Archivář Divíšek pobouřeně vyskočil. “Pane,” koktal, “co to říkáte? Král Jiří že by se někoho bál? A dokonce někoho z pouhých rytířů?”

“Tak to byla nějaká protekce,” řekl dr. Mejzlík. “To víte, u nás -“

“Žádná protekce,” křikl pan Divíšek celý rudý. “Za krále Vladislava byste snad mohl mluvit o protekci, ale za krále Jiříka, to ne, pane, na toho byste si s protekcí nepřišel! Ten by vás hnal!” Pan archivář se poněkud uklidnil. “Žádná protekce. Pane, tady zřejmě muselo být něco zvláštního na těch neblahých skutcích, že Jeho Milost král je ponechal boží spravedlnosti.”

“A jaké to byly skutky?” vzdychl dr. Mejzlík.

Pan archivář Divíšek se podivil. “To přece vy mně máte nalézt,” povídal užasle. “Načpak jste kriminalista? Proto právě k vám jdu!”

“Propánakrále,” bránil se dr. Mejzlík, ale archivář ho nenechal domluvit. “Nejdřív musíte znát fakta,” řekl poučně. “Když tedy jsem si všiml té nejasné narážky, začal jsem pátrat po těch neblahých skutcích na Votici Velenově. Bohužel se nezachoval žádný zápis; ale zato jsem v kostele na Votici Velenově našel náhrobní kámen pana Petra Berkovce, a ten kámen, pane, je právě z roku 1465! Víte, on pan Petr Berkovec byl zeť pana Ješka Skalického; pojal totiž za manželku jeho dceru Kateřinu. Tady je fotografie toho náhrobku - aha, nepozorujete nic zvláštního?”

“Ne,” řekl dr. Mejzlík, prohlížeje z obou stran fotografii náhrobního kamene, na němž byl vytesán nějaký rytíř s rukama složenýma na prsou a dokola nápis gotickou frakturou. “Počkejte, tady v rohu je otisk prstu.”

“To snad je od mého prstu,” pravil archivář; “ale všimněte si tady toho nápisu!”

“Anno Domini MCCCCLXV,” četl s námahou dr. Mejzlík. “Léta Páně 1465. To je letopočet smrti toho pána, ne?”

“To se rozumí, ale nevidíte nic? Některá písmena jsou zřejmě větší, koukejte se!” A rychle napsal tužkou: ANNO DOMINI MCCCCLXV. “Ten sochař vytesal schválně písmena O, C a C větší; to je kryptogram, rozumíte? Napište si ta písmena OCC - nenapadá vás nic?”

“OCC, OCC,” bručel dr. Mejzlík, “to by mohlo být - aha, zkratka za OCCISUS, že? To znamená zavražděn!”

“Ano,” zvolal slavnostně archivář. “Sochař tím naznačil potomstvu, že urozený pán pan Petr Berkovec de Wotice Welenova byl úkladně zavražděn. Tady to máme!”

“A zavraždil ho jeho tchán, ten Ješek Skalický,” prohlásil dr. Mejzlík v náhlém historickém osvícení.

“Nesmysl,” řekl pan Divíšek s opovržením. “Kdyby pan Ješek zavraždil pana Berkovce, volala by ho Jeho Milost na hrdelní soud. Ale to není všechno, pane: Hned vedle tohohle náhrobku je druhý, pod kterým odpočívá Henricus Berkovec de Wotice Welenova, bratr pana Petra; a na tom náhrobku je týž letopočet 1465, jenže bez kryptogramu! A pan Jindřich na tom náhrobku má v rukou meč; sochař chtěl patrně naznačit, že zemřel v čestném boji. A teď mně, proboha, povězte, jak ty dvě smrti spolu souvisí!”

“Snad je to jen náhoda,” mínil dr. Mejzlík nejistě, “že ten Jindřich přišel o život téhož roku -“

“Náhoda,” zařval archivář podrážděně. “Pane, my historikové žádnou náhodu neuznáváme! Kam bychom přišli, kdybychom připustili, že se něco stalo náhodou? Tady musí být nějaký příčinný vztah! Ale to pořád ještě není všechno. Rok nato, 1466, zemřel v Pánu pan Ješek Skalický; a prosím, jeho zboží Skalice a Hrádek připadly dědictvím jeho sestřenci, řečenému panu Janu Boršovskému z Čerčan. Víte, co to znamená? To znamená, že jeho dcera Kateřina, kterou, jak ví každé dítě, pojal roku 1464 týž pan Petr Berkovec za ženu, už také nebyla naživu! A tahle paní Katuše, prosím, nemá nikde žádný náhrobek! Račte dovolit, to je také náhoda, že paní Katuše nám naprosto mizí hned po smrti svého manžela? Co? Tomu, pane, říkáte náhoda? A proč nemá náhrobek, co? Náhoda? Nebo právě to jsou ty neblahé skutky, pro které Jeho Milost král doporučoval panu Ješkovi spravedlnost boží?”

“To je docela možné,” mínil dr. Mejzlík s poněkud větším zájmem.

