„Proč jste vyhlásil poplach, vojíne?“ zeptal se plukovník.

„Cizí osoba…,“ vyhrkl s hrůzou Terman. „On nereagoval na mé výzvy!

A šel přímo na mě! Zem se pod ním třásla. Podle předpisu jsem ho dvakrát vyzval… a pak jsem začal střílet.“

„To je v pořádku,“ kývl plukovník.

Teď, když svítilo slunce, nic nevypadalo už tak hrozně jako ještě před pár minutami. Prostranství před domem bylo jako v každém jiném normálním ležení zaplněno vozy, barely s pohonnými hmotami, stály tu zaprášené pásové traktory… A v těchto kulisách, kterým už členové expedice přivykli, teď postávali, leželi, nebo v podřepu vyčkávali ozbrojení, jen zpola oblečení, rozcuchaní chlapi a rozpačitě se po sobě dívali. Vypadali dost směšně. Andrej si uvědomil, že nemá kalhoty a tkaničky bot se mu plandají po zemi. Nebylo mu to příjemné, a tak se chtěl nenápadně vrátit do domu.

U hlavního vchodu se však tísnili řidiči, kartografové a geologové.

„Poslušně hlásím,“ vykřikl v tu chvíli vojín Terman, který už se zřejmě přece jen trochu vzpamatoval, „že to nebyl člověk, pane plukovníku!“

„A co to bylo?“

Terman rozpačité pokrčil rameny.

„Spíš to vypadalo na slona,“ pronesl autoritativně seržant Vogel. „Nebo na nějakou předpotopní obludu.“

„Podobalo se to stegosaurovi,“ ozval se nečekaně Tevosjan.

Plukovník na něj pohlédl a několik okamžiků si ho se zájmem prohlížel.

„Seržante,“ řekl potom, „pročpak vaši lidé otvírají bez dovolení ústa?“

V davu se někdo škodolibě zahihňal.

„Užvaněnci!“ zašeptal naštvaně seržant a hlasitě se zeptal: „Potrestat, pane plukovníku?“

„Předpokládám…,“ spustil plukovník, ale vzápětí zmlkl.

„Á-á-á,“ zavřeštěl totiž někdo a podobalo se to táhlému vytí… Andrej nemohl očima toho nešťastníka najít. Dav se polekaně zavlnil, všichni se ve strachu začali rozhlížet na všechny strany — a pak Andrej konečně uviděl Anastasise. Byl to on, kdo tak hrozivě vyl. Stál za kabinou traktoru a někam ukazoval. Byl úplně zelený hrůzou a zdálo se, že ze sebe nemůže vypravit jediné slovo, jen ten neartikulovaný zvuk… Andrej se celý napjal, jako by měl vyrazit vpřed, ale když se podíval, kam Anastasis ukazuje, nic zvláštního neviděl. Ulice byla prázdná, vzadu, na jejím konci už se v horkém vzduchu začal vytvářet lehký opar… Pak si seržant Vogel hlučně odkašlal a narazil si brigadýrku hluboko do čela — a kdosi tiše, sprostě zaklel. Andrej pořád ještě nechápal, oč jde, ale potom někdo těsně za ním zachraptěl: „Bože, smiluj se!“ a Andrej pochopil… Cítil, že mu vlasy na hlavě vstávají hrůzou a nohy se mu chtějí podlomit.

Socha už na rohu nestála. Obrovský kovový člověk s žabí hlavou a teatrálně rozhozenýma rukama zmizel. Na křižovatce zůstaly jen zasychající výkaly, které tu včera po sobě nechali vojáci.

„Tak já půjdu, pane plukovníku,“ řekl Andrej a vstal.

Plukovník také povstal a okamžitě se opřel o hůlku. Dnes byl bledší než jindy, tváře jako by se mu protáhly… Vypadal velice staře. I jeho vojenské držení těla už jako by vzalo za své… „Šťastnou cestu, pane poradce,“ pronesl a jeho vybledlé oči hleděly na Andreje skoro provinile. „Čert aby to… Vždyť přece rekognoskace je fakticky moje záležitost…!“

Andrej sáhl na stůl pro samopal a přehodil si jeho řemen přes rameno.

„Tohle není rekognoskace,“ namítl. „A já se přiznám… Mám takový nepříjemný pocit, že vám to tady tak trochu všechno házím na krk — i když jen na pár hodin… Vždyť… vy jste přece nemocný, plukovníku!“

„Asi ano, představte si, že dneska…“ Plukovník se náhle odmlčel.

„Chcete se vrátit ještě za světla, že?“

„Vrátím se brzy. Je to opravdu jen takový výlet… Prostě jenom chci těm podělánkům tady dokázat, že před námi není nic tak strašného… Chodící sochy — to nám tak chybělo! Tak se na to podíváme…“ Najednou se zarazil: „Neberte to jako výtku vašim vojákům, plukovníku!“

„Ale jděte!“ Plukovník mávl vyzáblou rukou. „Máte naprostou pravdu.

