I ty největší zločince, jako jsem já — i ty, co měli doživotí.“

„Zhubnul jsi,“ litovala ho Selma. „Všechno na tobě visí, nějak jsi sešel…“

„To víš, poslední tři dny už nám nedávali ani žrádlo… a mejt jsme se taky nemohli.“

„Takže máš určitě hlad!“

„Ale houby…! Nacpal jsem se tady.“

Vešli do Andrejovy kanceláře. Bylo tu strašlivé vedro. Slunce se opíralo přímo do oken a v krbu plápolal oheň… Před krbem seděla v podřepu sekretářka, zmazaná stejně jako Kensi, a soustředěně pohrabáčem obracela hroudu hořícího papíru. Všechno kolem bylo pokryto sazemi a lehoučkým popelem.

Když sekretářka uviděla Andreje, rychle vyskočila a polekaně, trochu podlézavě se usmála. Tak to jsem si tedy nemyslel, že tu zůstane, napadlo Andreje. Usedl za svůj stůl a donutil se taky k úsměvu. Připadal si provinile.

„Seznamy všech speciálních zpravodajců, jména a adresy členů redakční rady…,“ vypočítával věcně Kensi, „originály všech politických článků, originály týdenních přehledů.“

„Dupinovy příspěvky se taky musí spálit,“ řekl Andrej. „Byl to náš hlavní antiobrodista.“

„Už jsem je spálil,“ poznamenal netrpělivě Kensi. „Dupina… a pro každý případ i Filimonova.“

„Co blázníte?“ zasmál se Icik. „Vás budou přece nosit na rukou!“

„To určitě!“ odsekl zamračeně Andrej.

„Jaký určitě? Chceš se vsadit?“

„Ale počkej, Iciku,“ přerušil ho Kensi. „Mlč už, prosím tě! Aspoň deset minut…! Celou korespondenci s radnicí jsem zlikvidoval, ale tu s Geigerem jsem zatím nechal.“

„Zápisy z redakční rady!“ vzpomněl si Andrej. „Za minulý měsíc…“

Rychle otevřel dolní zásuvku stolu, vytáhl celou složku a podal ji Kensimu. Ten zalistoval v papírech a zamračil se: „No jo, na to jsem zapomněl… A zrovna tady je Dupinův příspěvek…“

Vykročil ke krbu a celou složku do něj hodil. „Prohrabujte to, ať to opravdu shoří!“ pokynul sekretářce, která tu stála s pootevřenými ústy a poslouchala, co si šéfové povídají. Ve dveřích se objevil vedoucí redaktor listárny. Byl celý zpocený, tvářil se ale soustředěně. V náručí měl kupu desek s papíry, přidržoval je bradou.

„Tak tady to je,“ zachraptěl a shodil svůj náklad vedle krbu. „Tohle je nějaká sociologická anketa — ani jsem ji pořádně neprohlídl… Jsou tam ale jména, adresy… Proboha, šéfe, co se vám stalo?“

„Zdravím vás, Danny! Dík, že jste zůstal.“

„Oko máte v pořádku?“ zeptal se Danny a setřel si z čela pot.“

„Jo, je celý,“ odpověděl místo Andreje Icik. „Tyhle věci zbytečně likvidujete.

Nikdo se vás přece ani nedotkne… Jste takovej mírně zaprodanej opoziční, liberální plátek. Tak teď akorát už nebudete opoziční a liberální…“

„Iciku,“ napomenul ho Kensi, „naposledy tě prosím, abys přestal žvanit.

Jinak tě prostě vyhodím.“

„Ale já nežvaním!“ ohradil se uraženě Icik. „Nech mě, abych to dopověděl: Hlavně zničte dopisy! Dopisy musí zmizet, protože vám určitě psali chytrý lidi.“

Kensi se na něj pozorně podíval. Pak zaklel a vyběhl ze dveří. Danny, který si pořád ještě otíral pot, vyrazil za ním.

„Vy jste fakt nic nepochopili,“ prohodil Icik. „Vy jste tu prostě samí pitomci — a nechápete, že nebezpečí hrozí jenom chytrejm lidem!“

„Pitomci, to jo,“ řekl unaveně Andrej. „To máš teda pravdu.“

„Hele, ty začínáš brát rozum,“ pochválil ho Icik a vesele zamáchal zmrzačenou rukou. „To bys ale neměl! Je to nebezpečný. A v tom je celá ta tragédie: teď hodně lidí přijde k rozumu. To je ale málo. Oni totiž nestačej pochopit, že zrovna teď je nejlepší dělat ze sebe blbečka…“

Andrej se podíval na Selmu. Ta s nadšením zírala na Icika a sekretářka zrovna tak… A Icik — široce rozkročený ve vězeňských škrpálech — neholeny, špinavý, celý rozdrbaný, s košilí vylezlou nad kalhoty, kde u poklopce chyběl knoflík, tyčil se tu v celé své kráse zrovna tak jak to dělával dřív — vůbec se nezměnil: žvanil a poučoval. Andrej vstal od stolu, přisedl si ke krbu vedle sekretářky, vzal jí z ruky pohrabáč a zajel jím do kupy jen zvolna prohořívajícího papíru.

