“K vrátnému.”

“Ty hloupý! Kolik vás tam je?”

“Tři.”

“Tak vidíš, to přece nejde!” Hladí ho po tváři. “Nic si z toho nedělej.”

Prokop rychle uvažuje, jak tedy jinak ji unést; ale je tu šero, a koňský zápach je jaksi vzrušující; zasvítily jim oči a vpili se do sebe žádostivým polibkem. Zlomila se ve vteřině; ucouvla rychle dýchajíc: “Jdi pryč! Jdi!” Stáli proti sobě třesouce se; cítili, že vášeň, která je popadá, je nečistá. Odvrátil se a ukroutil příčku v žebřině; teprve tím se jakžtakž ovládl. Otočil se k ní; viděl, že rozkousala a roztrhala na cáry svůj kapesník; přitiskla jej prudce ke rtům a beze slova mu jej podala odměnou nebo na památku. Za to on políbil pažení na místě, kde právě spočívala její rozčilená ruka. Nikdy se neměli tak divoce rádi jako v tuto chvíli, kdy nemohli ani promluvit a báli se sebe dotknout. Na dvoře skřípaly v písku něčí kroky; princezna mu kynula, Prokop se vyšvihl na žebřinu, chytil se jakýchsi háků u stropu a nohama napřed se vysmekl z okénka. Když dopadl na zem, objal ho dr. Krafft radostí. “Vy jste přeřezal koním šlachy, že?” šeptal krvežíznivě; nejspíš to považoval za oprávněné válečné opatření.

Prokop mlčky uháněl k vrátnici, bodán starostí o Holze. Už zdálky viděl hroznou skutečnost: dva chlapi stáli ve fortně, zahradník zahrabával v rozrytém písku stopy zápasu, mřížová vrata byla pootevřena a Holz pryč; a jeden z chlapů měl ruku ovázanou šátkem, protože ho Holz patrně pokousal.

Prokop se stáhl do parku zachmuřený a němý. Dr. Krafft si myslel, že jeho velitel kuje nový válečný plán, a nerušil ho; a Prokop s těžkým vzdechem usedl na pařez a ponořil se do pozorování jakýchsi rozškubaných krajkových hadříků. Na cestičce se vynořil dělník strkající trakař se smeteným listím. Krafft, popaden podezřením, se do něho pustil a namlátil mu strašně; při tom ztratil skřipec a nemohl jej bez skřipce nalézt; vzal tedy trakař jakožto kořist zůstavenou na bojišti a spěchal s ním k náčelníkovi. “Utekl,” hlásil, a krátkozraké oči mu vítězně plály. Prokop jen zabručel a probíral se dál v tom měkkém běloučkém, co mu vlálo v prstech. Krafft se zaměstnával trakařem, nevěda, k čemu je tahle trofej dobrá; konečně ho napadlo obrátit jej dnem vzhůru, a zazářil: “Dá se na tom sedět!”

Prokop se zvedl a zamířil k rybníku; dr. Krafft za ním i s trakařem, snad pro transport příštích raněných. Obsadili plovárnu vestavěnou na kůlech ve vodě. Prokop obešel kabiny; ta největší byla princeznina, zůstalo tam ještě zrcadlo a hřeben s několika vytrhanými vlasy, pár vlásniček a huňatý koupací plášť a sandálky, věcičky důvěrné a opuštěné; zamezil sem Krafftovi přístup a obsadil s ním pánskou kabinu na druhé straně. Krafft zářil: nyní měli dokonce loďstvo skládající se ze dvou maňásků, kanoe a bachratého člunu, který představoval jaksi jejich naddreadnought. Prokop dlouho mlčky přecházel po palubě plovárny nad šedivým rybníkem; potom se ztratil v kabině princeznině, usedl na její lehátko, vzal do náručí její huňatý plášť a zaryl se do něho tváří. Dr. Krafft, který přes svou neuvěřitelnou pozorovací neschopnost měl nějaké tušení o jeho tajemství, šetřil jeho citů; točil se po špičkách po koupelně, vyléval hrncem vodu z baňaté bitevní lodi a sháněl příslušná vesla. Objevil v sobě velký bojový talent; odvážil se na břeh a nanesl do plovárny kamení všeho kalibru, až po desetikilové balvany vytržené z hráze; pak se jal odbourávati prkno po prknu můstek, jenž vedl z pevniny do koupaliště; posléze byli spojeni se souší jen dvěma holými trámy. Z vytrhaných prken získal materiál pro zabednění vchodu a krom toho drahocenné rezavé hřebíky, jež natloukl do lopat vesel hroty ven. Tím vznikla zbraň strašná a vskutku vražedná. Pořídiv to vše a shledavaje, že dobré jest, byl by se rád tím pochlubil náčelníkovi; ten však byl zamčen v kabině princeznině a snad ani nedýchal, jak tam bylo ticho. Tu stanul dr. Krafft nad šedivou plochou rybníka, jenž chladně a tichounce šplounal; někdy to zažbluňklo, jak se vymrštila ryba, někdy zašelestilo rákosí; a dr. Krafftovi začalo být úzko z té samoty.

