Zdálo se, že jim Gwendylon něco velice zaujatě vysvětluje a klacíkem při tom čmárala na zem nákresy. Ostatní jí viseli na ústech, jako by každé její slovo znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.
Rodovi to nepřipadalo jako příhodná doba na vyrušování.
Obrátil se a pomalu se rozjel bludištěm cupitajících postaviček, kuchyňských pachů, kakofónií hlasů a nejrozmanitějšího pokřikování ven na Bredenskou pláň.
První paprsky slunce dopadly do trávy a rozehnaly poslední zbytky mlhy. Vysoká tráva byla mokrá a chladná ranní rosou, obloha modrá a čistá.
Na jižním okraji pole se slunce zalesklo na hrotech kopí a stříbřitých brněních ozbrojenců. Vítr sem zanesl kovový hřmot, ržání koní a ruch probouzejícího se tábora. I rádcové vstávali časně.
Ozvalo se dunění kopyt; Rod se obrátil a uviděl páže, cválající k němu přes pole.
„Co se děje, chlapče?“ zavolal Rod, zašklebil se a zamával mu na pozdrav.
„Máš se dostavit ke královně, mistře Gallowglassi,“ vyrazilo ze sebe páže zadýchaně, když dojelo k Rodovi. „Mylordi Loguirové a O'Berin tam už jsou. Začíná válečná porada!“
Válečná porada proběhla rychle; bylo to vlastně jen shrnutí existujících plánů a krátká modlitba, plus zpráva, že Kateřina před svými vojsky nepojede. Rod si všiml, že královna po celou dobu porady stála.
Pak se zvedli a rozešli se na svá stanoviště: sir Maris do středu, starý lord Loguire na pravé křídlo a Rod na levé křídlo. Brom zůstal na kopci spolu s Kateřinou a Gwendylon, aby celou bitvu řídil, což byla inovace, kterou navrhl Rod a kterou Brom přijal bez výhrad: malý mužík byl statečný bojovník, ale neměl dost dlouhé nohy, aby se udržel pevně v sedle.
Tom, trochu uražený návrhem, aby bojoval s žebráky nebo zůstal s Rodem, si vybral druhou možnost — zřejmě proto, že cítil, že tak bude blíž ohnisku boje.
Tuan samozřejmě zůstal se svými žebráky.
Když se Tuan vyhoupl do sedla, zadržela ho Kateřina položením ruky na koleno. Rod viděl, jak mu na předloktí uvazuje hedvábný závoj.
Pak se k němu její ruce vzepjaly v tiché prosbě. Tuan je vzal do svých a přitiskl si je k ústům, sklonil se, aby ji políbil na rty a pak pobídl koně vpřed.
Ujel však jen nějakých deset yardů a zastavil se. Chvíli stáli nehybně; královna a její bílý rytíř, pak Tuan vrazil svému oři paty do slabin, zvíře se postavilo na zadní, zaržálo a Tuan se rozjel ke své rozedrané armádě.
Rod se potutelně usmál.
„Ještě nenastal čas se radovat, Rode,“ napomenul ho Fess.
Rod se zašklebil. „Kdo si myslíš, že jsi, Pinocchiův cvrček?“
Otočil se a podíval se na Gwendylon, která stála u královnina stanu; pak vyrazil na své levé křídlo.
Byl jediným jezdcem, který jel bez brnění.
Na obou stranách bojiště to bylo plátované brnění ze čtrnáctého století; ale zbroj jihu byla natěsnána do pevné, blyštíci se zdi, zatímco Kateřinini rytíři jeli v dvacetiyardových rozestupech, roztaženi přes celou délku nepřátelské linie.
Ano, máme tam pár děr, pomyslel si Rod. A jediná linie pěšáků za královninými rytíři se nemůže srovnat s kompaktní masou za povstaleckými lordy. Ne, nebyl to pohled, který by posiloval sebedůvěru.
Ale žebráky nebylo vidět. Ani čarodějnice ne. Nebo elfy. Pro vzbouřence se mohli stát velice nepříjemným překvapením.
Na jižní straně pole zatroubila polnice.
Vzbouřenci pozvedli svá kopí.
Královnini rytíři učinili stejně.
Chvíli stáli všichni nehnutě, pak koně vyrazili vpřed.
Koňské podkovy zaduněly a dvě železné jízdy se vrhly proti sobě. A jak jely, severní linie se svírala, až v ní jezdci jeli bok po boku, proti nepřátelskému středu.
V povstalecké linii se strhl jásot nad snadným vítězstvím, které se jim naskytlo; pro její křídla nebylo složité objet seveřanské ozbrojence a obklíčit královnino vojsko.
Královnini rytíři narazili do středu povstalecké linie jako rozjetý vlak. Jezdci padali z koní a krev stříkala, ale střed linie odolal.
S triumfálním pokřikem se povstalecká křídla začala stahovat, aby seveřany obklíčila…
Náhle se pokřik změnil v zděšený křik, když zem pod jejich koni povolila. Rytíři i koně se zmítali v šest stop hlubokých zákopech.
