Karel Čapek
BÁSNICKÉ POČÁTKY
Znění tohoto textu vychází z díla Básnické počátky tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Básnické počátky ; Překlady. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1993. 376 s. Spisy, sv. 24.).
Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
BÁSNĚ
PRVNÍ BÁSNICKÉ POKUSY
1904
PROSTÉ MOTIVY
I
Podzimní ráno. Zamračeno nebe,
a deštík crčí do oken.
A divno ti je, do kostí tě zebe – –
ba věru smutný, smutný den!
Teď venku v dešti mně se mihl právě,
a v ruce nese rakvičku,
modlí se v pláči usedavě
za mladou zhaslou dušičku.
Mlhavé ráno. Mraky nebem pílí
a meluzina teskně lká;
den podzimní tak truchle, tiše kvílí
Pro zesnulého andílka.
II
Byla tma. U chladných kamen
sedla smutná v zadumání,
stýská se jí, srdce bolí – –
Tiskla hlavu chladnou dlaní.
“Mami!” – “Co chceš?” – “Kde je tati?”
“Neptej se mne, dítě, radši!
Nemáš hlad?” – “Mám! Přijde tati?”
“Přijde – – možná –,” děla v pláči.
Až muž přijde z krčmy zpitý,
čeká v trudném zadumání,
stýská se jí, srdce bolí – –
Hlavu tiskne chladnou dlaní.
(1904)
POHÁDKA
Jaký jas v tmu se třás!
Drahokam, zlata plam,
šperků hráz, tisíc krás
ve kupách leží tam.
Kladivo v ráz a ráz
do skály zabuší, až ucho ohluší,
ozvěna zasténá v dál,
do šera dálí se, ke trůnu valí se,
kde vládne trpaslí král;
zaniká již ve hluchou tiš – –
taká je v pohádce trpaslí říš.
Z pokladů báje paprsek hraje,
ozlatí dětem chudobnou chýž,
změní i zimu ve záblesk máje;
časy ty žel se nevrátí již,
ty časy víry ve různé duchy!
Ale čas moudrý, věcný a suchý
vsype ti pravdu v života číš,
ty vbrzku zvíš,
že není žádný mlhový duch,
lží že jsou pohádky z duh,
vše to že je jen představy tuch,
že to jsou klamy chorobných duší, –
a je ti trpko, bolestně v duši!
Lží vždyť jsou oni duchové bílí,
o nichž tak často v mládí jsme snili,
lhaly nám dětem stařenky vlídné –
ach jaký krásny, sladký to klam.
Nezvědět raději pravdy té bídné!
Ó jak rád bych zase uvěřil sám!
* *
*
Mživý jas v tmu se třás.
Lampy plam bliká tam,
v rmutu hráz svitne zas,
ztrácí se k děsným tmám. – –
Kladivo v ráz a ráz
do skály zabuší, až ucho ohluší,
ozvěna zasténá v dál,
ztrácí se do šera, tam kde tmy příšera
vládne co strašlivý král,
zaniká již ve hluchou tiš,
taká je nešťastná hornická říš.
Z tohoto kraje chorobu saje,
horník se dusí, schyluje kříž,
ze vpadlých prsou kletbami laje,
zaživa v hrobě umírá již. – –
Ze žlutých lící smrt zuby cení,
on sám ji vidí, pomoci není,
a v ruce stisknuv pijáckou číš,
kloní se níž. – – – – –
Trpká to pravda. Chvěje se duch,
děsí ho kletý podzemní ruch,
děsí ho tma a nezdravý puch,
ve kterém se tu buší a buší. –
Tu vidíš pravdu. Děsno tu duši!
Ó kéž jsou pravdou mužíčci milí,
kteří ve bájích do skal tu bili,
kéž místo postav chorých a bídných
buší tlum gnómů vousatých, vlídných!
Ó jaký krásný, marný všecek klam!
Kéž ještě víra zavítá k nám –
v pohádek klam!
(1904)
VERŠE MELANCHOLICKÉ
Tak zbylo mi teď v jeseni
po celém tom žhavém létu
jen hrst zvadlého lupení
a jedovatých květů.
To léto, to léto – Všechen žár
jsem dal v ně – – a rád – a snadno,
a teď se cítím příliš stár
a je mi náhle chladno.
To léto mně záhy doplálo
a zbylo mi po něm tak pramálo,
jen hořko v prsou, hořko proklaté,
a nervy až k pláči přepjaté.
* *
*
Svým altem tichým, příjemným,
bytosti mladičká a smavá,
snad ani nechtíc ranilas mne –
a ranila jsi do krvava!
A rány ty šly do hluboka
a doposud se nezcelily –
tak mnoho krve vyteklo mi
a já už mám tak málo síly.
Ty rány se mi nezcelily,
doposud jimi žítí ztrácím – –
Jen ještě jednu takou ránu,
a potom v koutě dokrvácím!
* *
*
Podzimní smutný, tichý den,
jen listí časem zašumělo.
Já v pokoji tak samoten,
a mně by se tak mluvit chtělo!
Bože, ten dlouhý, dlouhý den!
To ticho jaksi hořce jímá.
Já život chci – a jsem tak samoten,
já trochu tepla chci, a tady je tak zima!
(1904)
PODZIMNÍ MELODIE
Jasný den. Již dávno ztichli ptáci,
poslední list padá krvavý;
země zmírá v tupé rezignaci,
slunce zírá sladce z dálavy.
Hluchou tiší jen mé kroky zazní,
šepot suchých listů tlumí je,
a já čekám rozechvěn a s bázní,
že už srdce země dobije.
Jeseň pláče, pláče listy zvadlé,
tiše pod nohou to šelestí – –
a zas cítím svoje pozapadlé
načas umlčené bolesti.
Listí padá. Smutek krajem letí,
cení se z těch holých, pustých lad,
krvácí z těch opuštěných snětí,
pod nohou ho slyším naříkat,
cítím jej, jak těžce vane duší.
A tu probudí mne ze snění
shrblá babička, jež přišla s nůší
sebrat na zimu to topení.
Zima je jí, dýchá v zkřehlé dlaně –
ach, jen když se v zimě ohřeje!
A mne náhle v tichém vzpomínání
po domově touha prochvěje,
po těch drahých, kteří kolem kamen
sednou ve důvěrnou besedu,
a kde časem rudě svitne plamen –
eh, vždyť brzo k nim zas pojedu.
Zas list padá k rozteskněné nivě!
Větve holé pustě k nebi ční,
na nich časem ptáče zimomřivě
úzkostlivým hláskem zateskní.
Země tiše pláče v umírání – –
A tak divně chmurno v hlavě je.
A dál kráčím zamlženou plání,
cítím zmírat všecky naděje.
(1904)
VÁNOČNÍ
I
A stále prší z šedých mraků,
že až se člověk zachvěje,
a mrzut hledí do soumraku
a potichu si zakleje.
A stále, stále deštík padá – –
Už voda žene ulicí,
a do srdce se němě vkrádá
nálada jakás tísnící.
To bude venku zase bláta!
Déšť drobný crčí do oken,
tma roste pustá, mlhovatá – –
A dnes je přece Štědrý den!
Útulný salón teplem dýše
pln jasu jako v zázraku,
a na římse se krčí tiše
houf zkřehlých, zmoklých vrabčáků.
Ti teskně hledí ve úžasu
na strom, jenž dary ověšen,
na všecku onu třpytnou krásu –
vždyť dnes je štědrý, svatý den!
Strom plane jasem obetkaný,
