Za půl hodiny přinesl Všudybyl, že pán s černou kočkou pod kabátem zahnul nahoru na Vinohrady.

Za hodinu přihnal se Vševěd, že pán s černou kočkou pod kabátem sedí ve strašnické hospodě u sklenice piva.

Mazzani, Valijse, Jakolev a Nevrley vskočili do připraveného automobilu a hnali se letem do Strašnic.

“Hoši,” řekl Mazzani, když tam dojeli, “zločince tak prohnaného se musíme zmocnit lstí. Nechte mne jednat.” Přitom, chytrák, myslel jen na to, aby slíbenou odměnu dostal sám.

Převlékl se tedy rychle za provazníka, který prodává provazy, a pustil se do hostince. Vidí tam sedět cizince v černých šatech, černovlasého, černovousého, bledých tváří a překrásných, třebaže tesklivých očí. To je on, pochopil detektýv ihned.

“Pane siňore kavaljéro,” začal na něj švadronit lámanou češtinou, “prodávám provazy, krásné, pevné provazy, nejsou k přetržení, nejsou k rozvázání, provazy jako ze železa.” Přitom ukazoval své provazy, všelijak je rozkládal, natahoval, roztahoval, rozvíjel, přehazoval z ruky do ruky, ale přitom mu oči jenjen jely po tom, aby honem hodil kličku z provazů cizinci na ruce, zadrhl rychle a svázal.

“Nepotřebuji,” řekl cizinec a něco si psal prstem na stole.

“Jen se podívejte, pane,” drmolil Mazzani ještě horlivěji a přehazoval, natahoval, rozvíjel provazy ještě rychleji, “jen se podívejte, jak jsou dlouhé, jak jsou pevné, jak jsou tenké, jak jsou silné, jak jsou bílé, jak jsou dobré, jak jsou – jak jsou – Diavolo,” vykřikl najednou úzkostí, “co to je?” Jak ty provazy přehazoval a roztahoval, rozkládal a převracel, začaly se mu tak nějak divně do nich zaplétat ruce; a provazy se mu samy od sebe zadrhovaly, zakličkovaly, zaplétaly, zauzlovaly, svazovaly, stahovaly, a najednou (koukal jako blázen) má jimi sám ruce nadobro a pevně spoutány.

Mazzani se až zapotil úzkostí, ale myslel si, že se ještě vyplete. Začal sebou kroutit a svíjet, házet a zmítat, skákal, shýbal se a točil se, aby se nějak z těch provazů vymotal, a přitom mlel pořád rychleji: “Podívejte se, podívejte se, jaká to je práce, jaká síla, jaká pevnost, jaká tuhost, jaká délka, jaká pružnost, jaká krása, jaké, panebože, provazy!” A jak se tak kroutil a skákal, pořád pevněji a rychleji se kolem něho provazy otáčely a zavíjely, zadrhovaly a utahovaly, až bez dechu, spoután na rukou a na nohou, křížem krážem převázán a sešněrován, svalil se Signor Mazzani na zem.

Cizinec seděl, ani brvou nepohnul, ani smutné oči nezvedl, jen jako by si prstem něco kreslil na stole.

Zatím už detektývům venku bylo divné, že se Mazzani nevrací. “Mm,” zvolal Jakolev odhodlaně a hnal se do hospody. Kouká – Mazzani leží svázán na zemi a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si něco kreslí prstem na ubruse.

“Mm,” zabručel obr Jakolev.

“Co tím,” ptal se cizinec, “chcete říci?”

“Že vás zatýkám,” řekl Jakolev drsně.

Cizinec jenom pozvedl své čarokrásné oči.

Jakolev už napřahoval svou ohromnou pěst, ale před těma očima se mu dělalo nějak nevolno. I zastrčil obě ruce do kapes a povídá: “Já, tento, abyste šel raději dobrovolně. Koho já chytnu, tomu nezůstane celá kostička v těle.”

“Tak,” řekl cizinec.

“Baže,” pokračoval detektýv. “A komu poklepám na rameno, ten už je navěky chromý. Mně říkají Silný Jakolev.”

“Milý báťuško,” povídá cizinec, “to je sic pěkné, ale síla není všechno. A když se mnou mluvíte, mohl byste laskavě vytáhnout své ploutve z kapsy.”

Jakolev se trochu zastyděl a hned chtěl vytáhnout ruce z kapes. Ale co to? Nemůže a nemůže je dostat ven. Zkouší to s pravou – drží v kapse jako přirostlá. Zkouší to s levou – jako by ji centy v kapse držely. A i kdyby to centy byly, vytáhl by je, ale ruku z kapsy vytáhnout nemůže a nemůže, ať tahá a trhá a škubá sebevíc.

“To jsou špatné žerty,” mručel Jakolev bezmocně.

“Ani ne tak špatné, jak si myslíte,” řekl cizinec tiše a kreslil si dál prstem po stole.

Zatímco Jakolev se namáhal a potil a svíjel, aby dostal ruce z kapes, bylo detektývům venku divné, že se nevrací. “Půjdu tam,” řekl Valijse krátce, a jak byl široky, valil se do hospody. Kouká – Mazzani leží spoután na zemi, Jakolev s rukama v kapsách tancuje po sednici jako medvěd a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si čmárá prstem po stole.

