„Pak mi ho řekni!“ Tuanova tvář zaplála divokou nadějí.

„Postarat se o to, aby se nebyla schopna posadit.“

Tuan vytřeštil oči. Do tváře se mu nalil nach, pak se zase vytratil, zanechávaje ho bledého a třesoucího se. „Co… tím chceš… jak to myslíš?“ Hlas měl přidušený a výhružný. Vstal a pozvedl pěst.

Rod se na něj podíval a zamračil se. „Naplácat jí. Nařezat jí na zadek tak, že se do příští neděle neposadí. Co jiného jsi myslel?“

Tuanova pěst pomalu klesla; do tváře se mu zase vrátila červená barva. „Aha,“ řekl a odvrátil se. „Máš pravdu,“ dodal po chvíli, „to by pomohlo.“

„Je to buď tohle, nebo ji nechat zemřít.“

Tuan přikývl a jako by ožil. Obrátil se ke královninu stanu, na okamžik zaváhal a pak vypjal prsa. „Pak to udělám. Omluv můj hněv, příteli Gallowglassi; na okamžik jsem měl dojem, že myslíš… něco jiného.“

Zhluboka se nadechl a rázně vykročil ke stanu.

U vchodu se zastavil, kývl na strážné, znovu vypjal prsa a vpochodoval dovnitř.

Rod se pobaveně usmál. „A pak, kdo má neslušné myšlenky!“ Zasmál se, potřásl hlavou a vydal se k táboru čarodějnic, přemýšleje o tom, že roky v Clovisově domě naučily Tuana mnohé o životě.

Z ničeho nic se objevila Gwendylon (doslova, neboť se zhmotnila ze vzduchu). Ostýchavě se usmála: „Co tě tak pobavilo, pane?“

Rod se zašklebil, uchopil ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě pro polibek; vroucí polibek; dlouhý polibek.

„Můj pane!“ zvolala a zapýřila se a pak si graciézně upravila vlasy.

Noční vánek k nim náhle zanesl zvuk pleskání, doprovázený ječením a křikem.

Zbrojnoši před stanem se vypjali do pozoru a pak se opatrně ohlédli ke vchodu. Jeden z nich se chystal rozhrnout závěs, ale druhý mu zadržel ruku a zavolal: „Potřebuje její veličenstvo naši pomoc?“

„Zůstaňte venku!“ zaječel zmučený hlas zevnitř. „Pro všechno, co je vám svaté, nevstupujte!“

Zbrojnoši si vyměnili zmatené pohledy, pak pokrčili rameny a vrátili se na své pozice, tu a tam se nervózně ohlížejíce přes rameno.

Ječení bylo čím dál tlumenější, pak se změnilo ve vzlykání. Pleskavé zvuky ustaly.

Pak zavládlo ticho.

Rod se podíval na Gwen. „O čem jsme to mluvili?“

Naklonila hlavu na stranu a změřila si ho šikmým pohledem. „Říkala jsem ti, můj pane, že dokážu slyšet všechny myšlenky, s výjimkou tvých.“

„Ano?“

„Ano. A v tamtom stanu teď myslí jen na samé příjemné věci.“

Světla ve stanu pohasla.

Gwendylon se zahihňala a odvrátila se. „Pojďme, můj pane. Bylo by nanejvýš nevhodné dál poslouchat. Dnes v noci musíš být brzo v posteli.“

„Probuď se, Rode Gallowglassi!“ Něco zacloumalo jeho ramenem.

Rod zavrčel a pootevřel oči. „Co si k čertu myslíš…“ Zarazil se, když zjistil, že hledí do Bromova obličeje.

„Ano,“ zavrčel Brom. „Oblékni se a pojď se mnou.“

„V noci před bojem nespím nahý,“ zavrčel Rod a velice opatrně se zvedl, aby neprobudil Gwendylon.

Když se na ni podíval, jeho obličej na chvíli zjihl. Rty se dotkl její tváře. Zavrtěla se, něco ze sna zamumlala a usmála se.

Rod vstal a jeho rysy zase ztvrdly.

Brom už dlouhými kroky kráčel ranním oparem, který se začínal trhat.

„No dobře, tak co se děje?“ zavrčel Rod, když ho dohonil.

„Teď mlč!“ odsekl Brom a oba zůstali zticha, dokud nedorazili na svah kopce daleko od stanů. Pak se podíval na Roda a vyštěkl: „Okamžitě mi řekni: Miluješ ji?“

Rod zbledl. Pak řekl tichým hlasem: „Tos mne probudil jen proto, aby ses na to zeptal?“

„Je to pro mne důležité,“ odsekl Brom. „Ty ji miluješ!“

Rod si založil ruce a zaklonil se. „Proč tě to k sakru zajímá? Jakým právem se do toho pleteš?“

Brom se odvrátil a na jeho tváři bylo vidět, že svádí těžký duševní boj. Když konečně zase promluvil, slova se z něj vyřinula jako příval. „Je to moje dcera, Rode Gallowglassi.“

Podíval se na Rodův ztuhlý obličej a ironicky se usmál. „Ano. Je to k nevíře, co?“ Odvrátil se a zadíval se do dáli přes údolí. Jeho hlas změkl vzpomínkami. „Ona byla pouhou děvečkou v královské kuchyni, Rode Gallowglassi — ale já ji miloval. Byla malá, sotva poloviční než normální žena, ale pořád byla vyšší než já. A smrtelná, tolik smrtelná.

