„Kdo vám dal vaši pevnost?“

„Tys to byl!“

„Kdo?“

„Ty!“

„Řekněte jméno!“

„Tuan Loguire!“ zvolali.

„Ano!“ Tuanovy ruce se znovu zvedly; stál široce rozkročen a oči mu plály. „Vzal jsem od vás vaši bídu. Ale kdo vám ji dal, už při vašem narození? Kdo váš pokořoval století po století, z otce na syna, věk po věku už od dob vašich praotců?“

Dav nejistě zabručel.

„Byli to sedláci?“

„Ne,“ odpověděl dav.

„Byli to snad vojáci?“

„Ano!“ zvolali a znovu ožili.

„A kdo vládne vojákům?“

„Šlechta!“

Roda ohromila nenávist, kterou do toho slova vložili.

„Ano! Byla to šlechta!“ zvolal Tuan, zamával pěstí a dav zařval.

Po několik okamžiků nechal zavládnout pandemii a pak znovu rozhodil ruce. Pomalu je nechal klesnout na zábradlí a předklonil se.

„Kdo!“ otázal se a buben za ním zavířil. „Kdo! Kdo jediný z těch urozených byl na vaší straně? Kdo vám dal jídlo, když jste ho potřebovali, kdo vyslechl vaše petice? Kdo mezi vás poslal soudce, aby vám dali spravedlivost a zastání před šlechtou?“ Jeho pěst se vymrštila dopředu, nad poslouchající dav. „Královna!“

„Královna,“ opakovali.

„To ona si zacpala uši před šlechtou, aby mohla naslouchat vám!“

„Ano!“

„To ona pro vás prolévala slzy!“

„Ano!“

„Ale tebe vypověděla, Tuane Loguire!“ vykřikl hrbáč.

Tuan se hořce usmál. „Ano? Neposlala mne spíš mezi vás?“ Rozhodil ruce a dav zajásal.

„To královna vám vrátí vaše práva!“

„Ano!“

„Jste muži?“ zařval Tuan.

„Jsme!“

„Budete bojovat?“

„Budeme bojovat! Budeme bojovat!“

„Budete bojovat proti šlechtě?“

„Ano!“

„Budete bojovat za královnu?“

„Ano!“

„Budete bojovat proti šlechtě za Kateřinu, svou královnu?“

„Ano! Anoanoanoano!“

Pak řev davu přehlušil všechno ostatní. Lidé poskakovali a křičeli; muži chytali ženy a objímali je.

„Máte zbraně?“ zvolal Tuan.

„Ano!“ Tisíce dýk se vymrštilo vzhůru a jejich ostří se zaleskla.

„Sbalte si své rance a naplňte si je chlebem na cestu! Vyběhněte z tohoto domu a vydejte se jižní městskou bránou! Královna vám dá dobré jídlo a stany! Pak se vydáte na jih širokou cestou k Bredenské pláni, kde budete čekat na šlechtice!“

„Jdeme!“ zahřměli. „Jdeme hned! Za královnu!“

„Za královnu!“

Tuan luskl prsty; buben zaduněl hlasitě a rychle. „Loveckou fanfáru!“ zašeptal Tuan Rodovi.

Rod slavnostně pozvedl roh k ústům a začal troubit.

„Jděte!“ zaburácel Tuan.

Lidé se rozběhli do svých pokojů a do zbrojnice. V deseti minutách posbírali své uzlíky, nože a hole.

„Hotovo!“ Tuan seskočil ze zábradlí na podlahu galérie. „Na Bredenskou pláň se dostanou za dva dny!“ Zašklebil se a poplácal Velkého Toma po rameni. „Dokázali jsme to, Tome!“

Tom vyprskl smíchy a sevřel Tuana do svého medvědího objetí.

„Huch!“ zalapal Tuan po dechu, když ho obr zase pustil. „Oznam to královně, příteli Gallowglassi, a postarej se, aby se to rozneslo mezi jejími vojáky. Řekni jí, aby poslala maso, stany a pivo — a rychle. A tyhle lotry“ — ukázal prstem na Šklebila a jeho kapitány — „nech uvrhnout do nejhlubší královniny kobky. Na shledanou!“ Otočil se a seběhl po schodišti.

„Hej, počkej chvíli!“ křikl za ním Rod a vrhl se k zábradlí. „Kam si myslíš, že jdeš?“

„Na Bredenskou pláň!“ zavolal Tuan a zastavil se, aby se ohlédl. „Musím hlídat své lidi, jinak vyplení venkov hůř než kobylky a pozabíjejí se při tom navzájem. Pověz Kateřině o mé“ — odmlčel se a přes obličej mu přeběhl stín- „loajalitě.“

A byl pryč, aby vedl dav, který mezitím vyvřel hlavními dveřmi domu a tancoval na dvorku v divokém šíleném tanci.

Rod a Tom si vyměnili krátký pohled, pak se obrátili a vyběhli po schodišti na střechu.

Shora se dívali na přelévající se dav, proudící ven z jižní brány. Tuanovi se jakýmsi kouzlem podařilo, že odcházeli pokojně, skoro v pochodovém tvaru.

„Myslíš, že potřebuje pomoc?“ zamumlal Rod.

