“No před hotelem,” bránil se šofér. “Mně odpoledne řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem. Ten pán mně v deset hodin vlezl do vozu a nic mně neřekl; tak jsem jel rovnou sem -“

“Ježíšmarjá,” křičel pán dole, “vždyť je to někdo jiný! Člověče, vy jste nám to zavařil!”

Pan Janík si sedl rezignovaně na schody. “Aha,” řekl uspokojeně, “to je nějaká tajná schůze, že? Teď mě musíte zardousit a zakopat. Sklenici vody!”

“Pane,” řekl jeden z těch dvou. “Vy jste se zmýlil. Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte? To je omyl. My vás necháme odvézt do Prahy; musíte prominout, že se stalo to nedorozumění.”

“Nic se nestalo,” řekl velkodušně pan Janík. “Já vím, že mě šofér cestou zastřelí a zahrabe v lese. To už je jedno. Já trouba mu zapomněl dát svou adresu; to mám z toho.”

“Vy jste opilý, že?” ptal se neznámý pán s jistou úlevou.

“Částečně,” souhlasil pan Janík. “Víte, já jsem večeřel s drážďanským Meyerem. Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou,” představoval se sedě na schodech. “Starý závod, po dědečkovi.”

“Jděte se vyspat,” radil mu neznámý pán. “Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že - hm, že jsme vás tak vyrušili.”

“Zcela správně,” mínil pan Janík důstojně. “Jděte se vyspat, pane. Kde mám postel?”

“Doma,” řekl cizí pán. “Šofér vás odveze domů. Dovolte, já vám pomohu vstát.”

“Není třeba,” ohradil se pan Janík. “Já nejsem tak ožralý jako vy. Jděte se vyspat. Šofére, Bubeneč!”

Auto se rozjelo zpátky; a pan Janík, lišácky mrkaje, dával pozor, kudy ho to vezou.

Ráno nato telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství. “Pane Janíku,” odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, “tohle je pro nás moc zajímavé. Prosím vás snažně, abyste se sem ihned dostavil.”

Když se pan Janík dostavil, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele. Pan Janík musel znovu vypravovat, co se stalo a koho viděl. “Auto mělo značku N XX 705,” dodával zavalitý pán. “Soukromý vůz. Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mně tři nové. Pánové, já vás teď nechám. Pane Janíku, pojďte ke mně.”

Pan Janík seděl jako oukropeček ve veliké pracovně zavalitého pána, který přecházel velmi zamyšlen. “Pane Janíku,” pravil konečně, “především vás musím prosit: nikomu o tom ani slova. Státní důvody, rozumíte?”

Pan Janík mlčky kývnul. Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zas dostal!

“Pane Janíku,” pravil náhle zavalitý muž, “já vám nechci lichotit, ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí - Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost; ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.”

“A co můj obchod?” zašeptal pan Janík zdrceně.

“Ten povede váš společník; vás s tím vaším darem je na to škoda. Tak co?”

“Já… já si to ještě rozmyslím,” koktal nešťastný pan Janík. “Já k vám přijdu do týdne; ale musí-li to být… a mám-li tu schopnost… já ještě nevím; já přijdu.”

“Dobrá,” pravil zavalitý muž tiskna mu mohutně ruku. “Nepochybujte o sobě. Na shledanou.”

Ani neuplynul týden, když se pan Janík znovu ohlásil. “Tak už jsem tady,” hlaholil se zářící tváří.

“Rozhodnut?” pravil zavalitý pán.

“Zaplaťpánbůh,” oddechl si pan Janík. “Já vám jdu totiž říci, že to nejde a že se k tomu nehodím.”

“Jděte! A pročpak ne?”

“Považte si,” triumfoval pan Janík, “pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel! Já idiot! Nu tak, řekněte sám pane, jaký bych já byl detektiv? Chválabohu! Pět let sedím s takovým taškářem, a nevím o ničem! Tak vidíte, že k ničemu nejsem! A já už měl takový strach! Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude! Tak, a teď jsem z toho venku, že? Děkuju mnohokrát!”

Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr. Mejzlíka takový pomenší člověk se zlatými brejlemi a ustaranou tváří. “Archivář Divíšek,” zamumlal. “Pane doktore, já k vám jdu na poradu… jako k vynikajícímu kriminalistovi; mně totiž řekli, že vy račte být… jaksi… zvláště pokud jde o složitější případy - Totiž to je neobyčejně záhadný případ,” prohlásil důtklivě.

