Když jsme už byli za ním, spal jsem jednou ve své kajutě. Najednou někdo zaťuká na mé dvéře. Jdu otevřít – na chodbě nikdo. Chvíli čekám, a tu slyším, že se k mé kajutě blíží dva plavci. ,Zabijeme toho rádžu,‘ šeptá jeden, ,a sebereme mu perly a diamanty, co nosí na šatech.‘ Namouduši, hoši, všechny mé perly a diamanty byly skleněné. ,Počkej tady,‘ šeptá druhý plavec, ,zapomněl jsem nahoře nůž.‘ Zatímco běžel pro nůž, chytil jsem druhého plavce za krk, zacpal jsem mu ústa, oblékl jsem ho za rádžu a svázaného položil na svou postel. Pak jsem si vzal jeho šaty a postavil jsem se na jeho místo přede dvéře. Když přišel ten druhý s nožem, povídám mu: ,Už rádžu nezabíjej, já jsem ho zardousil; ale jdi a seber mu perly a diamanty, zatímco já budu tady dávat pozor.‘ Jen vlezl ten druhý do mé kajuty, hned jsem ho zamkl na klíč a jdu ke kapitánovi. ,Kapitáne,‘ jářku, ,dostal jsem divnou návštěvu.‘ Když kapitán viděl, co se stalo, dal vymrskat oběma plavcům; ale já jsem svolal všechny ostatní, ukazuju jim své perly a diamanty a povídám: ,Abyste viděli, děti a lotři, jak málo záleží moudrému na perlách a diamantech, tak flink!‘ A hodil jsem všechny své skleněné klenoty do moře. Tu se mi všichni začali klanět a volali: ,Ó moudrý je rádža a vznešený!‘ – Ale kdo to zaklepal na mou kajutu a zachránil mi život, to podnes nevím. A teď si sním tuhle pěknou, velikou hrušku.”

Ještě s ní nebyl hotov, a už mluvil dál plnými ústy: “Tak jsme šťastně dopluli do Bombaje v Indii. Indie, hoši, je země veliká a zvláštní. Když na to přijde, je tam tak horko, že je tam i voda načisto suchá a musí se polévat, aby se nevypařila. Lesy jsou tam tak husté, že v nich není místa ani pro stromy, a tomu se pak říká prales. Když zaprší, roste všechno náramně; i celé kostely vyrostou ze země jako u nás houby, a proto je například v Benaresu tolik kostelů. A opic je tam jako u nás vrabců, a jsou tak krotké, že vám vlezou i do sednice. Někdy se člověk ráno probudí a najde ve své posteli místo sebe sama opici. Tak jsou ty potvory krotké. A hadi jsou tam tak dlouzí, že když se takový had ohlídne na svůj ocas, nepozná ani, že je to jeho vlastní ocas, a myslí si, že ho to honí nějaký had ještě větší, než je on sám; tu se dá před ním na útěk a bídně zahyne uštváním. A to vám ještě nic nepovídám o slonech, kteří tam jsou doma. Vůbec, hoši, Indie je země veliká.

Z Bombaje jsem zase poslal telegram a pak ten dopis tajným písmem, aby si kouzelník myslel, že mám bůhvíco za lubem.”

“Co bylo psáno v tom dopise?” ptali se detektývové.

“Já,” chlubil se honem jeden detektýv, “jsem ten váš dopis napolovic rozluštil.”

“To jste chytřejší než já,” děl na to slavný Sidney Hall, “protože já bych ho sám rozluštit nemohl. Byly to jen čiryčáry, které měly vypadat jako tajné písmo. Ale z Bombaje jsem pak jel vlakem do Kalkaty. V Indii jsou vám ve vlacích místo sedadel koupací vany, aby člověku nebylo tak horko. Jeli jsme pouštěmi a pralesy. V houštinách viděl jsem svítit strašné oči tygří a na říčních brodech jsem se potkával s moudrým pohledem vznešených očí bílého slona. Skalní orel předháněl náš vlak a duhový motýl se zatřepetal u oken vlaku. Ve všem tom, hoši, jsem cítil blízkost kouzelníkovu.

Blízko Kalkaty jsme se přiblížili k posvátnému Gangu. To jest vám řeka tak široká, že když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půldruhé hodiny. Když jsme zrovna jeli po břehu, prala tam nějaká ženská prádlo. Tu se příliš nahnula nebo co, zkrátka spadla do vody a tonula. Já hned skočím z rozjetého vlaku a vytáhnu tu indickou nešiku na břeh. Myslím, hoši, že by to udělal každý z vás.”

Detektývové souhlasně zabručeli.

“No ale,” pokračoval Sidney Hall, “abych nelhal, tohleto jsem tak lacino nepořídil. Když jsem se s tou ženskou ve vodě tahal, přišel na mne neřád aligátor a šeredně mi pokousal ruku. Ženskou jsem na břeh dostal, ale sám jsem se poroučel na zem. Čtyři dny mne pak ošetřovaly indické báby, a – slovem – tuhle mám na památku zlatý prsten. Zkrátka, kluci, lidé dovedou být všude na světě vděčni, i když jsou to černí pohani, a takový naháč v Indii není o nic horší člověk nežli někdo z nás, a basta fidli.

