„A proč zůstali v hotelu?“ zeptal jsem se. „Tebe svázali a sami tu zůstali…“

„To nevím,“ přiznal se Hincus. „Tomu sám nerozumím. Jak jsem ráno zahlídnul Barnstokera, byl jsem z toho vyvedenej z míry. Myslel jsem, že už jsou odtud dávno v čudu… Fuj, samozřejmě ne Barnstoker.

Ale tehdy jsem ještě myslel, že Barnstoker… Zkrátka a dobře Belzebub je tady. Ale proč tu zůstal, to nevím. Možná že se nemůže dostat přes ten zával. Je to sice čaroděj, ale pánbůh není. Například lítat nedovede, to už je spolehlivě zjištěný. Skrz zdi procházet taky ne.

Ovšem když se to tak veme, ta jeho ženská nebo kdo to vlastně je, ta by mohla každej zával rozvrtat v momentě…“

Otočil jsem se na Simoneta. „No, co na to poví věda?“

Jeho obličej mě překvapil. Fyzik byl neobyčejně vážný.

„Úvahy pana Hincuse,“ pronesl pomalu, „obsahují přinejmenším jeden velmi zajímavý detail. Jeho Belzebub není všemohoucí. To je ohromně důležité. A velmi podivné. Zdálo by se, že fantazie těch zaostalých, nevzdělaných lidí nemůže připustit žádné zákony, žádná omezení.“

„Ale přece existujou,“ zvolal Hincus.

„Připusťme ovšem, že Šampióna nemůžeme považovat za nevzdělaného a zaostalého,“ řekl jsem. „Je to prohnaný gauner a fašista. Hitlerovec.

Führer taky nebyl pitomec. No a tenhle…“

„Správně!“ přidal se Hincus. „Šampión je protřelej chlap, umí se chovat. Než došlo k tý květnový mele, podával si se senátorem ruku, chodil na všelijaký recepce, div ne k samotnýmu prezidentovi… Ono i teď… A přitom penízků mu líto není.“

Najednou se zarazil, zadíval se stranou a strčil si palec do úst.

Chvíli jsme čekali, načež se Simonet zeptal: „A jak byl vlastně zabit Olaf?“

Hincus vytáhl palec z úst a řekl rázně: „To nevím. O Olafovi nevím ani ň, šéfe. Na to můžu přísahat.“

Přitiskl si ruku k srdci. „Jistý je jen to, že Olaf nepatřil k nám. A jestli ho opravdu oddělal Belzebub, tak to nechápu… Belzebub přece nesmí zabíjet lidi. Tak si nebude sám škodit, ne?“

„Tak, tak, tak,“ řekl Simonet. „A jak tedy byl vlastně zabit Olaf, inspektore?“

Stručně jsem mu pověděl o dveřích zamčených zevnitř, o zlomeném vazu, o skvrnách na tváři, o lékárnickém puchu. Při svém vyprávění jsem nespouštěl Hincuse z očí. Poslouchal, choulil se, oči mu těkaly a nakonec prosebně požádal ještě o doušek brandy. Bylo mi jasné, že tohle všechno jsou pro něho novinky, které ho děsí tak, že se z toho celý klepe. Ale Simonet se zamračil. V očích měl najednou nepřítomný výraz, vycenil žluté lopatovité zuby. Když jsem domluvil, potichu zaklel. Jinak neřekl nic. Uvažoval.

Nechal jsem ho přemýšlet a věnoval se znovu Hincusovi.

„A jak jsi mu vlastně přišel na stopu, Bubo? Vždyť jsi předem nevěděl, jakou na sebe veme podobu…“

Hincus se povýšeně ušklíbl.

„My taky něco dokážeme, šéfe,“ prohlásil samolibě. „Nejsme o nic horší než vy. Tak především — Belzebub s sebou všude tahá tu svou okovanou truhlu. Takže mi zbejvalo jenom vyptávat se, kam ta truhla jela. Za druhý — peněz má nepočítanejch. Kolik z kapsy vytáhne, tolik zaplatí. Ať zavítá, kam chce, všude se mluví jenom o něm… No prostě jsem ho vypátral. Já se ve svý práci vyznám…“

„A navíc je pořád ve společnosti té ženské,“ řekl jsem zamyšleně.

„Ba ne, šéfe,“ řekl Hincus. „Ta ženská, ta s ním není furt. To jenom když se má pustit do práce, tak tu ženskou odněkud vyhrabe…

Ale ona to vlastně taky není ženská, ale něco jako vlkodlak, co mění podoby. Kam se poděje, když zmizí, to nikdo neví.“

V té chvíli jsem si uvědomil, že já, solidní a zkušený policista, tady sedím a naprosto vážně probírám s potrhlým banditou různé pohádky o čarodějích, kouzelnících a převtělování do různých podob.