Elfové odvedli dobrou noční práci.
Pěšáci vyběhli na pomoc svým pánům, ale v tu chvíli se z lesů kolem pole s křikem a ječením vynořili žebráci s noži, meči a kyji a s příkladným odhodláním se vrhli na pěšáky.
Pořád však proti nim stála početní převaha.
Nyní se však do boje zapojily letecké síly. Skupinky po čtyřech levitujících mladistvých čarodějnících nesly pod sebou proutěné koše; a v každém koši pak seděla jedna telekinetická čarodějnice. Čarodějníci, kteří měli řemeny košů ovázané kolem pasu a ruce volné, stříleli do nepřátelských řad šípy, a oblázky, řízené z košů čarodějnicemi, nikdy neminuly. Z řad jižanů proti nim také vyletěly šípy, ale čarodějnice je odklonily a občas se jim dokonce dařilo vrátit je jejich původním majitelům.
Spořádaný boj linie proti linii se rozpadl v chaos individuálních soubojů.
Ale jižanští rytíři měli stále plné ruce práce. Kodex říkal, že jen rytíř může bojovat s jiným rytířem — pěšák mohl být zabit, jen když se o to pokoušel a pomoz mu samo nebe, pokud se dokonce snažil zvítězit! A jak si Kateřinini rytíři probíjeli cestu povstaleckou linií, velké procento jich při tom padlo. Ztráty na straně povstalců však byly větší, neboť Kateřina, stejně jako její otec, cítila potřebu dát svým rytířům při výcviku něco navíc.
Toby, mladý čarodějník, se náhle objevil ve vzduchu přímo nad Rodem. „Mistře Gallowglassi! Vévoda Loguire je v tísni; musíš mu ihned na pomoc!“
Zmizel tak náhle, jak se objevil. Možná to nebyl vrchol spojařské techniky, ale určitě to bylo víc, než měli povstalci.
Rod zanechal své činnosti, která sestávala z odrážení nepřátelských mečů a kopí, a pobídl Fesse ven z bojové vřavy.
Projel kolem bitevní linie na druhé křídlo, kde si vřetenovitá obrněná formace s lesknoucími se meči poměrně hladce probíjela cestu Loguirovým oddílem. Jeden z kancléřů se pokoušel ukrátit si čas eliminací velitelů. Jeho meč měl podivný, zářivý vzhled. Rod netušil, co by to mohlo být, ale určitě to muselo být něco mocného, co jako meč jen vypadalo.
Rod se vrhl do vřavy jako buldozer, rozhrnuje vojáky i žebráky a klouzaje na krvi a mrtvých tělech.
Loguire si všiml útoku a nastavil proti němu svůj štít. Rádcův meč jím tiše projel, ale Loguira minul. Starý vévoda zařval bolestí, když mu žhavý závan pronikl skrz štít a brnění až na kůži, a na okamžik povolil v ostražitosti.
Rádce pozvedl meč k poslednímu úderu.
Fess vší silou vrazil do jeho koně. Zvíře se překotilo a rádce vyletěl do vzduchu. Zaječel hrůzou a meč mu vypadl z ruky.
Vojáci se rychle stáhli z místa, kde dopadl.
Rod bez sebemenších výčitek svědomí otočil svého koně a najel na ležícího rádce. Muž ze sebe vydal bublavý zvuk a naposledy zaječel. Nyní sice Rodovo svědomí promluvilo, ale Rod ho hned umlčel — a pak bylo po všem.
Obrátil koně a rozjel se k ležícímu meči. „Čarodějnictví!“ křičeli vojáci vyděšeně.
„Ne, pouze magie,“ křikl Rod, aby je uklidnil, a shýbl se pro meč. „Na tom nic divného není, co?“
Hodil meč Loguirovi jílcem napřed; starý vévoda ho chytil, zasalutoval, a Rod se znovu vrhl do bitevní vřavy.
Všude kolem zuřil boj, ocel řinčela o ocel, kosti a chrupavky; nikdo neprosil o milost. Bojující vojska se přelévala uprostřed pole jako nějaká obrovská, pulzující améba.
Nad jejich hlavami se čarodějnice ve vzduchu otočily a vrátily se domů, neschopny nadále rozeznat přátele od protivníků.
Rod projížděl křížem krážem bojovou linií — Fess si lehce probíjel cestu smrtelnějším masem — hlídaje tři generály a tolik rytířů, kolik stačil, pomáhaje v ústupu raněným a zasahuje silou své paže do nerovných soubojů.
Žebráci se ukázali být vojákům víc než důstojnými protivníky; tohle byl jejich způsob boje. Mnoho jich bylo zabito, ale zřídka, aniž by předtím nevyřídili šest nebo i více nepřátel svými klacky, rezavými meči, ostrými noži a naprostou neúctou k věku a/nebo postavení.
