Tedy, jak říkám, nevím, odkud to na mne přichází; snad je to nějaký zvláštní atmosférický tlak nebo magnetická porucha či co; možná že ve vesmíru něco v neděli a ve svátek nepracuje, čímž je jaksi porušen všední řád přírody. Mělo by se vědecky zjistit, zda v neděli a ve svátek rostou stromy a tráva; zatím je empirickým faktem aspoň to, že v červených kalendářových dnech buď víc prší, nebo je víc horko než jindy, duševní činnost je stísněna, psi obzvlášť smrdí a děti zlobí; rovněž bývá větrno, mnoho lidí se utopí a je nadpočet automobilových neštěstí, herci hůř hrají, vlaky a tramvaje špatně jezdí, dostavují se poruchy v trávení a pivo i písemnictví je horší než kdykoliv jindy. Je tedy možno, že neděle a svátky spočívají na zvláštních a periodických kosmických poruchách a že se v neděli ráno prostě probouzím s fyzickou předtuchou, že něco není v pořádku. Odtud ta tajemná tíseň.

Nebo je to úkaz akustický; člověk se probudí a neslyší ten vzdálený a široký šum lidské práce; následkem toho mu něco chybí. Je to tak skličující, jako když se zastaví mlýn. Tento výklad je jednoduchý a následkem toho není správný; neboť probouzím se s katastrofální předtuchou neděle i v docela cizích městech, ba i v horských samotách; a kdyby mne bouře vyvrhla na pustý ostrov bez Pátka, jistě bych se probudil jednoho rána s děsným pocitem, že něco není v pořádku a že se mně do ničeho nechce. Aha, řekl bych si konečně, ona je asi neděle. A vskutku by byla.

Mám za to, že víkendy, výlety a lidové slavnosti jsou jen zoufalým útěkem před touto nedělní depresí; lidé si myslí, že se musí unavit a uondat, aby zapomněli na drtivou tíseň dne svátečního. Běda jim, neboť neděle je jim v patách ve Svatojanských proudech i na Karlštejně, v Divoké Šárce i na hříšti Sparty. Lépe činí, kdo jí čelí tváří v tvář na ulicích města nebo ji překonává doma, polehávaje, jako chřipku. Nuže, ve městě se ukáže, že nedělní dopoledne lze ještě jakžtakž snést; má dokonce něco drobet slavnostního, děvčata jsou hezká a nadto lze číst nedělní noviny. Teprve odpoledne propuká akutní nedělní stav; město vypocuje tesknou ospalost a na ulice vycházejí lidé, kterých nikdy jindy nevidíte. Jsou tisíce lidí, kteří existují snad jenom v neděli; jsou staré panny, vdovy a siroty, mužové s kníry, strejci a tetičky, jeptišky a babky, podivní lidé, kteří vypadají, jako by byli před třiceti lety pověšeni do skříně a jenom v neděli vycházeli, aby je nesežrali moli. Jsou zvláštní, čistě nedělní obličeje, bledé, nosaté, vousaté, ryšavé, pihovaté a tvarohové, oděné sice zpravidla chudobně, ale čistě; na všech je něco starodávného nebo spíše nečasového, – krom nedělí potkáte tyhle tváře a kroje ještě na funusech třetí třídy. Ke čtvrté nebo páté hodině se vynořují rodiny, něco, co veřejně existuje rovněž jenom v neděli; kdypak ve všední den potkáte lidskou famílii s protivnými kluky, kteří jsou na každém kroku okřikováni, s holčičkami, kterým vykukují krajky kalhotek, s maminkou, která se kolébá jako šalupa, a otcem, jenž kouří cigáro ve špičce a kritizuje stav ulic a novostaveb? Pravím vám, toto je nedělní člověčenstvo, které je navlas stejné v Římě, Paříži i Londýně a které neděli co neděli obrací celý svět ve věc nezničitelnou a strašnou: v malé město. Měšťák v neděli neprchá před městem a jeho vřavou, nýbrž před maloměstem a jeho splínem, jeho pomalými hodinami a jeho loudavým zmatkem. Toto potlačené maloměsto, všedního dne ukryté v dílničkách, krámcích a domácnostech, má pro sebe neděle a svátky, aby se zmocnilo našich ulic; to není jen procházka, to je skoro manifestace: My jsme zde. My, staré panny, tátové a mámy, strejci a tety. My nečasoví. My věční.

