„Jak mám potom vědět, jestli ji miluješ?“

„A jak to mám, k sakru, vědět já?“ zařval Rod. „Zeptej se mýho koně.“

Do místnosti vtrhlo klopýtající páže. „Mylordi, její veličenstvo královna!“

Brom i Rod se rychle vymrštili a uklonili se.

Vešla Kateřina oděná do královského purpuru a rozpuštěné světlé vlasy jí tvořily kolem hlavy neuspořádaný bledý oblak. Vypadala velice unaveně a nevyspale.

„Dobrá, pánové,“ odsekla nevrle a posadila se k ohni, „jaké velké noviny mi to nesete, že jste považovali za nutné vzbudit mne uprostřed noci?“

Rod kývl hlavou k pážeti. Hoch zbledl, uklonil se a zmizel. „Clovisův dům je vzhůru, ve zbrani a na pochodu,“ informoval ji Rod.

Královna na něj mlčky hleděla, rty pootevřené. „Vyvalili se jižní bránou a ještě v noci vyrazili na Bredenskou pláň.“

Kateřina zavřela oči, vydechla a sklesla do křesla. „Nebe budiž pochváleno!“

„A Tuan Loguire,“ zabručel Rod.

Její oči se otevřely. „Ano. A Tuan Loguire,“ řekla váhavě.

Rod se odvrátil a přejel rukou po krbové římce. „Musí dostat jídlo a pití, aby cestou nezačali drancovat vesnice. A před nimi musí vyrazit kurýr, aby řekl vojákům, ať je nechají projít.“

„Ano,“ řekla neochotně, „jistě.“ Její oči se odvrátily k ohni. „Je to zvláštní, že ti, kdož ještě nedávno pozvedali své hlasy proti mně, teď pro mne bojují,“ zamumlala. Rod se na ni podíval a lehce ironicky se usmál.

„Tuan…“ zamumlala.

Brom si odkašlal a vykročil kupředu, ruce založené za zády. „Dnešní noci,“ zavrčel“ jsem mluvil s knížetem elfů; všechny jeho legie jsou naše.“

Královna jako by byla náhle znovu ve své kůži; hořce se usmála. „Legie elfů, Brome O'Berine?“

„Ach, nepodceňujte je.“ Rod se pohladil po zátylku, vzpomínaje na bouli a uvězněného vlkodlaka. „A k tomu všemu máme ještě tvůj vlastní čarodějnický coven…“

„… a nejmocnější čarodějnici celé Gramarye k tomu,“ dodal Brom. „Ach ano, a ji,“ přisvědčil Rod a šlehl po Bromovi pohledem. „Všichni připravení a dychtiví sloužit jediné panovnici v historii, která kdy chránila čarodějnice.“

Kateřininy oči se pomalu rozšiřovaly, jak poslouchala; teď se zamyšleně zahleděla do dáli. „Pak tedy vyhrajeme,“ zamumlala. „My vyhrajeme!“

„No, hm, se vší úctou k vašemu veličenstvu, hm, přesnější by bylo říct, že máme šanci.“

Bredenská pláň byla delta, otevřená od jihu, ale uzavřená ze severu soutokem dvou řek. Kolem každé z nich rostly hustě stromy, oddělující ji od pole. Pole samo bylo porostlé vysokou trávou a levandulí.

Ne že by ho mohli vidět, pomyslel si Rod, dřepící u ohně. Hustý opar zakrýval celé pole; alespoň Rod, který už se setkal s civilizačním smogem, to mohl nazývat oparem; ale Tuan, ohřívající si ruce nad ohněm naproti Rodovi, zavrtěl hlavou a zabručel: „To je ta nejhustší a nejneproniknutelnější mlha, mistře Gallowglasi, jakou jsem kdy viděl! Těžce dosedá na ducha bojovníků!“

Rod pozvedl obočí a zaposlouchal se do tichého reptání, které se k nim neslo přes pole z tábora žebráků. Čarodějnice byly nad věcí; obvyklý večírek začal včera v poledne, bez ohledu na počasí.

Otřásl se potlačovaným smíchem. „Nedělej si s tím starosti, Tuane. Předpo- hm, čarodějnice říkaly, že zítra bude krásný slunný den.“

„A svatý Jiří budiž pochválen, jestli do té doby nebudeme muset bojovat!“ Tuan se zachvěl a zabalil se do pláště.

Poslední zprávy od Bromových miniaturních špehů — které Rod okamžitě pojmenoval na Předsunutou šotčí rekognoskační skupinu — říkaly, že jižní vojska jsou vzdálena na půl dne cesty. Kateřina přijela spolu s Bromem a armádou včera večer a žebráci už tou dobou půl dne odpočívali. De facto byli tak horliví a připravení, že Tuanovi dalo práci je udržet; byli ochotni pokračovat na jih a napadnout šlechtice na pochodu.

„Stejně,“ řekl Rod a kousl se do rtu, „nevidím důvod, proč bychom s bojem měli čekat do rána. Můžeme je přepadnout v noci, když budou odpočívat.“

„Noční útok!“ vydechl Tuan zděšeně.