„…takže je nutný,“ poučoval dál Icik, „nesoustředit se jen na likvidaci těch dopisů, ve kterejch někdo nadává našemu vůdci… Nadávat se přece může všelijak! Likvidovat se musí dopisy, který napsali chytrý lidi.“

Kensi strčil hlavu do dveří a vykřikl: „Pojďte nám někdo pomoct! Děvčata…! Zbytečně tu zahálíte — pojďte se mnou!“

Sekretářka okamžitě vyskočila, v běhu si upravila zkroucenou sukni — a zmizela. Selma nikam nepospíchala. Zřejmě čekala, že jí někdo řekne, aby nechodila, ale potom přece jen zamáčkla cigaretu a šla taky.

„Vás se přece nikdo ani nedotkne,“ opakoval Icik, kterého už teď nikdo nemohl v jeho úvahách zastavit. Byl sám svým proslovem zjevně nadšen, připomínal tetřeva hlušce, který kolem sebe nic nevidí a neslyší. „Vám ještě poděkují, přidají vám papír, abyste mohli mít větší náklad, přidají vám prachy a zvýší stav zaměstnanců. A teprve potom… kdyby vás snad napadlo stavět se na zadní, chytnou vás za podolek a hezky vám připomenou toho vašeho Dupina, Filimonova a všechny ty ostatní liberálněopoziční blbůstky. Ale proč byste se stavěli na zadní? Vás to ani nenapadne! Naopak.“

„Iciku,“ řekl Andrej a upřeně se přitom díval do ohně, „proč jsi mi tenkrát neřekl, co bylo v té aktovce?“

„Cože? V jaký aktovce? Aha… v tamtý…“

Icik najednou ztichl, přistoupil ke krbu a sedl si vedle Andreje do podřepu.

Chvíli mlčeli. Potom Andrej řekl: „Samozřejmě že jsem se projevil jako idiot. Byl jsem naprostý blbec.

Ale… donašeč nebo pomlouvač jsem nebyl nikdy… To jsi snad musel pochopit i tenkrát.“

„Tak za prvý: nebyl jsi blbec,“ namítl Icik. „Bylo to horší: nechal jsi se zblbnout. S tebou se nedalo normálně mluvit. Já tomu rozumím — nějakou dobu jsem byl na tom stejně jako ty. A za druhý: co s tím má co dělat nějaký donášení? Jsou přece věci — a to mi snad dáš za pravdu, do kterejch lidem kolem mě nic není. Jinak je to s náma všema všechno v háji.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se nejistě Andrej. „Svý milostný dopisy?“

„Jaký milostný dopisy?“

Chvíli na sebe užasle hleděli. Pak se Icik rozchechtal: „Panebože, já už vím…! Copak mě napadlo, že ti to bude vykládat? Měl to zapotřebí… orel náš bystrozrakej? Kdo má v hrsti informace, má v hrsti celej svět… To pochytil ode mě, abys věděl…!“

„Já ti vůbec nerozumím,“ zadrmolil vztekle Andrej. Měl obavu, že se teď doví nějakou další nepříjemnost týkající se už i tak nepříjemného případu.

„O kom o mluvíš? O Geigerovi?“

„O Geigerovi, o Geigerovi,“ přikyvoval Icik. „Náš veliký Fritz… Takže — co jsem to měl v aktovce? Milostný dopisy? Nebo snad dokonce kompromitující fotografie? Žárlivá vdova a děvkař Kacman… To je fakt, tenhle protokol jsem podepsal.“ Icik namáhavě povstal a s hihňáním se začal procházet po kanceláři.

Ruce si mnul radostí.

„No ano,“ ozval se Andrej. „Takhle mi to Fritz řekl! Žárlivá vdova.

Takže to byla lež?“

„Samozřejmě. Co sis myslel?“

„Já jsem tomu věřil,“ odsekl Andrej. Zaťal zuby a vztekle prohrábl hořící papíry. „A co tam tedy bylo doopravdy?“

Icik mlčel. Andrej se k němu otočil. Icik teď stál na místě a pomalu si mnul dlaně. Úsměv jako by mu ztuhl na rtech a oči dostaly nepřítomný výraz. Pak zadrmolil: „To je teda zajímávej vývoj… Nebo on to fakt zapomněl? Teda — ne že by doopravdy zapomněl…“ Pak se najednou pohnul z místa a znovu si přisedl k Andrejovi. „Poslouchej, já ti prostě nic nepovím, chápeš to? A když se tě někdo bude ptát, tak řekni: Nic jsem z něj nedostal. Odmítl o tom mluvit. Jenom prohlásil, že se ta záležitost týká jednoho velkýho tajemství Experimentu a že je nebezpečný to tajemství znát. A ještě mi ukázal zapečetěný obálky, o kterejch tvrdil, že jsou určený věrnejm lidem, a ti je otevřou, jen kdyby šel on, Kacman, do vězení, nebo kdyby se s ním něco stalo. Pochopil jsi mě? Jména těch lidí, kterým jsou obálky určený, neznáš.

Ale kdyby se tě někdo ptal, tak to takhle řekneš…“

„Dobře.“ Andrej upřeně hleděl do ohně.