Tom zaklonil hlavu a zachechtal se. „Ten, pane? Ne, ne! To už bys měl raději pomoci těm, kteří jdou proti němu s královniným vojskem v zádech!“

„Vždyť je to jen jediný muž, Tome! A vede dva tisíce zatracenců!“

„Ty ještě pochybuješ, pane, když jsi sám viděl jeho moc? Nebo jsi ji snad neviděl?“

„Ach, viděl.“ Rod přikývl a ulehčeně se zasmál. „V téhle zemi je víc kouzel, než jsem si myslel, Velký Tome. Ano, viděl jsem.“

„Probuď královnu a požádej ji, aby za námi přišla sem do audienční síně!“ vyštěkl Brom na rozpačitě přešlapující dvorní dámu. „Jdi!“

Práskl dveřmi a obrátil se ke krbu, kde seděl Rod spolu s mžourajícím Tobym, surově probuzeným po pouhé hodině spánku; noční mejdan v Čarodějnické věži se dnes trochu protáhl. V ruce držel kouřící hrnek a tloukl se do hlavy.

„Jistěže chceme přispěti královně svou pomocí,“ zamumlal, „ale čím bychom my mohli být užiteční v boji?“

„To nechte na mně.“ Rod se usmál. „Já už pro vás něco najdu. Jen ať se královniny čarodějnice přemístí na Bredenskou pláň, řekněme…“

„Za tři dny.“ Brom se usmál. „Vyrazíme za úsvitu a tři dny budeme na pochodu.“

Toby nejistě přikývl. „Budeme tam, pane. Ale teď, když dovolíš…“

Začal se zvedat, pak zasténal a sklesl zpátky do křesla, ruce přitisknuté k hlavě.

„Pomalu, chlapče!“ Rod ho uchopil za loket a pomohl mu vstát. „První kocovina?“

„Ach ne!“ Toby vzhlédl a zamrkal vodnatýma očima. „Ale je to poprvé, co mne probudili, když jsem ji měl. Jestli mne tedy omluvíte, pánové…“

Vzduch zapraskal, jak se hrnul na místo, kde Toby ještě před okamžikem stál.

„Och… ano,“ řekl Rod. Potřásl hlavou a mrkl na Broma. „Teleportace, co?“

Brom se zamračil. „Tele-co?“

„Hm…“ Rod na okamžik zavřel oči a v duchu sám sebe proklel. „Chci říct, že se patrně vrátil do postele.“

„Ano.“

„Může tady zmizet a objevit se jinde?“

„Rychle jako myšlenka, ano.“

Rod přikývl. „Myslel jsem si to. Řekl bych, že se to bude hodit.“

„Co s nimi máš v úmyslu, Rode Gallowglassi?“

„Ach, to ještě nevím.“ Rod nonšalantně zamával hrnkem. „Třeba vyčarovat pírka v brnění jižních šlechticů. Nebo nějaký podobný dobrý vtip. Umřou z toho smíchy.“

„Tak ty ještě nevíš, co s nimi budeš dělat, a přesto jsi jim nařídil, aby přišli?“

„Jo, řekl bych, že dobrý čarodějník se může hodit vždycky.“

„Nebo čarodějnice.“ Brom se potutelně usmál. „Už ti dvakrát zachránila život, že?“

Rod sebou trhl. „Ona? Kdo? Která ona? O kom to mluvíš?“

„Samozřejmě, že o Gwendylon!“ zasmál se Brom.

„Ach, ano! Hm… ty ji znáš?“ Rod podezíravě zvedl obočí; pak se uvolněně zasmál. „Ne, samozřejmě, že ji znáš. Zapomněl jsem: vždyť je s elfy jedna ruka.“

„Ano, znám ji.“ Bromovo obočí se nakrabatilo. „Ale pověz mi,“ zeptal se skoro znepokojeně, „miluješ ji?“

„Jestli ji miluji?“ Rod se zarazil. „Co je ti, k čertu, do toho?“

Brom odmítavě mávl rukou. „Týká se mě to, ale teď o tom nebudeme mluvit. Miluješ ji?“

„Budeme o tom mluvit!“ Rod vstal a napřímil se s výrazem uražené pýchy.

„Jsem kníže elfů!“ odsekl Brom. „Nemám se starat o nejmocnější čarodějnici Gramarye?“

Rod vytřeštil oči a zbledl. „Nejmocnější… co?“

Brom se hořce usmál. „To jsi nevěděl? Ano, Rode Gallowglassi. Je to nejmocnější žena, se kterou ses kdy muchloval. Takže mi řekni: miluješ ji?“

„No, hm.. já, hm… já nevím!“ Rod se posadil a položil si hlavu do dlaní. „Chci říct, přišlo to všechno tak náhle a já, hm…“

„No tak!“ mávl Brom nedočkavě rukou. „Přece musíš vědět, jestli ji miluješ.“

„No, řekl bych, hm… vážně nevím! Chci říct, to je téma, o kterém se dost těžko uvažuje objektivně, nemyslíš?“

„Ty nevíš?“ V Bromově tváři se objevilo bouřkové mračno.

„Ne, zatraceně, nevím!“

„Ty zatracené hloupé děcko, ty mizerná napodobenino muže! Cožpak neznáš vlastní srdce?“

„No, hm, tak za prvé aorta, srdeční komory a, hm…“