Jakmile mě uviděl, nahnul se neznámý rychle kupředu a zeptal se: „Vy jste Olaf Andvarafors?“

Takovou otázku jsem nečekal. Ani v nejmenším. Rozhlédl jsem se, kde je nějaká židle, přitáhl jsem si ji k posteli, pomalu jsem se uvelebil a teprve pak jsem se na neznámého podíval. Svrbělo mě na jazyku odpovědět mu na jeho otázku kladně a čekat, co se z toho vyklube.

Ale nejsem kontrarozvědčík ani detektiv. Jsem poctivý policejní úředník.

A tak jsem odpověděl: „Ne, nejsem Olaf Andvarafors. Jsem policejní inspektor a jmenuji se Peter Glebski.“

„Tak?“ řekl překvapeně, ale bez sebemenšího neklidu. „A kde je Olaf Andvarafors?“

Zřejmě už se po včerejšku dost sebral. Hubený obličej mu zrůžověl, špička dlouhého nosu, včera tak bílá, byla teď rudá. Seděl na posteli přikrytý po pás pokrývkou, v Alekově noční košili, která mu byla zjevně velká, její zplihlý límec mu odhaloval vysedlé klíční kosti a bledou nezarostlou kůži na prsou. I tváře měl holé, jen místo obočí měl pár chloupků a na víčkách řídké vybledlé řasy. Seděl nakloněný kupředu a roztržitě si omotával kolem levé ruky prázdný pravý rukáv.

„Prosím, abyste se nezlobil,“ řekl jsem. „Ale napřed vám musím položit několik otázek.“

Na tato slova neodpověděl neznámý nic. Na jeho tváři se objevil podivný výraz, natolik podivný, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, čím to je. Bylo to tím, že pohled jednoho oka upřel na mě a druhé oko stočil pod čelo ták, že bylo vidět jen bělmo. Chvíli jsme mlčeli.

„No tak,“ řekl jsem konečně, „nejdřív bych se chtěl dovědět, kdo jste a jak se jmenujete.“

„Luarvik,“ řekl rychle.

„Luarvik… A křestním?“

„Křestním? Luarvik.“

„Pan Luarvik Luarvik?“

Zase se odmlčel. Musel jsem přemáhat trapnost, která se člověka zmocňuje, když rozmlouvá s někým silně šilhavým.

„Přibližně tak,“ řekl potom.

„V jakém smyslu přibližně?“

„Luarvik Luarvik.“

„Dobře. Dejme tomu. A kdo jste?“

„Luarvik,“ prohlásil. „Jsem Luarvik.“ Zase se odmlčel. „Luarvik Luarvik. Luarvik L. Luarvik.“

Vypadal poměrně zdravě a naprosto seriózně, což mě udivovalo nejvíc. Ale co, lékař nejsem.

„Chtěl jsem slyšet, co děláte.“

„Jsem mechanik,“ řekl. „Řidič a mechanik.“

„Řidič čeho?“ zajímal jsem se.

Upřel na mě obě oči. Zřejmě otázku nechápal.

„Dobře, tak tohle nechme,“ řekl jsem chvatně. „Vy jste cizinec?“

„Velice,“ řekl. „Do značné míry.“

„Nejspíš Švéd?“

„Nejspíš. Do značné míry Švéd.“

To se mi vysmívá? řekl jsem si v duchu. Ne, na výsměch to nevypadá.

Spíš dělá dojem člověka zahnaného do úzkých.

„Proč jste sem přijel?“

„Je tady Olaf Andvarafors.“

„Vy jste jel k Olafu Andvaraforsovi?“

„Ano.“

„Zasáhla vás lavina?“

„Ano.“

„Jel jste automobilem?“

Zamyslel se.

„Strojem.“

„Nač potřebujete Andvaraforse?“

„Mám s ním jednání.“

„Jaké konkrétně?“

„Mám s ním jednání,“ opakoval. „S ním.“

Za mnou vrzly dveře. Otočil jsem se. Na prahu, s hrnkem v ruce odtažené od těla, stál Mauses.

„Sem se nesmí,“ pravil jsem příkře.

Mauses si zpod huňatého obočí prohlížel neznámého. Mě vůbec nebral na vědomí. Vyskočil jsem, vypjal jsem prsa a rozběhl se proti němu.

„Prosím, abyste okamžitě odešel, pane Mausesi.“

„Neřvěte na mě,“ požádal Mauses překvapivě slušně. „Můžu snad vědět, koho to ubytovali v mém apartmá.“

„Ale ne teď, až později…“ Začal jsem ponenáhlu, ale úporně zavírat dveře.

„Dovolte, dovolte,“ vzpíral se bručivě Mauses, vytlačovaný stále víc do chodby. „Mohl bych samozřejmě protestovat…“

Zavřel jsem a znovu jsem se obrátil k Luarviku L. Luarvikovi.

„To byl Olaf Andvarafors?“ zeptal se Luarvik.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Olaf Andvarafors byl dnes v noci zabit.“

„Zabit,“ opakoval Luarvik. Jeho hlas neměl žádné citové zabarvení.

