Přikývl jsem. Nemohl jsem popadnout dech, nedostal jsem ze sebe ani slovo.

„Počkejte moment,“ řekl Simonet, hodil na kulečník zbytek tága a vyběhl do jídelny.

Obešel jsem stůl a usedl do stínu tak, abych viděl na Hincuse. Ten stále ještě ležel bez hnutí. Prevít zatracená, vypadá, že stačí plivnout a přerazíš ho vejpůl… Jo, panstvo, tohle je pravý gangster podle nejlepších chicagských vzorů. Kde se vůbec berou v naší spořádané zemi? A když si uvědomím, že Zgut má stejný plat jako já… Zlatem by ho měli zahrnout! Vytáhl jsem kapesník a opatrně jsem si otíral odřené čelo.

Hincus zasténal, pohnul se a pokoušel se zvednout. Stále ještě se držel za hlavu. Simonet se vrátil s karafou vody. Vzal jsem ji od něho, dovlekl se s námahou k Hincusovi a polil mu obličej. Hincus zařval a odtrhl jednu ruku od temene hlavy. Obličej měl zase nazelenalý, jako míval dřív, ale tentokrát to mělo přirozené příčiny. Simonet si k němu přisedl na bobek.

„Doufám, že jsem ho nepřetáhl příliš svědomitě,“ řekl starostlivě.

„Žádný strach, kamaráde, všecko v pořádku…“ Vztáhl jsem ruku, abych mu poplácal po rameni, ale zavyl jsem bolestí. „Hned si ho vemu do prádla.“

„Mám odejít?“ zeptal se Simonet.

„Ale ne, radši tady zůstaňte. Aby si náhodou nevzal do prádla on mě. Přineste ještě vodu… Kdyby tady někdo omdlíval…“

„A brandy!“ dodal Simonet rozzářeně.

„Správně,“ schválil jsem. „Dáme ho do pořádku raz dva.“

Simonet přinesl další vodu a láhev brandy. Rozevřel jsem Hincusovi ústa a vlil mu do nich půl skleničky brandy. Druhou polovinu jsem vypil sám. Simonet se napil taky, aby netrhal partu. Pak jsme Hincuse odtáhli ke stěně, opřeli ho o ni zády, já na něho znovu chrstnul vodu z karafy a párkrát ho poplácal po tvářích.

„Ještě brandy?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ vydechl sípavě.

Dal jsem mu ještě brandy. Olízl se a pronesl pevně: „Co jste to žvanil o dvaasedmdesátce písmeno cé?“

„To se teprve ukáže,“ odpověděl jsem.

Zavrtěl hlavou a zamračil se.

„Ba ne, z toho nic nebude. Já už mám doživotí jistý.“

„Hledají vás?“

„Přesně tak. Záleží mi teď na jediný věci, jak vyklouznout z oprátky. A když se to tak veme, naději mám velkou, s Olafovým případem nemám nic společnýho, to víte sám, a co zbejvá jinak? Nezákonný nošení zbraně? Nesmysl, to by se teprve muselo dokázat, že jsem ji nosil…“

„A napadení policejního inspektora.“

„O tom právě chci mluvit!“ řekl Hincus a opatrně si ohmatával temeno hlavy. „Jak já to vidím, k žádnýmu útoku nedošlo, došlo jenom k plnýmu, upřímnýmu doznání před zahájením oficiálního vyšetřování.

Co vy na to, šéfe?“

„To doznání jsem zatím neslyšel.“

„Hned to bude,“ řekl Hincus. „Ale slibujete mi to, šéfe, v přítomnosti tady toho fyzika či co? Slibujete mi dvaasedmdesátku písmeno cé?“

„Dobrá,“ svolil jsem. „Pro začátek předpokládejme, že došlo ke rvačce z čistě osobních důvodů pod vlivem alkoholu. Přesněji řečeno, pod vlivem alkoholu jsi byl ty, já jsem tě přiváděl k rozumu.“

Simonet zaržál.

„A co já?“ zeptal se.

„Vy jste mi ho pomohl uklidnit… Tak, a konec žvanění. Podívej, Bubo. A běda ti, jestli jediný tvoje slovo bude lež! Dva zuby jsi mi rozkejval, pacholku!“

„No tak,“ začal Hincus, „zahnal mě sem Šampión. Slyšel jste o Šampiónovi? Určitě jo…“

Tak takhle! Šampión. Až jsem zamhouřil oči, taková mě popadla touha být teď někde stovky mil odtud, například ve své pracovně prosycené pachem pečetního vosku nebo doma v jídelně s vybledlými modrými tapetami. Proč já radši nezůstal sedět doma? Začal jsem závidět starému Zgutovi, když vykládal, jaká je tu příroda, klid, likér s příchutí protěže… Užil jsem si klidu, jen co je pravda! Šampión, to znamená skoro určitě Modrý hakenkrajc! Zmatená doba, divná doba.

Dneska se člověk zaboha nevyzná, co smrdí politikou, co je obyčejná kriminalita a v čem je zamíchaná vláda. Co si má počít poctivej policajt?

No nic, poctivej policajt musí pracovat.