Pokašlával před vůdcovou kabinou a chvílemi něco polohlasně povídal, aby upoutal jeho pozornost. Konečně Prokop vyšel se rty sevřenými a divnýma očima. Krafft ho provedl po nové pevnosti, ukazoval mu všecko, předváděl dokonce, jak daleko dohodí kamenem po nepříteli; přitom by byl málem sletěl do vody. Prokop neřekl nic, ale vzal ho kolem krku a políbil na tvář; a dr. Krafft, celý rudý radostí, by udělal s chutí desetkrát tolik co dosud.

Sedli si na lavičce u vody, kde se slunívala hnědá princezna. Na západě se zvedly mraky a ukázala se nesmírně daleká, churavě nazlátlá nebesa; celý rybník se rozžehl, roztřpytil, rozněžnil bledým a tklivým jasem. Dr. Krafft rozvíjel zbrusu novou teorii o věčné válce, o nadpráví síly, o spáse světa skrze hrdinství; bylo to v ukrutném rozporu s mučivou melancholií tohoto podzimního soumraku, ale naštěstí dr. Krafft byl krátkozraký a mimoto idealista, a následkem toho naprosto nezávislý na nahodilém okolí. Nehledíc ke kosmické kráse této. chvíle cítili oba zimu a hlad.

A tamhle na souši krátkými, spěchavými krůčky jde pan Paul s košem na lokti, rozhlíží se vpravo vlevo a chvílemi volá stařeckým hláskem:”Kuku! Kuku!” Prokop jel k němu na bitevní lodi; mermomocí chtěl vědět, kdo ho s tím posílá. “Prosím, nikdo,” tvrdil stařík; “ale má dcera, jako Alžběta, je klíčnice.” Byl by se málem rozmluvil o své dceři Alžbětě; ale Prokop ho pohladil po bílých vláscích a vzkázal někomu nejmenovanému, že je zdráv a při síle.

Dnes pil dr. Krafft skoro sám, žvanil, filozofoval a opět kašlal na všechnu filozofii: čin prý, čin je všecko. Prokop se chvěl na princeznině lavičce a díval se pořád na jednu hvězdu, bůhví proč si vybral zrovna tu, byla to oranžová Betelgeuse ve hlavách Oriona. Nebyla to pravda, že je zdráv; píchalo ho divně v těch místech, kde to v něm harašilo a šelestilo kdysi v Týnici, motala se mu hlava a třásl se láman zimnicí. Když pak chtěl něco říci, mátl se mu jazyk a jektal tak, že dr. Krafft vystřízlivěl a tuze se znepokojil. Honem uložil Prokopa na lehátko v kabině a přikryl ho vším možným, i řasnatým pláštěm princezniným, a vyměňoval mu na čele namočený ubrousek. Prokop tvrdil, že je to rýma; k půlnoci usnul a blábolil, pronásledován děsnými sny.

Ráno se Krafft probudil teprve Paulovým kukáním; chtěl vyskočit, ale byl úplně zdřevěnělý, neboť celou noc mrzl a spal stočen jako pes. Když se konečně jakžtakž sebral, shledal, že je Prokop pryč; a jedna lodička z jejich flotily se kolébala u břehu. Měl velikou úzkost o svého vůdce, byl by ho šel hledat, ale bál se opustit pevnost tak dobře vybudovanou. I zlepšoval na ní, co ještě mohl, a vyhlížel krátkozrakýma očima Prokopa.

Zatím Prokop, který se probudil jako rozlámaný a s blátivou chutí v ústech, zimomřivý a trochu omámený, byl už dávno v parku vysoko v koruně starého dubiska, odkud bylo vidět celou frontu zámku. Točila se mu hlava, držel se pevně větve, nesměl se podívat rovně dolů, nebo by se svalil závratí.

Tato strana parku už zřejmě platila za bezpečnou; i staré příbuzné se odvažovaly aspoň na zámecké schody, páni se procházeli po dvou nebo po třech, kavalkáda kavalírů se proháněla po hlavní cestě; u vrat zas se točí děda vrátný. Po desáté hodině vyšla sama princezna provázena následníkem trůnu a zamířila někam k japonskému pavilónu. V Prokopovi hrklo, zdálo se mu, že letí hlavou dolů; křečovitě se chytil větve a třásl se jako list. Nikdo nešel za nimi; naopak všichni honem vyklidili park a zdržovali se na prostranství před zámkem. Asi rozhodující rozmluva nebo co. Prokop se kousal do rtů, aby nevykřikl. Trvalo to nesmírně dlouho, snad hodinu nebo pět hodin. A teď běží odtamtud následník sám, je rudý a zatíná pěstě. Panstvo před zámkem se rozprsklo a počalo ustupovat, jako by mu dělalo místo. Následník nehledě napravo ani nalevo běží po schodech; tam mu jde vstříc prostovlasý oncle Rohn, chvilku spolu hovoří, le bon prince si přejede dlaní čelo a oba zajdou. Panstvo před zámkem se přeskupuje, strká k sobě hlavy a kouskovitě se vytrácí. Před zámek předjíždí pět automobilů.