Sss! Odstrčen loktem Prokop vyskočil a mnul si čelo jako opilý. Princezna usedla a rovnala si vlasy. “Podejte mi ruku,” kázala suše, kvapně se rozhlédla a přitiskla honem jeho podanou ruku k planoucí líci; náhle ji prudce odstrčila, zvedla se, ztuhla a širokýma očima se dívala někam do prázdna. Prokopovi bylo z ní až úzko, chtěl se k ní vrhnout; trhla nervózně ramenem, jako by něco shazovala; viděl, že se strašně hryže do rtů. Teprve teď si vzpomněl na Carsona; našel ho opodál, jak leží na zádech – ale ne už v příkopě – a vesele mrká k modrému nebi. “Už je po tom?” spustil leže a zatočil palci na břiše mlýnek. “Já se totiž hrozně bojím takových věcí. Mám už vstát?” Vyskočil a otřepal se jako pes. “Báječná exploze,” povídal nadšen, a jen tak jakoby nic mrkl po princezně.

Princezna se obrátila; byla olivově bledá, ale kompaktní a zvládnutá. “To bylo všecko?” ptala se ledabyle.

“Můj ty kriste,” repetil Carson, “jako by toho nebylo dost! Propána, jediná krabička pudru! Člověče, vy jste čaroděj zapsaný ďáblu, král pekel či kdo. Co? Baže. Král hmoty. Princezno, ejhle král,” hodil s patrnou narážkou, a už zas uháněl dále: “Geniální, že? Jedinečný člověk. My jsme jen hadráři, na mou čest. Jaké jste tomu dal jméno?”

Omámenému Prokopovi se vracela rozvaha. “Ať to princezna pokřtí,” řekl, rád, že se na tolik vzmohl. “Je to… její.”

Princezna se zachvěla. “Nazvete to třeba Vicit,” sykla ostře.

“Co?” chytil se toho pan Carson. “Aha, Vicit. Znamená ,zvítězil‘, že? Princezno, vy jste geniální! Vicit! Ohromné, haha! Hurá!”

Než Prokopovi se mihla hlavou etymologie jiná a strašlivá. Vitium. Le vice. Neřest. Pohlédl s hrůzou na princeznu; ale na její upjaté tváři nebylo lze čísti žádné odpovědi.

Pan Carson běžel napřed k místu výbuchu. Princezna – patrně schválně – se opozdila; Prokop myslel, že mu chce něco říci, ale ona jen ukázala prstem na tváři: pozor, tady – Prokop si rychle sáhl na tvář; našel tam krvavé stopy jejího kousnutí, i zvedl hrst hlíny a rozmazal si ji po líci, jako by ho při výbuchu zasáhla hrouda.

Výbušná jáma byla vyryta jako kráter v průměru asi pěti metrů; bylo těžko odhadnouti brizanci, ale Carson páčil výkon na pětinásobek oxiliquitu. Krásná látečka, mínil, ale pro praktické užití trochu moc silná. Vůbec pan Carson obstarával celý hovor hravě klouzaje přes povážlivé trhliny konverzace; a když se na cestě zpátky s poněkud okatou horlivostí poroučel, že prý musí ještě to a ono, padla na Prokopa ukrutná tíha: o čem mám nyní mluvit? Bůhví proč se mu zdálo, že se ani slovem nesmí dotknout oné divé a temné události, když nastala exploze a “nebesa se rozštípla mocí ohňovou”; kvasil v něm hořký a nechutný pocit, že by ho princezna mrazivě odbyla jako lokaje, se kterým – se kterým – Zatínal pěstě ošklivostí a přežvykoval cosi naprosto vedlejšího, nejspíš o koních; slova mu vázla v krku, a princezna zřejmě zrychlovala krok, aby už co nejdříve byla v zámku. Prokop silně kulhal, ale nedával to znát. V parku se chtěl poroučet, avšak princezna zabočila na postranní cestu. Následoval ji váhavě; tu se k němu přimkla ramenem, zvrátila hlavu nazad a nastavila žíznivé rty.

Princeznin čínský ratlík Toy zavětřil odněkud svou velitelku a piště radostí letěl k ní přes záhony a křovím. A tu je, haha! ale co to? Ratlík ustrnul: ten Velký Nevlídný jí cloumá, jsou do sebe zakousnuti, potácejí se v němém a zuřivém zápase; oho, Paní to projela, ruce jí klesly a leží sténajíc v loktech Velkého; teď ji zadáví. A Toy začal řváti “pomoc! pomoc!” ve svém psím nebo čínském jazyce.

Princezna se vyrvala z náručí Prokopova. “I ten pes, i ten pes,” zasmála se nervózně. “Pojďme!” Prokopovi se motala hlava, byl stěží s to udělat několik kroků. Princezna se do něho zavěsila (šílená! což kdyby někdo –), vleče jej, ale nohy jí váznou; zarývá prsty do jeho paže, má chuť drásat či co, syká, vraští obočí, v očích se jí to temně propadá; a náhle s chraptivým vzlyknutím letí Prokopovi na krk, až zavrávoral, a hledá jeho ústa. Prokop ji drtí pažemi i zuby; předlouhé bezdeché sevření, a tělo napjaté jako luk plihne, hroutí se, poklesá měkce a bezvládně; se zavřenýma očima leží princezna na jeho prsou a blábolí slabiky sladké a beze smyslu, nechává si plenit tváře i hrdlo prudkými polibky a vrací je opile a jakoby ani nevědouc o sobě: do vlasů, na ucho, na ramena, omámená, poddajná, omdlévající, bez konce něžná, pokorná jako onučka a snad, bože, snad v tuto vteřinu šťastná nějakým nevýslovným a bezbranným štěstím; ó bože, jaký úsměv, jaký rozechvěný a přesličný úsměv na tiše srkajících rtech.

