Stará paní mlčela. Jen umíněně stiskla rty.

„Pochopte, jak je to všechno nesmyslné,“ nepřestával Andrej. „Jako by nestačilo, že máme ve dne v noci problémy s všelijakými darebáky, lumpy, prevíty všeho druhu! My se navíc dočkáme toho, že sem přijde čestný, spořádaný člověk — a nechce nám pomoct! Tak co to je? Já žasnu! Vždyť to vaše… promiňte…, dětské zatloukání, k ničemu není! Vy si tedy nevzpomenete, ale vaši známí si vzpomenou. Nakonec se jméno té ženy stejně dovíme, toho Františka najdem a on nám pomůže vybrat to hnízdo zločinu.

Pokud ho ovšem nějací darebáci dřív neodstraní jakožto nežádoucího svědka… A když ho zabijí, bude to vaše vina, paní Husáková! Soudit vás za to nikdo nebude, samozřejmě, na tohle není zákon. Na to je lidské svědomí.“

Andrej si po tomhle proslovu, do kterého vložil veškerou sílu výmluvnosti, musel zapálit. Tak ho to vyčerpalo. Pak čekal a nenápadně přitom sledoval ručičky hodinek. Dal si tři minuty… Jestli ani potom tahle zar putilá ženská nezačne mluvit, pošle ji, babu jednu, za katr, i když to nebude v souladu se zákonem… Musí s tím prokletým případem přece nějak pohnout!

Jestli se bude takhle párat s každým svědkem… Noc v cele má někdy na lidi přímo zázračný účinek… No a kdyby měl Andrej potom nějaké problémy s překračováním pravomoci… Jenže nic takového nebude! Tahle ženská nevypadá na to, že by si stěžovala, kdepak…! Ale kdyby přece jen… Hlavní prokurátor má jistě na tomhle případu osobní zájem, takže Andreje v tom nenechá. V nejhorším Andrej vyfasuje důtku. Ale ať si mu ji dají, když nebudou s to pochopit, že on to přece nedělá kvůli sobě! Hlavně ať se tenhleten zatracenej případ aspoň o fous pohne! Aspoň o fous!

Kouřil a soustředěně rukou rozháněl dým před sebou. Vteřinovka vesele obíhala ciferník a paní Husáková mlčela a tichounce pocvakávala jehlicemi.

„Takže…,“ pronesl Andrej, když uběhla i čtvrtá minuta. Rázně zamáčkl cigaretu v přeplněném popelníku. „Jsem nucen vás zadržet. Za neochotu vypovídat. Jak chcete, paní Husáková, ale podle mě se chováte jako malé dítě. Podepište mi protokol — a já vás dám odvést do cely.“

Když Matyldu Husákovou odvedli (popřála mu na rozloučenou dobrou noc), uvědomil si Andrej, že mu ještě nepřinesli ten horký čaj. Vyšel na chodbu a tam dlouze a důrazně vyčinil službě, že neplní své povinnosti.

Pak si předvolal svědka Petrova.

Svědek Petrov byl podsaditý, robustní chlap. Měl havraní vlasy a už od pohledu to byl zločinec, typický mafián. Usadil se na židličce a mlčky, podmračeně se díval, jak Andrej usrkává čaj.

„Tak co, Petrove?“ řekl dobrácky Andrej. „Cpal jste se dovnitř, hulákal jste, rušil jste mě… a teď mlčíte?“

„K čemu je dobrý, vám darmožroutům, teď něco vykládat?“ řekl vztekle Petrov. „Měl jste sebou hodit dřív, teď už je pozdě.“

„A copak mimořádného se přihodilo?“ zeptal se klidně Andrej, jako by ty „darmožrouty“ vůbec neslyšel.

„Přihodilo se to, že zatímco jste tady žvanil a držel se svejch podělanejch předpisů — já jsem viděl Červenej dům!“

Andrej dal opatrně lžičku do sklenky.

„Jaký dům?“

„Vy jste mě neslyšel?“ rozzuřil se Petrov. „Vy si se mnou hrajete na schovávanou? Prej — jaký dům!? No — Červenej dům! Ten, o kterej jde!

Stojí si, bestie jedna, přímo v Hlavní ulici! A lidi zase lezou dovnitř! Jenže vy si tu sedíte, popíjíte čaj a trápíte nějaký starý báby!“

„Moment! Moment!“ Andrej vytáhl z desek plán Města. „Kde to bylo?

A kdy?“ „Zrovna teď, když mě sem vezli. Povídám tomu idiotovi: Zastav! Ale on ne…! Tady tý vaší službě povídám: Pošli tam policajty! A služba taky jen čumí…“

„Kde přesně jste ho viděl?“

„Víte, kde je synagoga?“

„Ano,“ řekl Andrej a okamžitě ji na plánu Města našel.

„Tak mezi ní a kinem. Je tam takovej parádní biograf…“

Na plánu Města byl mezi synagogou a budovou kina „Nový Iluzion“

parčík s fontánou a dětským hřištěm.