“Jenom řekněte, oč jde,” pravil dr. Mejzlík, bera do ruky tužku a poznámkový blok.

“Mělo by se vyšetřit,” vyhrkl archivář Divíšek, “kdo zavraždil toho pana Petra Berkovce, jak zemřel jeho bratr Jindřich a co se stalo s jeho chotí Kateřinou.”

“Berkovec Petr,” vzpomínal dr. Mejzlík, “pokud vím, nemáme tady o jeho smrti žádné hlášení. Vy chcete podat udání, že?”

“Ale ne,” řekl pan archivář. “Totiž já se k vám obracím jenom o radu, víte? Muselo se stát něco strašného.”

“Kdy to bylo?” pomáhal mu dr. Mejzlík. “Prosím, nejdřív datum.”

“Nu přece roku čtrnáct set šedesát pět,” pravil pan Divíšek, káravě pohlížeje přes brýle na policejního úředníka. “To byste měl vědět, pane: za požehnané vlády krále Jiříka z Poděbrad.”

“Aha,” řekl dr. Mejzlík a odhodil blok a tužku. “Tak, milý pane,” mluvil s nápadnou přívětivostí, “na tenhle případ je spíš doktor Knobloch.” Abyste věděli, to je policejní lékař. “Já vám ho zavolám, ano?”

Pan archivář se zasmušil. “To je škoda,” řekl, “mně tak doporučovali vás. Víte, já právě chystám historické dílo o vládě Jiříka z Poděbrad, a přitom jsem klopýtl, ano, klopýtl o takovou věc, se kterou si nevím rady.”

Neškodný, rozhodl se dr. Mejzlík. “Milý pane,” řekl honem, “já se obávám, že vám nebudu mnoho platen. Abych se vám přiznal, v dějinách jsem příliš slabý.”

“To je chyba,” mínil přísně pan Divíšek. “Dějiny byste měl znát. Ale i když, pane, vám příslušný historický materiál není znám z první ruky, já vám uvedu všechny zjištěné okolnosti; bohužel je jich málo. V první řadě je tu ten dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Ten dopis je vám ovšem znám.”

“Prosím není,” přiznával se dr. Mejzlík se zkroušeností špatného žáka.

“Ale člověče,” vybuchl pan Divíšek pohoršen, “ten dopis přece publikoval už před sedmnácti lety historik Šebek ve svých Regestech, aspoň to byste mohl vědět! Jenže,” dodával narovnávaje si brýle, “ani Šebek, ani Pekař, ani Novotný, ani nikdo jiný nevěnoval tomu dopisu patřičné pozornosti. A právě ten dopis, který byste ovšem měl znát, mne uvedl na stopu toho případu.”

“Aha,” řekl dr. Mejzlík. “Tak dál.”

“Nejdřív ten dopis,” pravil pan archivář. “Já tu jeho text bohužel nemám, ale jenom jedna jeho zmínka se týká našeho případu; on tam totiž pan Ladislav Pcháč píše panu Boršovskému, že jeho, totiž pana Jana strýc, pan Ješek Skalický ze Skalice, toho léta Páně 1465 není čekán na dvoře v Praze, jelikož Jeho Milost královská vlastní rukou panu Ješkovi ,po těch neblahých skutcích na Votici Velenově’, jak praví korespondent, uložila na dvůr královský nadále nechoditi a prchlivosti své Pánu Bohu želeti a spravedlivosti boží čekati. Tedy rozumíte,” vykládal pan archivář, “my bychom řekli, že Jeho Milost král pana Ješka konfinoval na jeho zboží a statcích. Pane, není vám něco nápadné?”

“Zatím ještě ne,” řekl dr. Mejzlík, kresle přitom na papíře podivuhodnou spirálu.

“Aha,” zvolal pan Divíšek vítězně. “Vidíte, Šebek si toho také nevšiml. Tedy velmi nápadná, pane, je ta okolnost, že Jeho Milost král nevolá pana Ješka - ať už pro jakékoliv neblahé skutky - na řádný světský soud, nýbrž doporučuje ho boží spravedlnosti. Jeho Milost tím dává zřejmě najevo,” děl pan archivář s patrnou úctou, “že ty neblahé skutky jsou takového rázu, že je sám panovník vyjímá ze světské spravedlnosti. Kdybyste Jeho Milost znal, pane, viděl byste, že to je naprosto nevšední případ; král Jiří blahé paměti tuze držel na řádné a přísné konání spravedlnosti.”

“Snad se pana Ješka bál,” mínil dr. Mejzlík. “Prosím vás, za těch jeho časů -“