Ale co platno, pět dní jsem ztratil. A s nimi jsem ztratil i svou sázku. Seděl jsem na břehu a myslil jsem si: Teď už to nepořídím do čtyřiceti dnů. Tisíc dolarů sázky v pekle. A mísa hrušek také v pekle. A co tak myslím, připlula tam taková, no, džunka se tomu říká, taková hloupá lodička s plachtami z lýkových rohoží. A na ní tři hnědí tatrmani, Malajci, a zubí se na mne, jako bych byl k jídlu. ,Nia nania pche hem Nagasaki,‘ drmolí na mne jeden z nich. ,Ach ty kašpare,‘ povídám, ,copak ti rozumím?‘ ,Nia nania pche hem Nagasaki,‘ mele zase a směje se na mne způsobem, o kterém si snad myslel, že je líbezný. Ale Nagasaki jsem rozuměl. To je přístav v Japonsku, kam jsem zrovna chtěl plout. ,Do Nagasaki,‘ povídám, ,v takovéhle bečce? Ani za nic.‘ ,Nai,‘ na to on, a brebentí ještě něco, ukazuje na svou džunku, na nebe, na své srdce, a zkrátka jako abych jel s ním. ,Ani za mísu hrušek,‘ povídám. A tu ti tři hnědí satani vám na mne skočili, porazili mne na zem, zabalili do rohoží a hodili do své džunky jako balík. Co jsem si při tom myslel, nebylo tuze hezké, ale nakonec jsem v těch rohožích usnul. Když jsem se probudil, nebyl jsem v džunce, ale na mořském břehu, nad hlavou místo slunce velikou chryzantému a stromy kolem byly pěkně olakované, každé zrníčko písku na břehu čistě umyté a ohlazené, a podle té čistoty jsem poznal, že jsem v Japonsku. A když jsem potkal prvního copatého, žlutého jelimánka, ptám se ho: ,Kde bych, medle, občane, asi byl?‘ A on se směje a povídá: ,Nagasaki.‘

Hoši,” pokračoval pan Sidney Hall zamyšleně, “říká se, že nejsem hloupý. Ale abych pochopil, jak jsem se v mizerné džunce dostal přes noc z Kalkaty do Nagasaki, když nejrychlejší loď to udělá za deset dní, – na to jsem, odpusťte, trochu hloupý. Ale teď si sním tuhle hrušku.”

Když ji pečlivě oloupal a snědl, mluvil dále: “Japonsko je země veliká a zvláštní a lid je tam veselý a dovedný. Umějí dělat tak tenké čajové číšky z porculánu, že už na ně není ani žádného porculánu potřeba; vezme se jenom palec, zakrouží se jím ve vzduchu, pak se to navrchu pěkně omaluje, a číška je hotova. A kdybych vám řekl, jak Japonci dovedou malovat, ani byste mi to nevěřili. Viděl jsem jednoho malíře, kterému vypadl štětec z ruky na bílý papír; a jak se ten štětec po papíře kutálel, vymaloval vám krajinu s domky a stromy, lidi na ulici a na nebi divoké husy. Když jsem se tomu divil, povídá mi ten malíř: ,To nic není proti tomu, co dovedl můj nebožtík učitel. Jednou si za deště zablátil své ctihodné papuče. Když bláto trochu oschlo, ukázal nám je: na jedné papuči bylo blátem vymalováno, jak psi a myslivci honí zajíce, a na druhé, jak si hrají děti na školu a učitele.‘

Z Nagasaki jsem pak jel parníkem do San Franciska v Americe. Na té cestě se nestalo nic zvláštního, ledaže náš parník v bouři ztroskotal a potápěl se. Všichni jsme honem naskákali do záchranných člunů, ale když už byly načisto plné, volají dva plavci v potápějící se lodi: ,Tady je ještě nějaká panička. Nemáte tam na člunu pro ni trochu místa?‘ ,Nemáme,‘ křičeli někteří; ale já jsem zavolal: ,I máme, jen ji sem dejte!‘ Tu oni mne hodili do vody, aby tedy pro ni udělali ve člunu místo. No, hoši, tuze jsem se tomu ani nebránil; panička, myslel jsem si, má vždycky přednost. Když se loď potopila a čluny odpluly, byl jsem sám a sám na širém moři. Sedl jsem si na nějaké prkno a houpal jsem se na vlnách; bylo by to jinak docela hezké, až na to veliké mokro. Plul jsem tak den a noc a už se mně jaksi zdálo, že to všechno vezme špatný konec. Ale tu vám ke mně připluje plechová krabice a v ní jsou rakety.

Co s raketami? myslel jsem si nejdřív, hrušky by mně byly milejší. Ale pak jsem se dovtípil lepšího. Když přišla černočerná noc, zapálil jsem první raketu. Letěla vám převysoko a zářila jako meteor. Druhá raketa byla hvězdicová a třetí sluncová; čtvrtá raketa byla zpívající a pátá vyletěla tak vysoko, že uvázla mezi hvězdami a svítí tam podnes. Co jsem se takhle bavil, připlula veliká loď a vzala mne na palubu. ,Človíčku,‘ povídá mně kapitán, ,nebýt těch raket, byl byste se tu utopil. Ale že jsme z dálky deseti mil viděli zářit rakety, mysleli jsme si, že nás tu někdo volá na pomoc.‘ A na památku toho hodného kapitána sním tady tu hrušku.”