Литмир - Электронная Библиотека
A
A

Konečně se odhodlá nejpodnikavější člen redakce roztrhnout hladinu očarování. “Lidi,” prohlásí, “mne nic nenapadá; já jdu domů. Kdo jde ještě?” V takovém případě se vždycky najde někdo, koho náhodou také zrovna dnes nic nenapadá. Ti druzí jsou patrně příliš líní na to, aby šli domů; ještě za zavřenými dveřmi je slyšet hlasité zívnutí.

Nuže, nejpodivnější na celé věci je, že časně ráno noviny přesto vyjdou; že v nich je opravdu úvodník, třeba tentokrát o Maďarsku; snesl se odněkud zvenčí jako boží holubice. A hleďme, kde se vzal, tu se vzal, je tu i fejeton a entrefilet a hospodář a sport, kultura a ještě plno jiných věcí; najednou je nějaká politická situace, jakési hospodářské poměry a bůhví co všecko. Kde se to všecko nyní v létě bere? Patrně sám Bůh miluje noviny a živí je jako Daniela; snad sám Bůh posílá do sazárny články – kupodivu nejsou ani lepší, ani horší než jindy; a kdyby celá redakce usnula spánkem Šípkové Růženky, noviny z božího dopuštění vyjdou ráno zas, jako by se nic nebylo stalo. Z toho vidíte, že i v tomto zkaženém světě se dějí ještě zázraky a že Bůh miluje lidi pokojné; a že nedá dopustit na ty, kdo dělají práci užitečnou a bohulibou.

NEDĚLE NA PERIFÉRII

Chtěl bych umět hrát na tahací harmoniku nebo na flašinet, abych to vyjádřil hudebně; neboť jednak pražská neděle na posledním okraji města opravdu zvučí touto polyfonní hudbou, doprovázenou zdálky křídlovkami a gramofony, jednak bylo by třeba všech těch vzdychavých a kvílivých, táhlých a vyjekujících, bečících, vrkajících, basujících a repetivých tónů, které jsou zaklety v oněch nedoceněných nástrojích. Muselo by to být nesmírně sentimentální a nadlidsky triviální; jeden hlas by hrál odrhovačku a druhý píseň lásky. A to ještě nepřihlížím k zahradním hospodám a tančírnám, neboť na to bych potřeboval celého orchestru.

Nedělní periférie se dělí na čtyři pásma. První pásmo je sám okraj města, ona cípatá obruba s rumišti a skládkami, se starými domky, se suchopáry a úhory vklíněnými mezi pár nových činžáků, s ohradami a autoopravami, se zahrádkovými koloniemi a obytnými vagóny, s železničními náspy, bílými kozami a spoustou dětí; tady za nedělních odpolední vylézá domácí lid na boží vzduch, sedí na zápraží, čte noviny, pase kozy, vyhřívá své nemoci, dává pozor na děti a naslouchá hádkám sousedů. Tento lid nechodí na výlety a procházky, stejně jako lidé na vesnici nechodí v neděli do polí a lesů; jejich neděle je pomalá a venkovská, domácí a sedavá. Jen zahrádkáři se mrví na svých pár čtverečních metrech půdy, kopou a uhlazují záhonky, vymezují je podle šňůry a vsazují sazeničky do něžných důlků; všude už se vytasily zelené šavle irisů, tulipány kvetou jako blázni, mladé šeříky kývají prvními latami. A s večerním zalitím se počíná vážná hodina, kdy zahradní lid usedá na své lavičky a těší se, co nasází příští neděle.

Druhé a třetí pásmo se mnohonásob prostupuje; nevím, proč není na mapách Velké Prahy označeno dvojí různou barvou, jakž by bylo na prospěch obou skupin jejich nedělních držitelů. Neboť druhé pásmo je oblast rodin a třetí je pásmo milenců. To je obyčejně tíže přístupné a nevyznačuje se krásnými vyhlídkami, spíše naopak. Rodiny táboří zpravidla v mírném polostínu na pěkných vyhlídkách: maminka si vyhrne sukni, než usedne, tatínek si svlékne kabát, načež chvílemi něco povídají o svých starostech nebo napomínají děti. “Tady je hezky,” povídá tatík kochaje se vyhlídkou na smíchovské komíny nebo na karlínskou Invalidovnu. “Koukej, tady je hezky,” zvolá naopak dívka, když najde se svým milým koutek, odkud není vidět zhola nic než dokola křoví. Jenže za chvíli si i tudy razí cestu rodina hledající polostín a pěknou vyhlídku. “Člověk si nemá ani kam sednout,” praví přitom maminka hodně nahlas, zatímco milenci sledují postupující rodinu nepřátelskýma očima. Avšak s unikajícím nedělním odpolednem se vzdávají milenci všech počátečních ohledů; leží přitištěni k sobě v nekončícím a němém políbení a nechávají, jak praví básník, svět jít kolem; což tento svět činí skoro napořád, hovoře přitom o skopovém mase nebo o tetě, která přijede z Pardubic.

Čtvrté pásmo je široký svět výletů vláčkem nebo parníkem; tento svět už nenáleží k nedělní periférii, leda svými návraty. Když zarachotí nedělní vláček plný tváří v oknech, dívají se na něj oči ze všech strání a ze všech koutů. “Já už musím jít,” vzdychne dívka a rovná si vlasy pod klobouček. “Tak domů,” káže tatík, a zahrádkáři, kteří zalili své útlé sazeničky a nyní odpočívají na svém zroseném kousku země, se tiše dívají za běžícím vlakem a myslí na svou rezedu.

VLÁČEK

Chtěl jsem vlastně psát o něčem jiném (o porotách to nebylo), ale právě když jsem bral do ruky péro a ohlédl se k oknu stíhaje zároveň letící mouchu a prchající myšlenku, padl mi do oka vláček, daleký hrčící vláček, obyčejný rozjetý vlak, nu zkrátka rychlík “ku Benešovu, ku Táboru, ku Veselí, ku Vídni”; hasil si to tamhle pod Bohdalcem k Hostivaři, a než jsem se nadál, zavrtal se kdesi do polí a byl tentam. Zůstalo mi jen pero v ruce a užaslá, tichá, typická závist člověka, který sedí doma, k lidem, kteří ujíždějí do dálky.

Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: “Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, – nu, jeď si spánembohem,” – tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak: ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák –

V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže – hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. – A tady ta pěšina – nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat – jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych byt na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl.

A copak si myslíte, že ten pán v okně vagónu dojede do daleké země? I když vyloučím možnost, že jede jen do Benešova, nebude nikdy v daleké zemi; i kdyby jel do Itálie nebo na Jávu, nebude nikdy v daleké zemi, neboť daleká zem není ta, která leží daleko, nýbrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. Nikdy jsem nebyl v daleké zemi; a jel jsem někdy mnoho dní vlakem i lodí, abych našel, že daleká země je někde jinde anebo u nás doma. A ať ten pán v okně vagónu jede kamkoliv, nikde ho nepotká dobrodružství; neboť jakmile se něco opravdu stane a musí se opravdu prožít, přestává to být dobrodružstvím; je to jen sakramentská skutečnost. Být na Jávě nebo na Měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je; ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není. Pro člověka, jenž mává kloboukem na vlak, jsou romantické dálky tam, co ten vlak jede; pro muže ve vagóně jsou romantické dálky všechna místa, u nichž vlak nestaví. Já nevím, snad se někomu zdá být zvláštní a romantické sedět za oknem a psát článek, zatímco mne láká tajemná možnost jet k Benešovu –

15
{"b":"551944","o":1}