Oba muži byli členové Švýcarské federální policie, která vydala rozkaz, aby u jeho pokoje za každých okolností stáli dva strážníci, dvacet čtyři hodin denně. Střídali se po osmihodinových směnách, přičemž v pátky a o víkendech vídal úplně jiné tváře. Vždycky však byli dva. Vždycky. Pokud si jeden z policistů potřeboval odskočit nebo si zajít pro něco k jídlu, nejdřív vždy zavolali dolů, aby přišel jeden z nemocničních hlídačů a počkal, až se daný ze strážníků vrátí. Většina pacientů by za jeho podmínek a v takové fázi uzdravování byla přesunuta na traumatologické oddělení, ale Rais zůstal v nemocnici. Bylo to více zabezpečené zařízení s uzamčenými jednotkami a ozbrojenou ochrankou.

Vždycky byli dva. Vždycky. A Rais se rozhodl, že by to mohl využít ve svůj prospěch.

Na plánování svého útěku měl spoustu času, obzvlášť v posledních několika dnech, když mu snížili dávku léků a on mohl konečně uvažovat jasně. V hlavě si zas a znovu přehrával několik scénářů. Zapamatoval si časové rozvrhy a odposlouchával konverzace. Nebude trvat dlouho a odpojí ho – je to jen otázka nanejvýš několika dní.

Musel jednat. A rozhodl se, že to udělá dnes v noci.

Za ty týdny na stráži před jeho dveřmi přestali jeho strážní být patřičně ostražití. Nazývali ho „teroristou“ a věděli, že je zabiják, ale až na ten nepatrný incident s doktorkou Gerberovou před pár dny Rais nedělal nic jiného, než jen většinou bez pohybu tiše ležel a nechal personál vykonávat své povinnosti. Když u něj v pokoji zrovna nikdo nebyl, strážní mu sotva věnovali víc pozornosti, než bylo nutno, což znamenalo, že se na něj jen čas od času podívali.

Tu doktorku se nesnažil kousnout kvůli zlosti nebo nějakému postrannímu úmyslu. Udělal to z nutnosti. Doktorka Gerberová se nad ním nakláněla a prohlížela mu ránu na ruce, tu, kde si vyřezal znamení Amuna – a Raisovi o prsty připoutané ruky zavadila kapsa doktorčina bílého pláště. Ohnal se po ní, klapl čelistmi a doktorka se zaklonila, aby se vyhnula zubům, které ji škrábly do krku.

A Raisovi v pěsti zůstalo pevně sevřené plnicí pero.

Jeden z policistů, který byl zrovna u Raise na stráži, mu za to uštědřil solidní ránu do obličeje a ve chvíli, kdy se tak stalo, Rais zasunul pero pod přikrývku a schoval ho pod levým stehnem. Tam zůstalo skryté tři dny až do včerejší noci. Vytáhl ho, zatímco si strážníci na chodbě před jeho dveřmi o něčem povídali. Aniž by viděl na to, co dělá, jednou rukou pero otevřel a vyjmul náplň. Postupoval pomalu a metodicky, aby se inkoust nerozlil. Pero bylo provedené v klasickém stylu se zlatou špičkou a nebezpečně vyhlížejícím hrotem. Tuhle polovinu zasunul zpátky pod přikrývku. Druhá polovina měla zlatou sponu, se kterou palcem viklal tak dlouho, dokud se neulomila.

Kvůli poutům, kterými měl připoutané levé zápěstí, se nemohl téměř vůbec pohybovat, ale pokud ruku hodně natáhl, mohl se dotknout několika centimetrů stolku vedle své postele. Jeho deska byla jednoduchá a hladká, ale spodek byl hrubý jako smirkový papír. Během čtyř vyčerpávajících, bolestných hodin předešlé noci Rais tiše brousil sponu pera tam a zpět podél spodní strany stolu, opatrně, aby nedělal moc hluku. S každým pohybem se bál, aby mu spona nevyklouzla z prstů nebo aby si strážní nevšimli, že se hýbe, ale v jeho pokoji byla tma a oba policisté byli pohroužení do konverzace. Rais pracoval a pracoval, dokud sponu neobrousil do jehlovité špičky. Pak ji znovu schoval pod přikrývku k druhé části pera.

Z útržků konverzací zjistil, že dnes v noci budou na chirurgickém oddělení tři sestry. Mezi ně patřila Elena a další dvě, které budou v případě potřeby k dispozici. Tyhle tři spolu s jeho strážnými znamenalo dohromady alespoň pět lidí, se kterými se bude muset vypořádat, maximálně pak sedm.

Nikdo z nemocničního personálu neměl návštěvy jeho pokoje rád, jelikož věděli, co byl zač, takže ho moc často nekontrolovali. A teď, když Elena přišla a zase odešla, Rais věděl, že má něco mezi šedesáti a devadesáti minutami, než by se mohla vrátit.