Otevřela, vytřeštila oči a prudce se vyvinula z jeho rukou. Stáli na dva kroky od hlavní aleje. Přejela si obličej dlaněmi jako ten, kdo procitá ze sna; odstoupila vratce a opřela se čelem o peň dubový. Sotva ji Prokop pustil z tlap, rozpáčilo se mu srdce ohavnými, ponižujícími pochybnostmi: jsem, kriste, jsem pro ni sluha, na kterém se… patrně… jen tak rozněcuje ve… v… v nepříčetné chvíli, kdy… kdy ji přemohla její samota či co; nyní mne odkopne jako psa, aby jindy zas… někdo jiný… Přistoupil k ní a neurvale jí položil tlapu na rameno. Obrátila se krotce s plachým, téměř bázlivým a poníženým úsměvem. “Ne ne,” zašeptala spínajíc ruce, “prosím, již ne –”

Prokopovi pukalo srdce náhlou přemírou něžnosti. “Kdy,” bručel, “kdy vás zas uvidím?”

“Zítra, zítra,” šeptala úzkostně a couvala k zámku. “Musíme jít. Tady nelze –”

“Zítra, kde?” naléhal Prokop.

“Až zítra,” opakovala nervózně, zimavě se choulila do sebe a spěchala beze slova. Před zámkem mu podala ruku: “Sbohem.”

Jejich prsty se palčivě spletly; nevěda o tom táhl ji k sobě. “Nesmíš, teď nesmíš,” zasykla a ožehla ho plamenným pohledem.

Jinaké větší škody pokusný výbuch Vicitu nezpůsobil. Shodilo to jen několik komínů na blízkých barácích a vyrazily se tlakem vzduchu nějaké okenní tabulky. Také velké vitráže v pokoji knížete Hagena pukly; v tu chvíli se chromý pán namáhavě vztyčil a stoje, jako voják, očekával další katastrofu.

Společnost v panském křídle seděla po večeři u černé kávy, když vešel Prokop rovnou hledaje očima princeznu; nemohl už snést řeřavá muka pochybností. Princezna zbledla; ale žoviální strýček Rohn se hned Prokopa ujal a gratuloval mu k skvělému výkonu a kdesi cosi. Dokonce nadutý Suwalski se vyptával se zájmem, je-li to pravda, že pán může každou věc obrátit v třaskavinu. “Dejme tomu takový cukr,” opakoval pořád, a žasl, když Prokop zabručel, že cukrem se střílelo už dávno za Veliké války. Po jistou dobu byl Prokop vůbec středem zájmu; ale koktal, odbýval všechny otázky a za živého boha nerozuměl povzbuzujícím pohledům princezniným; jen je chytal svýma krvavýma očima s děsnou pozorností. Princezna byla jako na trní.

Nu, pak se hovor stočil jinam, a Prokopovi se zdálo, že si ho nikdo nevšímá; ti lidé si rozuměli tak dobře, mluvili velice lehce, v narážkách a s ohromným zájmem o věcech, kterým on vůbec nerozuměl nebo na kterých zhola nic neviděl. I princezna celá ožila; tak vidíš, má tisíckrát víc společného s těmi panáky než s tebou. Mračil se, nevěděl co s rukama, zavařilo to v něm slepým vztekem; tu postavil číšku s kávou tak prudce, že se roztříštila.

Princezna upřela na něho hrozné oči; ale šarmantní oncle Charles zachránil situaci tím, že začal povídat o lodním kapitánovi, který rozmačkal v prstech pivní láhev. Jakýsi tlustý cousin tvrdil, že by to dovedl také. Tu tedy dali přinést prázdné pivní láhve, a jeden po druhém za hlučného haló zkoušel, rozdrtí-li některou z nich. Byly to těžké láhve z černého skla: nepraskla žádná.

“Teď vy,” kázala princezna s rychlým pohledem na Prokopa.

“To nesvedu,” bručel Prokop, ale princezna poškubla obočím tak – tak velitelsky – – Prokop vstal a popadl láhev kolem hrdla; stál nehnutě, nekroutil se úsilím jako ti ostatní, jen svalstvo v obličeji mu k prasknutí nabíhalo; vypadal jako pračlověk, který se chystá někoho zabít krátkým kyjem: nasupený, s ústy námahou zkřivenými a tváří jakoby přeseknutou hrubými svaly, s plecí šikmo schýlenou, jako by chtěl zamávat lahví v gorilím útoku, upřel krví zalité oči na princeznu. Nastalo ticho. Princezna se zvedla s očima zrovna vzepřenýma do jeho; rty se jí stáhly nad zaťatými zuby, v olivové líci jí vystoupily šlašité provazce, svraštila obočí a prudce oddychovala jakoby děsnou tělesnou námahou. Tak stáli proti sobě s očima do sebe zakleslýma a svraštěnou tváří, jako dva zuřiví zápasníci; konvulsivní záchvěvy probíhaly souběžně jejich těly od pat až k šíji. Nikdo ani nedýchal; bylo slyšet jen sípavé chroptění dvou lidí. Tu něco chrustlo, třesklo sklo a spodek láhve řinkl v střepech na podlahu.