Vojáci jsou vždycky zbabělí. Ještě jsem v životě neviděl statečné vojáky. A taky — proč by měli být stateční?“

„No…,“ usmál se Andrej, „kdyby se ukázalo, že tam vpředu má na nás nepřítel přichystané tanky…“

„Tanky! Ano, to by bylo něco jiného… Víte, ale já si moc dobře pamatuju takový zvláštní případ. Rota výsadkářů odmítla obsadit vesnici, ve které žil nějaký věhlasný šaman.“

Andrej se zasmál a podal plukovníkovi ruku: „Na shledanou.“

„Moment!“ zarazil ho plukovník. „Duggane!“

Duggan se vedle nich objevil, jako by vyrostl ze země. V ruce držel láhev opletenou stříbrnou síťkou. Na stole se nenadále octl stříbrný podnos — a na něm stříbrné stopky.

„Prosím, pane poradce!“

Připili si a stiskli si ruce.

„Na shledanou,“ řekl ještě jednou Andrej a vyšel ze dveří.

Sestoupil po páchnoucím schodišti ke vchodu a chladně pokynul Quejadovi, který se na podlaze pokoušel dát dohromady nějaký přístroj, nejspíš teodolit… Pak Andrej vyšel na ulici, která na něj dýchla žárem. Jeho kratinký stín padl na popraskávající zaprášené desky chodníku — a vzápětí se vedle objevil stín druhý… Ještě dřív než se obrátil, vzpomněl si Andrej na Němého. Nemýlil se… Němý tu stál ve své obvyklé póze: dlaně zasunuté za široký pás, který ho obepínal, bosé nohy rozkročené… U boku mu visel obrovitý tesák. Husté černé vlasy byly jako vždycky rozježené, snědá kůže se leskla jako naolejovaná.

„Nechceš si přece jenom vzít samopal?“ zeptal se ho Andrej.

Němý zavrtěl hlavou.

„Jak myslíš…“

Andrej se rozhlédl. Icik a Korejec Pak seděli ve stínu přívěsu a prohlíželi si plán města. Dva vojáci jim nakukovali přes ramena. Jeden z nich si všiml, že se na ně Andrej dívá, strčil do kamaráda, oba se bleskově obrátili a vzápětí zmizeli za vozem.

U pásového traktoru číslo dvě postávali šoféři a Ellizauer. Oblečení byli všelijak, ale na Ellizauerovi se nedal přehlédnout obrovský širák, který se na jeho maličké lebce obzvlášť krásně vyjímal. I tady okouněli dva vojáci, zřejmě jen tak klábosili a přitom mazácky uplivovali.

Andrej se rozhlédl po ulici. Tam dál nikde nebylo ani živáčka. Rozpálený vzduch se však chvěl nad dlažbou, jako když se slabounce čeří voda, což velice znesnadňovalo dobrý výhled. Asi tak ve vzdálenosti sta metrů se chvění měnilo v lehounký opar, ve kterém už nebylo vidět skoro nic.

„Iciku!“

Icik i Korejec se ohlédli a vstali. Korejec sebral ze země svůj vlastnoručně vyrobený malý samopal a dal si ho do podpaží.

„To už jdeme?“ podivil se dobrácky Icik.

Andrej kývl a vykročil.

Všichni se na něj dívali: Permjak, který mhouřil oči před sluncem; těžkopádný, trochu přihlouplý Ungern, který polekaně špulil svá věčně pootevřená ústa; Jackson, chlap jako gorila, zrovna pečlivě otírající ruce kouskem koudele; Ellizauer, který teď velice připomínal vyčouhlou, špinavou a poněkud rozvrásněnou houbu, zdravící Andreje dvěma prsty u okraje klobouku… — přičemž ve výrazu jeho obličeje se dalo číst cosi jako triumf a soucit dohromady; okounějící vojáci, kteří si přestali odplivovat, něco si tiše řekli a rychle odešli… Máte strach, prevíti, pomyslel si nenávistně Andrej. Teď si vás k sobě zavolat — tak se poděláte!

Prošli kolem hlídky, voják se postavil do pozoru… A pak vstoupili na dlažbu ulice. Jako první šel Andrej, samopal přes rameno. V patách za ním Němý s tornou, ve které byly čtyři konzervy, balíček sucharů a dvě polní láhve vody. V odstupu asi desíti kroků pleskala Icikova dost rozedraná bagančata. Icik měl na zádech prázdný batoh, v jedné ruce držel mapku a druhou nervózně šátral po všech kapsách, jako by se chtěl přesvědčit, zda na něco nezapomněl. Jako poslední zlehka kráčel Korejec s malým samopalem v podpaží. Jeho trochu kolébavá chůze připomínala vytrvalce, kteří jsou navyklí bez velkého vypětí zdolávat stovky kilometrů.

Dlažba ulice byla rozpálená. Slunce nemilosrdně pálilo do ramen a do zad. Od domovních zdí sálal žár, vánek se dneska ani nepohnul.