Levou paži měl připoutanou klasickými nemocničními popruhy, které profesionálové někdy nazývali také „čtyřklipka“. Byl to měkký modrý popruh kolem jeho zápěstí s těsným bílým nylonovým proužkem na sponu. Druhý konec byl připevněný k ocelovému zábradlí jeho postele. Vzhledem k závažnosti jeho zločinů byla jeho pravá ruka připoutaná pouty.

Dvojice strážných před jeho dveřmi se bavila německy. Rais bedlivě poslouchal; ten vlevo se jmenoval Luca a stěžoval si, že jeho žena začala přibírat. Rais si málem posměšně odfrkl; Luca sám měl ke štíhlé postavě pěkně daleko. Ten druhý jménem Elias byl naopak ve formě, ale pil kávu v dávkách, které by měly být pro většinu lidí smrtelné. Každou noc během devadesáti minut až dvou hodin Elias volal nahoru nočního nemocničního hlídače, aby se mohl jít osvěžit. Elias si pak zašel ven na cigaretu, což znamenalo, že s přestávkou na záchod byl obvykle pryč osm až jedenáct minut. Rais posledních několik nocí strávil tichým počítáním vteřin během Eliasovy nepřítomnosti.

Taková příležitost byla dost těsná, ale na to byl připraven.

Sáhl pod pokrývku pro naostřenou sponku z pera a přidržel ji mezi konečky prstů levé ruky. Pak ji velice opatrně přehodil obloukem přes své tělo. Šikovně mu přistála na dlani pravé ruky.

Pak přišla ta nejtěžší část jeho plánu. Natáhl zápěstí tak, aby byl řetěz pout napnutý, a v takové poloze zkroutil zápěstí a přes železné zábradlí postele zasunul naostřenou špičku sponky do klíčové dírky pout. Bylo to těžké a nešikovné, ale nebylo to poprvé, co se snažil dostat z pout; věděl, že mechanismus uvnitř nich byl navržený tak, aby se téměř každá pouta dala odemknout univerzálním klíčem. Také věděl, že vnitřní systém zámku fungoval na jednoduchém nastavení klapek. Řetěz však musel udržovat napnutý, aby pouta nezačala rachotit o zábradlí a neupozornila tak jeho stráž.

Téměř dvacet minut strávil kroucením a otáčením proloženými krátkými přestávkami, aby ulevil svým rozbolavělým prstům a mohl se pak zase pustil do práce. Konečně zámek cvaknul a pouta se otevřela. Rais je opatrně odháknul ze zábradlí.

Jednu ruku měl volnou.

Natáhl ruku a zběžně odjistil přezku popruhu na levé ruce.

Obě ruce měl volné.

Uložil sponku zpět pod přikrývku a vytáhl horní polovinu pera, kterou pevně sevřel v dlani tak, aby mu z ní vyčuhovala jen ostrá špička.

Mladší z policistů před jeho dveřmi náhle vstal. Rais zadržel dech a předstíral spánek. Elias nahlédl dovnitř, aby ho zkontroloval.

„Mohl bys zavolat Francise?“ řekl Elias německy. „Musím na hajzl.“

„Jasně,“ řekl Luca a zívl. Přes vysílačku zavolal dolů nočnímu nemocničnímu hlídači, který obvykle stál za pultem na prvním podlaží. Rais viděl Francise několikrát; byl to starší, hubený chlapík, kterému mohlo táhnout na šedesát nebo mu už šedesát bylo. Měl u sebe zbraň, ale jeho pohyby byly pomalé.

Přesně v tohle Rais doufal. Ve svém stavu, kdy se stále zotavoval, se mu nechtělo stanout proti tomu mladému policistovi.

O tři minuty později přišel Francis ve své bílé uniformě a černé kravatě a Elias vyrazil k toaletám. Dva muži přede dveřmi si vyměnili pár zdvořilostních frází a Francis s těžkým povzdechem zaujal Eliasovo místo na plastové židli.

Čas jednat.

Rais opatrně sklouznul na kraj postele a položil chodidla na studenou dlažbu. Už to byla nějaká doba, co naposledy používal svoje nohy, ale věřil si. Věřil, že mu svaly nezakrněly do takové míry, aby nezvládly to, na co je potřeboval.

Opatrně a potichu se postavil – a pak se mu podlomila kolena. Zachytil se za okraj postele, aby neupadl, a vrhl pohled k otevřeným dveřím. Nikdo nepřišel; konverzace pokračovala. Ani jeden z mužů nic neslyšel.

Rais roztřeseně stál, popadal dech a pokusil se udělat několik tichých kroků. Nohy měl sice slabé, ale vždycky dokázal najít sílu na to, co zrovna potřeboval udělat – a teď potřeboval být silný. Jeho nemocniční košile byla na zádech otevřená a volně kolem něj povlávala. Takový neslušný oděv by mu jen překážel, takže si ho strhl a stál v nemocničním pokoji bez ostychu úplně nahý.