Andrej vzrušeně hryzl konec tužky… „Kdy přesně to bylo?“

„Dvacet minut po půlnoci,“ odsekl Petrov. „A teď už je skoro jedna.

Ten barák tam určitě na vás bude čekat! Já — když jsem se dověděl, že se ten barák někde objevil, byl jsem na tom místě třeba i za čtvrt hodinky… a stejně už byl v čudu. A teď…“ Beznadějně mávl rukou.

Andrej zvedl telefon: „Motocykl se sajdkárem! A jednoho policistu! Okamžitě!“

Motocykl se s řevem hnal po Hlavní ulici, nadskakoval na dírách v asfaltu.

Andrej se celý skrčil, schovával obličej za štít přívěsného vozíku, ale i tak cítil, jak jím proniká studený vítr. Měl si vzít plášť… Čas od času vyběhl motocyklu vstříc z chodníku někdo ze cvoků, kteří teď bloumali po ulicích. Šklebili se, poskakovali, byli zjevně celí prokřehlí a cosi nesrozumitelného vykřikovali do rámusu motoru. Policista, který motorku řídil, musel vždycky přibrzdit, mezi zuby drtil nadávky a snažil se vyhnout nataženým pažím, které trčely z řetězce pruhovaných oděvů. A vzápětí přidával plyn tak, že se Andrej zvrátil až k opěradlu sajdkáru.

Kromě těchhle bláznů, jimž v tomto čase patřily ulice, nikdo venku nebyl.

Jenom jednou zahlédli hlídkový vůz. Jel pomalu a na střeše mu blikalo oranžové světlo… A potom ještě — na náměstí před radnicí jim přes cestu nečekaně přeběhl obrovský chlupatý pavián… Upaloval do tmy a v patách se za ním s hýkáním a divokým křikem hnali fousatí chlapi v pruhovaných pyžamech. Andrej se za nimi otočil. Uviděl, jak paviána chytli, povalili na zem, chopili se jeho předních i zadních tlap a začali ho rozhoupávat, přičemž zjevně něco zpívali. Vypadalo to všechno jako hrůzný pohřební obřad.

Tu a tam se objevila osamělá lucerna, a pak už míjeli jen temné kvartály, které vypadaly jako po vymření, nikde v nich nezablikalo ani světýlko.

Potom se vpředu objevila nejasná, žlutavá obří synagoga — a Andrej uviděl Dům!

Stál tam, jako by tam odevždy patřil, jako by snad už řadu desetiletí zaujímal tohle místo mezi synagogou počmáranou hákovými kříži a nechvalně proslulým biografem, který v minulém týdnu vyfasoval pokutu za promítání pornografických filmů. Dům si stál přesně na tom místě, kde ještě včera rostly nepříliš bujné městské stromy, pobublával neduživý vodotrysk v příšerně ošklivé a špinavé betonové číši a na houpačkách pištěly a vyváděly děti snad všech barev… Dům byl opravdu červený. Byl z neomítnutých cihel, měl tři poschodí a okna přízemí byla zakryta okenicemi. V prvním a druhém patře zářilo za několika okny žluté a růžové světlo. Střechu měl tajemný Dům z pozinkovaného plechu a vedle jediného komínu čněla vzhůru jakási podivná anténa s příčkami. Ke dveřím budovy skutečně vedly kamenné schody — Andrej napočítal čtyři. A na dveřích se leskla mosazná klika. Čím déle Andrej hleděl na budovu, tím zřetelněji mu v uších zaznívala jakási slavnostní, truchlivá melodie — a jemu okamžitě proletělo hlavou, co někteří ze svědků říkali: že snad v Domě hraje hudba… Posunul si štítek brigadýrky z čela, aby mu nepadal do očí, a podíval se po motocyklistovi. Podmračený pořízek se zimomřivě choulil a krk zatahoval za ohrnutý límec. Mezi zuby měl cigaretu a ospale z ní potahoval.

„Vidíš ho?“ zeptal se ho Andrej tiše.

Pořízek neobratně pootočil hlavu a povytáhl ji z ohrnutého límce.

„Cože?“

„Povídám — vidíš ten Dům?“ řekl podrážděně Andrej.

„Nejsem slepej,“ odpověděl nedůtklivě policista.

„A někdy dřív jsi ho tu už taky viděl?“

„Ne, tady ne. Jinde jo. A co má bejt? Ve Městě člověk vidí věcí!“

Ponurá hudba nabývala na síle, Andrej kvůli ní skoro tu odpověď neslyšel.

Muselo určitě jít o nějaký smuteční obřad, ale ne jen o jeden… Jako by tisíce lidí plakaly při loučení se svými blízkými a drahými — a ta vtíravá hudba jim nedovolovala utišit se, zapomenout… „Počkej tu na mě,“ řekl Andrej policistovi, ale odpovědi se nedočkal.

Vzápětí si uvědomil proč. Když ta slova vyřkl, stál už kupodivu na druhé straně ulice — přímo u dubových dveří s mosaznou klikou.