Neobsahoval údiv, hrůzu ani lítost. Jako bych mu byl oznámil, že si Olaf na okamžik odskočil, ale hned se vrátí. „Mrtev? Olaf Andvarafors?“

„Ano.“

„Ne,“ řekl Luarvik. „Nepřesná informace.“

„Informace je naprosto přesná. Viděl jsem ho mrtvého. Na vlastní oči.“

„Chci se podívat.“

„Nač by vám to bylo? Vyrozuměl jsem, že ho osobně neznáte.“

„Mám s ním jednání,“ řekl Luarvik.

„Ale vždyť vám povídám, že je zabit. Zemřel. Byl zavražděn.“

„Dobře. Chci se podívat.“

Najednou mi svitlo. Vzpomněl jsem si na kufr.

„On vám měl něco předat?“

„Ne,“ odpověděl neznámý lhostejně. „Musíme spolu mluvit. Já s ním.“

„O čem?“

„Já s ním. S ním.“

„Poslyšte, pane Luarviku,“ řekl jsem, „Olaf Andvarafors je mrtev.

Byl zabit. Já tady vyšetřuju vraždu. Hledám vraha, rozumíte? Musím o Olafu Andvaraforsovi vědět co nejvíc. Prosím vás, buďte upřímný.

Dříve nebo později stejně budete muset povědět všechno. Tak je lepší dřív než později.“

Najednou zalezl pod pokrývku, že mu vykukoval jenom nos. Oči mu už zase směřovaly každé jinam.

„Nemohu vám nic říci,“ zahučel nezřetelně přes pokrývku.

„Proč?“

„Mohu to říci jen Olafu Andvaraforsovi.“

„Odkud jste jel?“ zeptal jsem se.

Mlčel.

„Kde bydlíte?“

Mlčení. Tiché funění. Jedno oko kouká na mě, druhé do stropu.

„Plníte něčí příkaz?“

„Ano.“

„A čí?“

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se. „Já nemám jednání s vámi a vy nemáte jednání s námi.“

„Prosím, abyste si uvědomil,“ řekl jsem důrazně, „že dozvíme-li se o Olafovi alespoň něco, přijdeme na to, kdo ho zavraždil. Tak dobře.

Vy, jak se zdá, Olafa neznáte. Ale ti, kteří vás k němu poslali, ti mohou něco vědět.“

„Taky Olafa neznají,“ řekl cizinec.

„Jak to?“

„Neznají Olafa. K čemu?“

Poškrábal jsem se na zarostlých tvářích.

„Nějak vám to neladí dohromady,“ řekl jsem ponuře. „Lidé, kteří neznají Olafa, posílají vás, který taky neznáte Olafa, s nějakým vzkazem k Olafovi. Jak je to možné?“

„Je to možné. A je to tak.“

„Co je to za lidi?“

Mlčení.

„Kde jsou?“

Mlčení.

„Pane Luarviku, můžete mít velké nepříjemnosti!“

„Proč?“ zeptal se.

„Při vyšetřování vraždy je každý spořádaný občan povinen poskytovat policii žádané informace,“ řekl jsem přísně. „Odmítnutí může být hodnoceno jako spoluvina.“

„Chci se obléknout,“ řekl najednou Luarvik. „Nechci ležet. Chci vidět Olafa Andvaraforse.“

„S jakým cílem?“ zeptal jsem se.

„Chci ho vidět.“

„Ale vždyť ho podle obličeje neznáte.“

„Nechci jeho obličej,“ řekl Luarvik.

„Tak co potřebujete?“

Luarvik se vysoukal zpod pokrývky a znovu si sedl.

„Chci vidět Olafa Andvaraforse!“ řekl hodně nahlas. Koulel pravým okem, které sebou přitom cukalo. „K čemu otázky? K čemu otázky? Mnoho otázek. Proč nevidím Olafa Andvaraforse?“

Přešla mě už trpělivost.

„Chcete identifikovat mrtvolu? Rozumím vám dobře?“

„Identifikovat… Poznat?“

„Ano. Poznat!“

„Chci. Chci ho vidět.“

„Jak ho můžete poznat,“ řekl jsem, „když jste nikdy neviděl jeho obličej?“

„Jaký obličej?“ rozkřikl se Luarvik L. Luarvik. „K čemu obličej?

Chci vidět, že to není Olaf Andvarafors, že to je někdo jiný.“

„Proč myslíte, že to je někdo jiný?“ zeptal jsem se rychle.

„A proč vy myslíte, že to je Olaf Andvarafors?“ namítl cizinec.

Zírali jsme upřeně jeden na druhého. Byl jsem nucen uznat, že tenhle zvláštní člověk má v jistém smyslu pravdu. Nemohl bych přísahat, že viking se zlámaným vazem, který leží nahoře, je týž Olaf Andvarafors, kterého hledá Luarvik L. Luarvik. Mohl to být jiný Olaf Andvarafors, a taky to nemusel být vůbec žádný Olaf Andvarafors. Na druhou stranu jsem nechápal, jaký smysl by mělo ukazovat mrtvolu člověku, který nikdy neviděl obličej Olafa Andvaraforse. Obličej….

Vlastně proč zrovna obličej? Třeba ho měl poznat podle oblečení nebo podle nějakého prstenu… nebo dejme tomu podle tetování…