Rod pokrčil rameny. „Jistě, proč ne? Budou unaveni po celodenním putování a nebudou vědět, kde jsme. Budeme mít mnohem větší šanci zvítězit.“

„Jistě, a taky větší šanci zabít člověka tak, že o něj zakopnete, když padne!“

Rod si povzdechl a nechal si pro sebe, že přesně tohle už se mu jednou podařilo a že ten člověk byl jeden z pěti skvěle vycvičených nájemných zabijáků, kteří na něj číhali. Dalo by se říct, že občas musel bojovat ještě nečestněji a s daleko menším ospravedlněním, ale teď na to jaksi nebyla vhodná doba. A tak jen řekl: „Myslel jsem, že účelem boje je vyhrát.“

„Ano,“ přisvědčil Tuan, upíraje oči do mlhy na jižnim konci pole, „ale ne takovým nečistým způsobem. Kdo by byl věrný královně, která takto zachází se svými vojáky?“

A to, jak musel Rod připustit, bylo jádro věci. Prestiž byla v tomto světě vším; a čest byla prubířským kamenem prestiže.

„No dobře,“ povzdechl si, „ty jsi tady doktor.“

Tuan se na něj zamračil. „Doktor? Nedovedu léčit nemocné.“

„Ne, ale jsi skvělý praktický psycholog. A tak se budu řídit tvým slovem, když jde o zacházení s lidmi.“

Tuan se smutně usmál a potřásl hlavou. „Příteli Rode, neumím ani zacházet s lidmi.“

Rod ho obdařil skeptickým pohledem. „No, možná, že ne, ale jsi čertovsky dobrý vůdce!“

„Ho!“ zahřímal čísi hlas.

Rod se otočil a zašklebil se na mohutný stín, nejistě se rýsující v mlze. „Všichni spokojeni?“

Velký Tom si proklestil cestu z mlhy a zašklebil se. „Nanejvýš šťastni, pane. Nikdy v životě ještě nepili takové víno, ani ho neměli tolik.“

„Hmmm.“ Rod stiskl rty. „Raději za chvíli zastavíme pípy. Nechceme přece, aby se nám všichni opili tak krátce před bojem.“

„Ne,“ opravil ho Tuan, skoro automaticky, jak si Rod všiml. „Nech je napít dosyta; tím dříve usnou. Ráno je vzbudíme brzy a každému dáme korbel nebo dva — pak budou bojovat jako skuteční démoni.“

Rod musel připustit, že je to pravda. Po žebrácích se nežádala přesnost a soustředění, jen to, aby se vrhli na nepřítele a porazili ho.

Noc byla tečkovaná světélky strážních ohňů, rozmazaných zvedající se mlhou. Ještě víc světélek bylo vidět na jihu, kde rozložili svou armádu šlechtici a rádcové.

Z louky na severu se ozýval opilý smích a křik spolu s neumělou hudbou — žebráci dostali nadmíru příjemný rozkaz pít tak rychle, jak dovedou.

Na stráni za řekou vládlo přísné, neschvalující ticho a tlumený svit lamp za hedvábím stanů, kde spalo královnino vojsko — dle nařízení střízlivé.

Ale v největším stanu, v Kateřinině, klid rozhodně nebyl.

„Ne, ne a znovu říkám ne!“ křičela královna, rozčileně přecházejíc sem a tam.

Otočila se a krátce zatleskala rukama. „Už nechci slyšet žádné vaše argumenty! Rozhodla jsem se a rozhodla jsem se nezvratně; já zítra pojedu v čele svých vojsk! Žádné další námitky nepřipouštím!“

Rod a Brom si vyměnili významné pohledy.

Tuanův obličej byl rudý zlostí, ukřivděním a znepokojením.

„Teď odejděte,“ řekla Kateřina a otočila se k nim zády.

Tři muži se váhavě uklonili a vycouvali ze stanu. „Co si usmyslí, to udělá,“ zabručel Brom. „Pak ji my tři musíme chránit a nechat vedení boje siru Marisovi.“

„To je ta nejjistější cesta, jak prohrát,“ zavrčel Rod. „Jeho způsob vedení boje je zastaralý jako falangy.“

Brom si povzdechl a protřel si oči. „Ale jak už jsem říkal, zemřu s ní. I když možná, že ještě můžeme přežít, protože mám malý plán.“

Než se ho mohli na něco zeptat, ustoupil do tmy, takže Rod usoudil, že jeho 'plán' spočíval v tom, že dodá Rodovi a Tuanovi ducha tvrzením, že ještě zbývá naděje.

„Můžeme zemřít při její obraně,“ zašeptal Tuan, náhle bledý. „Ale když bude po nás, zemře ona také a to mne děsí.“ Bezmocně rozhodil ruce. „Ale co mohu dělat?“

„No…“ Rod našpulil rty a ohlédl se přes rameno k osvětlenému stanu. „Znal bych jeden způsob, jak zajistit, že zítra nevyjede.“