jak by v něm rozset drahokam,

cukroví, hračky, koně, panny –

vše samý jas a samý plam.

Ty svíce zlatí šero snětí

a snivý strom se v záři skví,

a pokojem zní jásot dětí,

těch šťastných dětí bohatství.

A zvolna hodiny dál pluly

a půlnoc z věže zalkala

a svíce dávno uhasnuly,

jen jedna ještě zaplála.

Plamének zářil nočním klidem,

z papíru osvít andílka,

jenž hlásal lživé – “pokoj lidem”,

a deštík tiše naříká – –

II

Ve sněhu němě vadne země

ve toužném jara čekání,

jen zdálky teskní nepříjemně

strnulé skřeky havraní.

Zem bílá zoufá v umírání

a pták se krčí zaleknut,

a smutek zimy dýše strání

a dýše z tvrdých, zmrzlých hrud;

cos neznámé zaválo plání,

jak zhaslý sen, zněmělý sten,

jak v mroucích ňadrech vzpomínání,

a dnes je přece Štědrý den!

Z kostela zvonil hymnus svatý

a letěl v dálky, do temna,

sníh časem zasvit jako vzňatý

a hvězdy plály z Tajemna – –

Tu krajem dechlo spaní tklivé.

Ve dáli tam les černý snil,

a tam je ticho úzkostlivé,

a tam se člověk – oběsil.

Snad z bídy. To je případ denní.

Les zmrtvěl v hrozné úzkosti,

vše strnulo ve uděšení,

vše cítí blízkost neštěstí.

A v lese tělo mrtvé pnělo.

Zmodralá, ztuhlá ruka v pěst,

vyplázlý jazyk, z vosku čelo –

A nad tím gloriola hvězd.

Z kostela zvoní – “pokoj lidem”,

ó, to zní jako rouhání

pro nahou bídu beze klidu.

A sletují se havrani.

* *

*

Poprchá neunavně, stále

ze šedivých chmur oblaků.

Teď rozprchl se nenadále

houf krčících se vrabčáků.

A strom dál stojí tmavý, němý,

jen jedna svíčka zaplála,

a jedna sněť se kloní k zemi,

a svíce slzou plakala – –

(1904)

1905

Plavec už zemdlel – Zlomena vesla,

moře je velké a člun tak malý – –

Moře je velké – – síla už klesla,

a cíl je dosud v dáli a dáli – –

Let šestnáct pluji tak tou bezútěšnou plání,

teď mi už pohasla a zlenivěla krev,

z té síly titánské mi zbylo rezignování,

ne láska už, ne hněv – – –

Let šestnáct pluji tak – – Člun kpředu pádí,

za sebou dlouhou rýhu vyleje –

Tam naházel jsem za tu dobu mládí

bohy a lásku, slávu, naděje – – –

Plavec je mdlý – – a zlomil už vesla – –

Vlny se věží, vlny se valí,

cíl daleký je, síla už klesla – –

Vy tmavé dvě drahé hvězdy mé v dáli –

(1905)

– Za léta ta, jež lidé zovou mládím,

já probil všecko: lásku k životu,

svou ctižádost a vzlet a oheň mladých let,

– – a je mi nyní jaksi teskno tu – –

Teď cítím, že ta mladá síla má

tak lehkovážně byla probita – –,

teď zbyly mi jen nervy hrozně přepjaté

a vráska v duši ostře zarytá.

A tuhle vrásku vyneslo mi mládí

a s touhle vráskou vkročím do světa,

já, smutný reprezentant naší mládeže,

já, diskreditovaný poeta – –

Tak – trochu trpké je to. Trpké je

tak stále žít, bez touhy, bez cíle,

životem neprožitým býti otráven

a dopředu se hnát v té honbě opilé,

žít nalomen to mládí ubohé,

a přece nikdy, nikdy nebýt mlád,

to nedokrevné žití nikdy nechápat

a předčasně, bez lásky potom zemřít snad – –

* *

*

A teprv šestnáct roků umírám – –

Mám dosud lásku, a ta mnoho zmůže –

A najdu-li snad lásku v životě,

zde ještě snad vykvésti mohou růže – –

(1905)

V podzemním chrámu své krotinké duše,

svěceném slzami, svěceném štkáním,

modlu mám z bílého, tvrdého kamene,

modlu mám kamennou, a té se klaním.

