripci, stejně jako tvou diplomovou práci o předpokládané mutaci chřipky typu B. Byla docela dobrá, nutno dodat. Sám bych ji lépe nenapsal.“

„Děkuji, pane.“

Cicero se zachechtal. „To ‚pane‘ si nech do zasedacích místností a pro charitu. Tady jsme si rovní. Říkej mi Cicero. Kolik ti je, Renaulte?“

„Dvacet šest, pane – ehm, Cicero.“

„Dvacet šest,“ řekl starší muž zamyšleně. Ohříval si ruce nad teplem vycházejícím z táborového vařiče. „A už jsi skoro dokončil doktorské studium? Velice působivé. Já však chci vědět, proč jsi tady? Jak jsem řekl, tvou složku jsem četl. Jsi mladý, inteligentní, nepopiratelně pohledný…,“ Cicero se uchechtl. „Podle mě by ses mohl dostat na stáž kamkoliv na světě. Ale za ty čtyři dny, co jsi tu s námi, jsem tě ani jednou neslyšel mluvit o sobě. Proč ze všech míst zrovna tady?“

Cicero rozmáchl rukou, aby demonstroval svou pointu, ale nebylo to vůbec nutné. Sibiřská tundra se táhla každým směrem, kam až oko dohlédlo, šedá a bílá a – až na oblast na severu, kde se líně táhly nízké horské hřebeny s bílými vrcholky – beznadějně pustá.

Renaultovy tváře lehce zrůžověly. „No, pokud bych měl být upřímný, doktore, chtěl jsem pracovat po vašem boku,“ přiznal. „Obdivuji vás. Vaše práce na potlačení epidemie viru Zika byla skutečně dechberoucí.“

„No prosím!“ zvolal Cicero vřele. „Lichotky tě dostanou kamkoliv – nebo ti minimálně zajistí trochu belgické pražené.“ Natáhl si na pravou ruku silný palčák, zvedl překapávač kávy z butanového vařiče a naplnil dva plastové kelímky horkou, hustou kávou. Byl to jeden z mála luxusů, které si zde v sibiřské pustině mohli dovolit.

Dr. Cicerovi bylo posledních dvacet sedm dní jeho života domovem malé tábořiště vztyčené zhruba sto padesát metrů od břehu řeky Kolyma. Celé tábořiště sestávalo ze čtyř kupolovitých neoprenových stanů, plátěného přístřešku s jednou stranou zakrytou proti větru, a z napůl stálého kevlarového čistého prostoru. Oba muži v tu chvíli stáli pod plátěnou střechou a vařili kávu nad táborovým vařičem se dvěma hořáky. Kolem nich byly skládacími stoly, na kterých stály mikroskopy, vzorky permafrostu, archeologické náčiní, dva robustní, klimaticky odolné počítače a odstředivka.

„Jen pij,“ řekl Cicero. „Za chvíli nám začíná směna.“ Se zavřenýma očima usrkl trochu kávy a ze rtů mu uniklo spokojené zamručení. „Připomíná mi to domov,“ řekl měkce. „Čeká na tebe někdo, Renaulte?“

„Čeká,“ odpověděl mladý muž. „Moje Claudette.“

„Claudette,“ zopakoval Cicero. „Krásné jméno. Manželka?“

„Ne,“ řekl Renault jednoduše.

„V našem pracovním oboru je důležité mít něco, na co se můžeme těšit,“ řekl Cicero teskně. „Mezi vším tím odstupem, který je často nutný, vám to dá jistou perspektivu. Třicet tři let jsem svou Phoebe nazýval svou ženou. Kvůli práci jsem běhal po celém světě, ale ona tu pro mě vždycky byla, když jsem se vrátil. Když jsem pryč, jsou to muka, ale stojí to za to; pokaždé, když se vrátím domů, je to jako znovu se zamilovat. Jak se říká, odloučení lásku posiluje.“

Renault se usmál. „Nečekal bych, že se ve virologovi skrývá tak romantická duše,“ podivil se.

„Tyhle dvě věci se navzájem nevylučují, synu.“ Doktor se mírně zamračil. „A přesto… nemyslím si, že je to právě Claudette, která ti nedá spát. Jsi zádumčivý mladý člověk, Renaulte. Nejednou jsem si všimnul, jak se díváš na vrcholky hor, jako bys na nich hledal odpovědi.“

„Myslím, že jste při výběru oboru studia šlápl vedle,“ řekl Renault. „Měl jste se stát sociologem.“ Úsměv mu zmizel ze rtů, když dodal: „Ale máte pravdu. Tuhle úlohu jsem nepřijal jen proto, abych mohl pracovat s vámi, ale také proto, že jsem se zasvětil jistému zájmu… zájmu, který je založen na víře. Mám však obavy, kam mě tahle víra může dovést.“

Cicero vědoucně pokývl hlavou. „Jak jsem řekl, v našem pracovním oboru je často nutný odstup. Člověk se musí naučit lhostejnosti.“ Položil mladíkovi ruku na rameno. „Ber to jako radu od někoho, kdo už něco málo zažil. Víra je silná motivace, to jistě, ale někdy nám emoce mohou zastínit úsudek, otupit mysl.“

„Budu si dávat pozor. Děkuji, pane.“ Renault se nesměle usmál. „Cicero. Děkuji.“

Najednou ve vysílačce na stole za nimi hlasitě zapraskalo a ticho, které se pod plátěnou střechou rozhostilo, přerušil zkreslený hlas.

„Doktore Cicero,“ ozval se ženský hlas říznutý Irským přízvukem. Volala jim Dr. Bradleeová z nedalekého naleziště, kde prováděli vykopávky. „Něco jsme odkryli. Tohle musíte vidět. Doneste krabičku. Konec.“

„Hned tam budeme,“ řekl Dr. Cicero do vysílačky. „Konec.“ Usmál se na Renaulta jako otec na syna. „Vypadá to, že dnes začneme o něco dřív. Měli bychom se obléct.“

Oba muži odložili kelímky s ještě horkou kávou a pospíchali do kevlarového čistého prostoru. Vstoupili do předsíně, kde si oblékli zářivě žluté protichemické kombinézy, které jim poskytla Světová zdravotnická organizace – WHO. Jako první si natáhli rukavice a plastové boty, které těsně přiléhaly k zápěstím a kotníkům, poté overal, kapuci, a nakonec obličejovou masku a respirátor.

Oblékali se rychle ale v tichosti, a téměř s nábožnou úctou, jako by v tom krátkém časovém úseku prošli nejen proměnou fyzickou, ale i mentální. Jako by bezstarostné žertování vyměnili za vážné rozpoložení nutné k jejich práci.

Renaultovi se protichemické kombinézy vůbec nelíbily. Pohyb v nich byl pomalý a práce zdlouhavá. Ale k jejich výzkumu byly nezbytně nutné. Měli lokalizovat a ověřit jeden z nejnebezpečnějších organizmů, které lidstvo zná.

On a Cicero vyšli z předsíně a vydali se ke břehu Kolymy, pomalu plynoucí mrazivé řeky, která se vinula na jih a mírně na východ od horského hřebenu a směrem k oceánu.