“Jdete mne zatknout?” ozval se cizinec, dříve než Valijse mohl něco říci.

“K službám,” zvolal ochotně Valijse a vytáhl z kapsy železná pouta. “Račte jen, vašnosti, ručičky nastavit; dáme na ně pouta, prosím, hezká chladná pouta, docela nová poutička, vašnosti, z nejjemnější ocele, s krásným pancéřovým řetízkem, všechno nejlepší jakosti.” Přitom žertovný Valijse řinčel pouty a přehazoval je z ruky do ruky, jako by zboží ukazoval. “Račte si vybrat,” mlel vesele dál, “nikoho nenutíme, jen tak trochu toho, kdo sám nechce; velejemné brazolety, vašnosti, s patentním zámkem, dobře přiléhající, nikde netlačí a nikde neškrtí,” – tu počal Valijse rudnout a potit se a přehazovat pouta rychleji a rychleji z ruky do ruky – “překrásná pou-pouta, dělaná zrovna pro pána, au, jemine, jemine! z dělové oce-oce-ocele, pane, tužená v oh-oh-oh-oh jemine! v ohni, v nejžha-ha-haha-au nejžhavější vý-výýý-výíííhni a – saakra!” zařval náhle Valijse a praštil pouty o zem. Jak by, chudák, nepraštil! a jak by je v rukou nepřehazoval! vždyť pouta byla do běla rozžhavena, a sotva dopadla na zem, propálila podlahu, div ji plamenem nezapálila.

Zatím se venku Nevrley už divil, že se nikdo nevrací. “Well,” zvolal odhodlaně, vytáhl revolver a vnikl do hospody. Kouká – všude plno čoudu, Valijse skáče bolestí po sednici a fouká si do dlaní, Jakolev se svíjí s rukama v kapsách, Mazzani leží spoután na zemi a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si čmárá něco na ubruse.

“Well,” pronesl Nevrley a šel s revolverem rovnou na cizince. Cizinec zvedl na něho svůj sladký, zamyšlený pohled. Nevrley pocítil, že se mu zatřásla ruka před těma očima, ale přemohl se a vypálil z největší blízkosti cizinci všech šest ran z revolveru do čela mezi oči.

“Jste už hotov?” tázal se cizinec.

“Ještě ne,” odtušil Nevrley, vytáhl druhý revolver a vypálil dalších šest ran cizinci do čela.

“Hotovo?” zeptal se cizinec.

“Ano,” řekl Nevrley, otočil se na patě a založiv ruce sedl si v koutě na lavici.

“Tedy zaplatím,” zvolal cizinec a zacinkal šestákem o sklenici. Nikdo z domácích lidí nepřišel. Všichni se schovali strachem na půdě, když slyšeli střelbu. I nechal cizinec šesták na stole, pozdravil detektývy a klidně odešel.

V téže chvíli se objevila v jednom okně hlava Všetečkova, v druhém Všudybylova a ve třetím Vševědova. První skočil Všetečka oknem do světnice. “Hoši,” povídá, “kde ho máte?” A dal se do smíchu.

Druhým oknem skočil Všudybyl. “Mně se zdá,” smál se, “že Mazzani tuhle válí se po zemi.”

Třetím oknem skočil Vševěd. “A mně,” povídá, “že Valijse je teď nějak nevrlej.”

“Já myslím,” přidal polínko Všetečka, “že Nevrley teď nekouká jako lev.”

“A já zas,” dopověděl Všudybyl, “že Jakolev není zrovna mazaný.”

Mazzani si sedl na podlaze. “Hoši,” bránil se, “to není jen tak. Mne ten zloděj spoutal a přitom na mne prstem nesáhl.”

“A mně,” mručel Jakolev, “přimrazil ruce do kapes.”

“A mně,” naříkal Valijse, “rozžhavil pouta v rukou.”

“Well,” dodal Nevrley, “to všechno nic není. Ale já jsem mu vpálil dvanáct kulí do čela, a nezůstalo po nich ani škrábnutí.”

Všetečka, Všudybyl a Vševěd se na sebe podívali.

“Mně se zdá,” začal Všetečka.

“– že ten zloděj –,” pokračoval Všudybyl.

“– je vlastně kouzelník,” dokončil Vševěd.

“Ale co, hoši,” řekl zase Všetečka, “v pasti ho máme. My jsme s sebou přivedli tisíc vojáků –”

“– a dali jsme obklíčit tuhle hospodu,” pokračoval Všudybyl.

“– že ani myš odtud neuteče,” dodal Vševěd.

V tom okamžiku zazněla venku rána z tisíce pušek, jako by hrom udeřil.

“Už je po něm,” zvolali všichni detektývové jako jedněmi ústy.

Rozlétly se dvéře a do sednice skočil velitel těch vojáků. “Poslušně hlásím,” spustil, “že jsme hospodu obklíčili. Dal jsem rozkaz, že ani myš nesmí z hospody ven. A tu vám, hoši, vylítla ze dveří bílá holubička s něžnýma očima a kroužila mně kolem hlavy.”