Byla krásná, ach, tak krásná! A ačkoliv se to mohlo zdát divné, muži od dvora po ní šíleli. Přesto“ — v Bromově hlase zazněl nechápavý údiv — „milovala mne. Ona jediná, ze všech živých žen, elfích nebo smrtelných, ve mně neviděla trpaslíka, elfa ani knížete — ale jen muže.

A toužila po mně…

A milovala mne…“

Odmlčel se a udiveně potřásl hlavou. Pak si povzdechl. „Miloval jsem ji, Rode Gallowglassi, miloval jsem jen ji a měl jsem s ní dítě.“

Jeho tvář potemněla. Založil si ruce za záda a zamračil se na zem. „Když otěhotněla, její čas se valem blížil a břicho jí narostlo tak, že se to už zakrátko museli všichni dozvědět, což by jí vystavilo hanbě a krutým žertům i přesto, že jsme byli manželé, poslal jsem ji do lesů, ke svému lidu. A tam, s pomocí elfů a skřítků, porodila půvabné, napůl elfí dítě.“

Jeho oči se zamlžily. Zvedl hlavu a podíval se na Roda. „Umřela. Když byly našemu dítěti dva roky, zemřela na zimnici. Pohřbili jsme ji v lese, pod stromy. Každý rok tam chodím…“

Jeho oči se opět zaostřila na Roda. „Ale pořád ještě mám dceru.“

Rozpačitě se odvrátil. „Jenže co jsem měl dělat? Vychovávat ji u sebe, aby se všichni dozvěděli, že její otec je trpaslík, a vystavit ji tak posměchu a krutým vtipům? Vychovávat ji, aby se za mne styděla?

A tak byla vychovávána v lesích. Znala hrob své matky a elfy, ale nikdy nepoznala svého otce.“

Rod chtěl začít protestovat, ale Brom ho mávnutím ruky umlčel. „Nic neříkej! Bylo to tak lépe!“

Pomalu se otočil, tvrdý výraz v očích. „A je pořád. A pokud se to někdy dozví od tebe, Rode Gallowglassi, vyrvu ti jazyk i s kořenem a nacpu ti ho do uší.“

Rod ho mlčky pozoroval a nenapadlo ho, co na to říct.

„A proto mi teď odpověz!“ zašermoval Brom pěstí u jeho břicha a bojovně vysunul bradu. „Jsem napůl smrtelník, a proto mohu být zabit; a docela dobře se to může stát dnešního dne.“

Jeho hlas opět změkl. „Pověz mi, pověz ubohému, starostlivému otci: miluješ mé dítě?“

„Ano,“ řekl Rod tiše. Pak dodal: „Takže to nebyla náhoda, že jsem ji potkal na své cestě na jih?“

Brom se kysele usmál. „Samozřejmě, že ne. Copak sis něco takového vůbec kdy mohl myslet?“

Obloha na východě rudla úsvitem a mlha se pomalu rozptylovala, když Rod vjel do tábora žebráků, aby je probudil.

Ale Tuan už tam byl před ním, chodil od jednoho spícího muže k druhému a třásl jimi. Vojáci byli s ním a každému probuzenému hned podali hrnek kouřícího vína.

Tuan vzhlédl; uviděl Roda a vyšel mu vstříc s rozpřaženou náručí a úsměvem od ucha k uchu. Poplácal ho po ramenou, stiskl mu ruku a vřele jí zatřásl. Z jeho očí čišela hluboká, skoro opojná spokojenost.

„Přijmi můj dík, příteli Rode,“ řekl jednoduše. „Přeješ si můj život? Je tvůj! Tak velký je můj dluh vůči tobě.“

Rod se skromně usmál. „Takže ses pojistil dvakrát, co? Tím lépe.“

Zdálo se, že Tuan má situaci v žebráckém táboře pevně v rukou, a tak Rod obrátil Fessovy kroky k čarodějnicím.

I tam bylo všechno v pořádku; koše s provazy a postroji byly připraveny a ranní várka už kolovala. Byla to zvlášť silná várka, něco jako silný čaj s trochou brandy, a sloužila ke stejnému účelu: jako stimulátor, který měl znásobit čarodějnické schopnosti.

Elfové se pletli pod nohama všude kolem a rozdávali amulety pro štěstí a preventivní ochranná zaklínadla všem, kdo o ně stáli. Čarodějnice nečarodějnice, tvrdil maličký lid, nikdy není na škodu se pojistit. Zaklínadla nikomu ublížit nemohla a oni ano, takže…

Ani tam tedy nebylo nic pro Roda, a tak se vydal hledat Gwendylon.

Našel ji uprostřed skupinky čarodějnic, starých — podle měřítek Gramarye — bylo jim většinou něco mezi dvaceti a třiceti lety.