„No a před rokem,“ pokračoval Hincus, „se k naší partě přilípnul jeden chlápek. Jak se k nám dostal, to nevím, jeho pravý jméno taky neznám. U nás mu říkáme Belzebub. Dávaly se mu ty nejtěžší a nejsložitější fušky. Udělal například Druhou národní banku, pamatujete na ten případ? Nebo rozpáral obrněnej vůz, co vez zlatý pruty. To si taky musíte pamatovat, šéfe… Belzebub pracoval hezky, čistě, ale najednou se rozhodnul, že se udělá pro sebe. Proč, to nevím, zkrátka a dobře milej Belzebub prásknul do bot. Tak nás rozehnali, každýho někam, abysme mu zkřížili cestu. Byl rozkaz najít ho, vzít si ho na mušku a písknout Šampiónovi… No a já ho našel. A to je to celý moje upřímný doznání.“

„Aha,“ řekl jsem. „A kdo ze zdejších lidí je tedy Belzebub?“

„No, tady jsem právě dovopravdy šlápnul vedle, šéfe. Vy jste mi teprve otevřel oči. Já pořád koukal na toho kouzelníka, na Barnstokera.

Předně vidím ty eskamotérský finty a kouzlíčka. A za druhý jsem si říkal, jestli se bude chtít Belzebub za někoho přestrojit, tak za koho asi? Aby to nevzbudilo moc rozruchu? To je tutovka, že za kouzelníka!“

„Tady něco motáš. S těma kouzlama, no prosím. Ale Barnstoker a Mauses, to je přece jako nebe a dudy! Jeden vyzáblý, dlouhý, a ten druhý zase podsaditý, tlustý…“

Hincus mávl rukou.

„Já už ho viděl v nejrůznější podobě, tlustýho i hubenýho. Nikdo neví, jak vypadá ve skutečnosti… To byste si měl uvědomit, šéfe. Belzebub není obyčejnej člověk. Ovládá nečistý síly…“

„Nekecej, nekecej,“ řekl jsem varovně.

„Já vím,“ souhlasil Hincus. „Tomu samozřejmě neuvěří žádnej, kdo to sám neviděl… A například ta jeho ženská, co s ním jezdí po světě, kdo to podle vás je, šéfe? Já jsem na vlastní oči viděl, jak popadla celou nedobytnou pokladnu a nesla ji po římse. Jen tak v podpaží.

A přitom byla maličká, slaboučká, vysloveně dítě, mláďátko, něco jako ta Barnstokerova holčička… ale ty pracky…“

„Bubo,“ řekl jsem přísně. „Konec lhaní!“

Hincus znovu mávl rukou a trochu zvadl, ale hned zase ožil.

„Tak dobře,“ řekl. „Dejme tomu, že lžu. Ale před chvílí jsem vás, omlouvám se za to, holejma rukama položil, šéfe, a vy jste přece statnej chlap a obratnej… Tak mi řekněte, kdo mě moh takovým způsobem zkroutit jako žížalu a nacpat pod stůl?“

„Kdo?“ otázal jsem se.

„Ona! Teď už je mi jasný, jak to všecko bylo. On mě poznal a zapamatoval si mě. A když viděl, že sedím na střeše a nepustím ho živýho z baráku, poslal na mě tu svou… tu… A poslal ji v mý vlastní podobě…“

V Hincusových očích se znovu mihla prožitá hrůza. „Pět ran do hlavy, já si tam sedím, a ono to stojí přede mnou, totiž já sám stojím před sebou, celej nahej, jako nebožtík, s vyvalenejma očima… Nejde mi na rozum, že jsem tam strachy nezcepeněl nebo nezešílel. Začal jsem pít a nemůžu se opít, jako bych to vylejval na zem… On se zřejmě rozhodnul, že mě buď dožene k šílenství, nebo natolik poděsí, že se přestanu ovládat a zmizím mu z očí. A když viděl, že mu to nevychází, no, co se dalo dělat, musel použít násilí…“

„A proč tě jednoduše neoddělal?“ zeptal jsem se.

Hincus potřásl hlavou.

„Ne, to on nemůže. Ztratil by všecku svou čarodějnou sílu, kdyby zničil lidskej život. To my všichni víme, prosím vás… Myslíte, že by se někdo odvážil po něm pátrat, kdyby to tak nebylo?“

„No, dejme tomu,“ připustil jsem už trochu zviklaný.

Zase jsem tomu ani trochu nerozuměl. Hincus byl bezesporu cvok.

Ale jeho šílenství nepostrádalo jisté logiky. V rámci tohoto šílenství do sebe všechny události přesně zapadaly, dokonce i stříbrné střely se hodily do celkového obrázku. A všechno se to nějak podivně proplétalo se skutečností. Sejf z Druhé národní banky zmizel skutečně neobyčejně záhadným způsobem, „rozplynul se ve vzduchu“, jak říkali experti, krčili přitom rameny, a jediné objevené stopy vedly na římsu. A očití svědkové vyloupení obrněného vozu, jako by se byli domluvili, i pod přísahou tvrdošíjně opakovali, že všechno začalo tím, jak nějaký muž popadl obrněný vůz a převrátil celý ten kolos na bok… Čert sám ví, jak tomuhle všemu rozumět.