Provinile jsem se otočil na Simoneta, ale zjistil jsem, že fyzik zmizel a místo něho stojí ve dveřích hoteliér opřený o veřeje, winchestrovku v podpaží, vzpomněl jsem si na všechny jeho narážky, na to jeho blábolení o všelijakých sombi, připomněl jsem si jeho tlustý ukazováček, kroužící významně ve vzduchu. Zastyděl jsem se ještě víc, zapálil si cigaretu a řekl jsem schválně hodně přísně: „Tak. Tohle už nechme. Viděl jsi někdy předtím toho jednorukýho?“

„Koho? Jo toho, co žral ty citróny… Ne, vidím ho prvně. Proč?“

„Jen tak,“ řekl jsem. „Kdy měl dorazit Šampión?“

„Čekal jsem ho večer… Teď už je mi to jasný, lavina…“

„Na co jsi spoléhal, pitomče, když jsi po mně skočil?“

„Co jsem měl dělat?“ řekl Hincus smutně. „Všude mě znají, doživotí už mám jistý. Tak jsem se rozhod, že vemu pistoli, odprásknu, koho bude třeba, a vyrazím sám k závalu… Šampión teď přece taky nespí, šéfe. A vrtulníky nemají jenom policajti…“

„Kolik lidí mělo přiletět s Šampiónem?“

„Nevím. Nejmíň tři. Ti nejzkušenější, pochopitelně…“

„Aha,“ řekl jsem. Ani trochu se mi to všecko nelíbilo, ale čekal mě ještě výslech Mausese, a tak jsem řekl: „Tak rychle, dělej, vyjmenuj všechny případy, kterých se Belzebub zúčastnil.“

Hincus začal ochotně ohýbat jeden prst za druhým.

„Crymonská pošta — to za prvý. Za druhý — Druhá národní banka.

Za třetí — obrněnej vůz se zlatem… A teď dál… Groenheimův archív, Waalská výstava…“

„Groenheimův archív?“

„Jo. A co?“

Tuhle záležitost jsem znal jenom málo, ale vůbec bych byl nepředpokládal, že v ní má prsty Šampión. Groenheim shromáždil obrovskou kartotéku nacistických zločinců, kteří se po roce 1945 skryli v naší zemi. Tenhle případ byl vysloveně politického charakteru a na hlavní správě byli všichni přesvědčeni, že loupež organizoval senátor Goldenwasser, ačkoli proti němu, jako obvykle, žádné důkazy nebyly.

Ale Šampión… Ostatně, když si uvědomíme, že Šampión vlastně není Šampión, ale bývalý hauptsturmführer SS Kurt Schwabach, který se u nás skrývá… Ale stejně…

„Nač sakra potřeboval Šampión ten archív?“

„Jo, to nevím,“ řekl Hincus, teď už bezesporu upřímně. „Já jsem takhle maličkej.“ Odmlčel se. „Nejspíš v tom bude politika. U nás se to spoustě lidí nelíbí, jenže s Šampiónem není možný se hádat“ „Kde jsi byl loni v květnu?“ zeptal jsem se.

Hincus se zamyslel, vzpomínal, pak se lišácky zašklebil a začal mávat prstem.

„Ba ne, šéfe. To mi nepřišijete, šéfe. S tou akcí nemám nic společnýho.

Měl jsem prostě štěstí, ležel jsem na operaci a nevím nic.

Můžu to dokázat…“

Chvíli jsme se na sebe beze slova dívali.

„Jsi členem Modrýho hakenkrajce?“

„Ne,“ ozval se. „V tom hakenkrajcu se děly takový věci! Ale my jsme se politikou odjakživa nezabejvali.“

„A Belzebub byl jeho členem?“

„Jak to můžu vědět? Říkám přece, že my jsme se politikou…“

„Kdo zabil Königa? Belzebub?“

„Jakýho Königa zase? Jo aha, toho odboráře? Ne, toho nezabil Belzebub. To je všecko obráceně. Zrovna kvůli tomu Königovi se přej Belzebub s Šampiónem chytli. Já to osobně neviděl ani neslyšel, ale kluci vykládali, že Šampión chtěl na tuhle věc poslat Belzebuba. Ale ten se postavil na zadní. Přece nebude zabíjet. Na to se má moc rád…

Slovo dalo slovo, no a prej to mezi nima krachlo.“

„Goldenwasser o Belzebubovi věděl?“

Hincus našpulil rty, střelil pohledem po hoteliérovi a tlumeně dodal: „Víte, šéfe, o tomhle nemá cenu mluvit. To se netýká vás ani mě.

Já jsem poctivej zloděj, vy jste fízl, my dva se spolu vždycky dohodneme.

A kolik mi dají, tolik si odsedím. Ale o těchhle věcech je pro nás oba lepší vědět co nejmíň. To je nám na nic, šéfe. Je to nebezpečný.

Pro mě i pro vás. Tady jde o kejhák.“

Ten lump měl pravdu.

„Dobře, vstaň,“ nařídil jsem a sám jsem vstával jen s námahou.

„Půjdeme, zavřu tě.“

Hincus s pohekáváním a sténáním taky povstal. Zavedli jsme ho s hoteliérem po zadním schodišti dolů, abychom se s nikým nepotkali.

Přesto jsme v kuchyni narazili na Kajsu. Když mě spatřila, vypískla a schovala se za sporák.

„Neječ, huso!“ křikl na ni hoteliér přísně. „Připrav horkou vodu, obvazy, jód… Semhle, Petře, dáme ho do komory.“