“To je docela jisté,” prohlásil pan Divíšek, nepřipouštěje žádných pochyb. “A teď jde, rozumíte, o to, kdo koho zabil a jak to všechno souvisí. Smrt pana Ješka nás nezajímá, protože ,ty neblahé skutky’ přežil; jinak by mu král Jiří neukládal, aby jich Pánu Bohu želel. My máme zjistit, kdo zabil pana Petra, jak přišel o život pan Jindřich, kam se poděla paní Kateřina a co s tím vším měl co dělat pan Ješek Skalický.”

“Počkejte,” řekl dr. Mejzlík, “napíšeme si osoby:

1. Petr Berkovec - zavražděn;

2. Jindřich Berkovec - zahynul v boji, že ano?

3. Katuše - zmizela beze stopy;

4. Ješek Skalický - ponechán spravedlnosti boží. Je to tak?”

“Je,” řekl archivář pozorně mrkaje. “Ale měl byste říkat pan Petr Berkovec, pan Ješek a podobně. Tak dál.”

“Přitom vylučujete,” přemýšlel dr. Mejzlík, “že by ten Ješek zavraždil svého zetě Petra Berkovce, protože v tom případě by byl postaven před porotu.”

“Pohnán před královský soud,” opravoval archivář. “Jinak je to správně.”

“Tak počkejte: pak nám zbývá jenom Petrův bratr Jindřich. Nejspíš Jindřich zavraždil svého bratra -“

“To není možno,” bručel archivář. “Kdyby zavraždil svého bratra, nepostavili by mu v kostele náhrobek - aspoň ne hned vedle.”

“Aha. Tedy Jindřich jenom zjednal vraha na svého bratra a sám pak zahynul v nějakém boji, ne?”

“Proč by potom pan Ješek dostal od krále důtku za svou prchlivost?” mínil archivář nespokojeně sebou vrtě. “A kam se nám poděla Kateřina, he?”

“To je pravda,” bručel dr. Mejzlík. “Poslouchejte, to je složitý případ. Tak dejme tomu ten Petr zastihl Kateřinu in flagranti s Jindřichem a zabil ji. To se dozvěděl její otec a v hněvu zavraždil svého zetě -“

“To taky nejde,” namítal pan Divíšek. “Kdyby pan Petr zabil Kateřinu pro cizoložství, pak by s tím její otec jenom souhlasil. Panečku, tehdy na to byli přísní.”

“Tak počkejte,” přemýšlel dr. Mejzlík. “Řekněme, že ji zabil jenom tak; třeba se s ní pohádal -“

“Pak by jí přece jen postavili náhrobek,” vrtěl hlavou archivář. “To nejde. Pane, já si s tím lámu hlavu už rok, a nejde mi to dohromady.”

“Hm,” řekl dr. Mejzlík, dívaje se povážlivě na ten malý seznam osob. “To je zatrápená věc. Možná, že nám schází někdo pátý.”

“Co byste chtěl s tím pátým?” pravil vyčítavě pan Divíšek. “Vždyť si ani s těmi čtyřmi nevíte rady!”

“Pak tedy to musel být někdo z těch dvou, kdo zabil Berkovce: buď jeho tchán, nebo jeho bratr - Ale safra,” vykřikl náhle, “poslouchejte, že ona to udělala ta Kateřina!”

“Propána,” vyhrkl archivář stísněně, “na to jsem ani nechtěl myslet! Ježíšmárjá, že by to provedla ona? A co by s ní bylo dál?”

Doktoru Mejzlíkovi zrudly uši od přemýšlení. “Okamžik,” řekl a vyskočil, aby vzrušeně přecházel. “Aha, aha,” volal, “už do toho začínám vidět! Hrom do toho, tohle je případ! Ano, to se shoduje. - Pan Ješek v tom má hlavní roli! Aha, kruh se zavírá! A proto on Jiří - teď tomu rozumím! Poslouchejte, to byl číman, ten král Jiří!”

“To byl,” pravil pan Divíšek zbožně. “Panečku, to byl moudrý panovník!”

“Tak koukejte se,” spustil dr. Mejzlík usedaje na svůj vlastní kalamář na stole, “nejspíš to mohlo být takhle; a já na to vezmu jed, že to tak bylo! Tedy především hypotéza, kterou přijmeme, musí vzít v počet všechna daná fakta; žádná, ani sebemenší okolnost jí nesmí odporovat. Za druhé je musí vřadit do jediného souvislého děje; čím jednodušší, uzavřenější a souvislejší je děj, tím je pravděpodobnější, že se věci staly tak a ne jinak. Tomu my říkáme rekonstrukce činu, víme? Hypotéza, která všechna zjištěná fakta zařadí do nejsouvislejšího a nejpřehlednějšího dějového pásma, ta pro nás bezpodmínečně platí, rozumíte?” pravil dr. Mejzlík, pohlížeje přísně na archiváře. “To je naše metodické pravidlo.”

“Ano,” pravil archivář poslušně.

“Tedy fakta, na která musíme mít zřetel, jsou v pravděpodobném pořádku:

1. Petr Berkovec pojal za choť Kateřinu;

2. byl zavražděn;

3. Kateřina mizí bez náhrobku;