Když jsem byl, kluk nepozorná, zasvěcován od pana katechety Breta do vyšších tajemství víry, jako je božská Trojice, nebylo mi nijak divné, že jsou tři božské osoby; pro mne to byli prostě tři bohové na nebi, tak, jako jsem vyznával tři bohy na zemi: pana notáře, svého tatínka a pana okresního starostu, kteréžto tři jsem si vyvolil mezi všemi pro jejich tělesnou velikost. Mně vrtalo hlavou něco jiného: co vlastně dělá a jaký úřad má svatý Duch. Úřad Boha Otce mně byl jasný; stvořit svět je přece jen viditelná práce. Bůh Syn byl aspoň člověkem, ba dokonce byl i dítětem, a v biblické dějepravě jsem mohl omalovat jeho šaty nejkrásnější červenou a modrou barvou. Jen s Duchem svatým jsem si nevěděl rady; jeho tvář mi byla neznámá a jeho funkce jaksi nedefinovatelná; zdál se mi nějak odstrčený a zaměstnaný jenom interně, bez vymezeného a praktického okruhu působnosti. Mám za to, že tuto potíž s Duchem svatým prodělal každý.

Od té doby jsem nepokročil mnoho ve znalosti věcí božských; ale zato jsem byl nucen obírat se víc věcmi lidskými, a je to opět otázka ducha, která mi vrtává hlavou. Vždyť i my lidé dovedeme tuze dobře ocenit práci ve hmotě a všechno ovládání hmoty; dovedeme milovat nebo nenávidět lidské vůdce, spasitele a tvůrce církví; ale náš poměr k pouhému duchu, který nedělá to ani to, je nejistý a rozpačitý. I lidský duch patří do naší víry v člověka, ale nemá v ní vymezené oblasti; inteligenci čili vzdělání považujeme za jakousi ctnost a okrasu, ale ne za dostatečný cíl a smysl života. Ještě nedávno se na anketě pedagogů mluvilo s nelibostí o vzdělání nepraktickém, které prý špatně ustrojí člověka pro užitečný život. Ano, duch, který neslouží přímo praktickým potřebám, se nám zdá něčím neužitečným a neukázněným; vážíme si ho, ale nevíme si s ním rady. Podobně jako Duch svatý, nevládne nikde, ale posvěcuje vše. Nedá se měřit pracovním výkonem; jeho úřad je všude.

Pročež o svátcích letnic oslavme lidského ducha, jazyk ohnivý a univerzální; ducha, který světa netvoří ani nevede, ale posvěcuje jej; ducha celkem nepraktického a odpoutaného, neslužebného, nevykázaného do určitých dělných mezí. Je těžko definovat funkci ducha, vzdělání, kultury; víme, že se toho nenajíme a že se tím nedá osít pole nebo mazat kola. Je snad osobně výhodnější vyznat se ve směnečném právu než vyznat se v muzice; je patrně prospěšnější vyrábět hřebíky nežli číst verše; je zajisté užitečnější pěstovat řepu nežli pěstovat atomovou teorii. Kultura se nedá ničím prakticky obhájit; ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsobem čas, tak jako to činíme dnes. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a obecně vážená. Ve svém nejvyšším smyslu duch už neslouží ničemu než sám sobě; není tu pro nic jiného než pro člověka. Neživí ho ani ho nikam nevede; dává mu jen jedinou věc: zhodnocuje mu život.

Dovolte, abych pranýřoval křivdu, které se básníci dopouštějí na přírodě tím, že zamlčují její veliké a krásné zásluhy. Ano, někdy vijí věnce z pomněnek, opěvají růži a vplétají do svých veršů lilii nebo svlačec; není nám však známo, že by trhali rožec a rozrazil, velebili kohoutek luční a zmínili se něžným slovem o kvetoucím šťavelu; pro ně nekvete upolín ani pryskyřník, ba ani kvítek lomikámen; neschýlí se k modrému openci, nežasnou nad lechou jarní a nejsou oslněni strašným leskem blatouchů. Ještě tentokrát to učiním za vás, básníci, byť tvrdým jazykem řeči nevázané; ale příště ať už vydáte poctivé svědectví, aniž zatajíte ve svých básních něco z toho, co si žádá být viděno a uznáno.

A je to tedy lesklý a udatný blatouch, jehož žluť je mohutná a bohatá jako žádná jiná ze všech žlutí světa: žluť tučná, vysmolená a hluboká, tak silná a vyzrálá, jako by květ blatouchu na ní pracoval po celá staletí. A když shodí svou slavnou korunu, zůstane po ní ježatý a pevný semeník: malý a vztyčený palcátek. Říkám vám, blatouch je síla; síla plecitá, vydatná a košatá; sporý chasník, ramenáč, pořízek mezi všemi květy. Malý a zavalitý silák; nechte to být, blatouch je chlapík.