Ve tupém zbožnění bojácně snící

zírám jí do krásných, kamenných lící –

Kamenný bože, slyš mne!

Chrám můj je podzemní, smutný a tichý,

nikdo tu o jeho hlubinách neví,

nikdo tam neslyší dušené štkání,

nikdo tam neslyší zoufalé zpěvy –

Bídný ten pária stavěl chrám veliký,

nikdo tam neslyší vášnivé výkřiky –

Kamenný bože, slyš mne!

Bídný ten pária bojácně volá,

bídný ten otrok se zoufale modlí,

horečně planoucí zraky své vpíjí

v necitné oči té necitné modly,

zpívá jí tichounké, nesmělé zpěvy,

epopej srdce, o němž svět neví –

Kamenný bože, slyš mne!

Zpívá jí o trpkém, zničeném mládí,

o tichém srdci a o choré hlavě,

o lásce záhadné k chladnému božství,

lásce té chorobné, rozkvetlé žhavě,

o drobných dramatech mladistvých duší,

miasmech bolesti, jež krví buší –

Kamenný bože, slyš mne!

Nesmělé zpěvy a modlitby zoufalé –

nikdo je neslyší, nikdo je nezná,

doznějí hluše v tom soumračném podzemí,

do prázdna vyplane touha ta bezedná,

– nikdo se nedoví o tichém chrámě,

nikdo se nedoví o krotké dramě –

Kamenný bože, slyš mne!

Kamenná modlo má, záhadná, chladná,

líbám tě horečně – pária šílený –,

před tebou do země čelem svým biji,

líbám ret kamenný, tvrdý a studený,

– nesu ti svoji krev ve zlaté ciboři,

mladistvý žár můj ti za oběť vyhoří –,

bože ty prokletý, slyš mne! – –

– V chorobném toužení čeká jen pohled

necitných očí té zbožněné modly,

– jen pohled teplý těch královských zraků

pária ubohý, otrok ten podlý –:

že slyší prosby ty a že jim rozumí,

že vidí otroka a že mu rozumí – –

Kamenný bože, slyš mne!! – –

(1905)

Lyrická pohádka

Mladičký princ si vyjel do světa

a dal se cestou bílou, dlouhou –

S úsměvem krotkým letěl do světa,

kam vedla bílá cesta ujetá,

opilý sluncem, mládím, touhou. –

Ta cesta běží v dálavy, a po ní

z podkovy časem jiskra vylétá,

třemení tiše, přitlumeně zvoní

na bujně divokém a černém koni –

Tak mladý princ se vydal do světa.

Zraky se toužně v dálku upjaly,

kde tušil velký, neznámý ten svět –

Dva staří lidé za ním volali,

dva staří lidé ruce spínali – –

A mladý princ se neohlíží zpět.

– – A bez jediné rány

dobude celý svět ten v šíř a dál

a osvobodí lid ten utýraný,

pobije všecky despotické pány

a bude vládnout světem – velký král –

A loupežníků hrady zapálí

a sveřepý rod obrů vyplení,

a vyhraje boj s drakem zoufalý

a vnikne do sluje ve pustém úskalí

a vyvede tu Paní z vězení.

A bledá, hrdá, plavovlasá Paní

mu řekne měkce jen – “Můj vítězi”,

a jeho hlavu strhne znenadání

ku svojím prsům hebkou, útlou dlaní

a bude líbat dlouze, bez mezí – –

Ta cesta klesá do šera – a po ní

z podkovy časem jiskra vylétá,

třemení tiše, přitlumeně zvoní

na umdleném a zaprášeném koni –

To mladý princ se vrací ze světa.

Mhy v těžkých masách táhly na nivy.

Noc byla divná, šerá jako šakal.

Popustil uzdu jezdec tesklivý

a sklonil hlavu koni do hřívy

a zoufale a usedavě plakal.

(1905)

Ej hochu, jde to divně dolů s námi,