Rod zvedl roh.

Tuan se zašklebil, vyskočil na zábradlí a postavil se s nohama široce rozkročenýma a rukama založenýma. „Svolej je, mistře Gallowglassi,“ zvolal.

Rod přiložil náustek ke rtům a zatroubil 'Budíček'. Na lovecký roh zněl trochu zvláštně, ale účinkem se neminul. Než se Rod dostal k druhému refrénu, místnost se naplnila žebráky, zloději, chromými, jednorukými, lupiči, poberty a vrahy.

Jejich mumlání připomínalo vítr před bouří a rozléhalo se místností jako zvláštní hudební doprovod k bubnu a rohu. Byli rozespalí, poloslepí a zmatení, mumlali tisíce nezodpovězených otázek najednou — až udiveně uviděli Tuana, kterého uvěznili, jak hrdě a neochvějně stojí nad nimi.

Měl se jich bát, měl proč se jich bát, a pokud už se vrátil, měl přijít v noci a potichu jako zloděj, skrytě a nenápadně.

A přesto tady před nimi stál svobodný a volal je bubnem a rohem — a kde byl Šklebil?

Bylí otřeseni a víc než jen trochu vystrašeni. Lidé, které nikdy nikdo neučil, jak myslet, teď stáli před nemyslitelným.

Rod dotroubil, zavířil rohem ve vzduchu a opřel si ho o bok.

Velký Tom naposledy udeřil do bubnu.

Tuan ukázal rukou na Toma a velice tiše zaluskal prsty. Buben promluvil znovu pomalým, vytrvalým, ale velice tichým duněním.

Rod se podíval na Tuana, který se šklebil, ruce založené; královský elf vracející se do svého království. Podíval se dolů na publikum, otřesené a vystrašené, civící s ústy dokořán na panovačnou, sebejistou postavu nad sebou.

Rod připustil, že to byl skvělý způsob, jak začít řeč.

Tuan rozhodil ruce a všechno ztichlo, s výjimkou tichého dunění Tomova bubnu.

„Odvrhli jste mě!“ zvolal Tuan.

Dav se vystrašeně stáhl do sebe.

„Odvrhli jste mne, psance!“ zvolal Tuan. „Odvrátili jste ode mne své pohledy, odvrátili jste se ode mne, ačkoliv jste se na mne nikdy pořádně nepodívali!“

Halou se rozlehlo mumlání, rychle nabývající nevrlou, zoufalou kvalitu.

„Nebyl jsem snad vypovězen?“ zvolal Tuan a pak: „Buďte zticha!“

A, zázrakem, zavládlo ticho.

Ukázal obviňujícím prstem na dav a zavrčel: „Nebyl jsem vypovězen?“

Dav tiše zabručel: „Ano.“

„Nebyl?“

Bručení: „Ano.“ zesílilo.

„Nebyl?“

„Ano!“ rozlehlo se nad hlavami davu.

„Nenazývali jste mne zrádcem?“

„Ano,“ zavyl dav znovu.

„A přesto tu stojím,“ zvolal Tuan, „silný a svobodný a znovu vládnu Clovisovu domu!“

Nikdo se s ním nepřel.

„A kde jsou skuteční zrádcové, kteří chtěli obětovat vaše životy v předem ztraceném boji? Zrádcové, kteří za mé nepřítomnosti proměnili náš dům ve vězení? Kde jsou teď, aby se se mnou přeli o mou vládu?“

Setrval s rukama v bok, zatímco si dav probíral onu otázku ve vlastních řadách a Tom rychle odmotal deset stop z vlákna, kterým byl spoutaný Šklebil, a uvázal druhý jeho konec ke sloupku zábradlí. Když mumlání: „Kde?“ a „Šklebil!“ začalo sílit, udělal totéž i se třemi kapitány.

Tuan dovolil mumlání, aby zhoustlo a zesílilo; pak, když dosahovalo vrcholu, dal Tomovi znamení.

Tom a Rod svrhli připoutané muže přes okraj galérie, kde viseli po dvou po každé Tuanově straně. Šklebil se při tom probral a začal na konci svého provazu kopat a svíjet se.

Halu naplnilo ohromené ticho.

Tuan se zašklebil a založil si ruce.

Dav zařval jako velká, rozlícená bestie a výhrůžně vykročil dopředu. Přední řady začaly vyskakovat na vratkých nohou. Začaly se ozývat vulgární urážky, namířené proti Šklebilovi a jeho pobočníkům.

„Pohleďte!“ zvolal Tuan, rozhodil ruce a dav ztichl. „Pohleďte na zrádce, které jste kdysi nazývali svými vůdci! Pohleďte na zrádce, zloděje, jež vás připravili o všechnu svobodu, kterou jsem vám dal!“

Velký Tom se zašklebil, oči se mu leskly a pohupoval se do rytmu šlechticových slov.

Neboť mladík se nyní zdál dobrých dvanáct stop vysoký.

„Cožpak jste se nenarodili bez pánů?“ zvolal Tuan.

„Ano!“ zaburácel dav pod ním.

„Narodili jste se ke svobodě!“ zahřímal Tuan. „Svobodě bez zákona a moci, ano, ale narodili jste se svobodní!“

Pak: „Cožpak jste se nenarodili nespoutaní?“ zakřičel, a na to:

Ano!“ zaječel dav v odpověď, „Ano, ano! Ano!“

„Ukradl jsem vám snad já vaši svobodu?“

„Ne, ne!“

Špinavý hrbáč s páskou přes oko zařval: „Ne, Tuane! Tys nám jí dal víc!“

Dav zajásal.

Tuan si znovu založil ruce, zašklebil se a nechal hrbáčovo prohlášení vstřebat.

Když jásání dosáhlo vrcholu, utišil je rozhozením rukou a zvolal: „Říkal jsem vám snad?“

Zavládlo ticho.

„Říkal jsem vám snad, že musíte mít mé povolení pro noční milování?“

„Ne!“ zaburácel dav, obě pohlaví jednohlasně.

„A nikdy nebudu!“

Rozjásali se.

Tuan se zašklebil a skoro ostýchavě sklonil hlavu na znamení díku.

„A přitom!“ Tuanův hlas teď byl tichý, nevrlý, zuřivý. Naklonil se dopředu a zaťatou pěstí třásl před publikem. „Když jsem se dnešního temného večera vrátil do těchto zdí, co jsem našel?“ Jeho hlas zesílil. „Nechali jste tyto nízké zloděje, aby vám ukradli vše, co jsem vám dal!“

Dav zaburácel.

Tuan luskl prsty na levé ruce; Tom udeřil do bubnu silou, která dav umlčela.

„A co víc!“ zvolal Tuan. Jeho ukazováček se zabodl do davu, jeho oči hledaly konkrétní obličeje. Hlas teď měl studený a odměřený. „Shledal jsem, že jste si ve své zbabělosti nechali ukrást i tu svobodu, se kterou jste se narodili!“

Dav zamumlal, vystrašeně, nejistě. Přední řady se stáhly.

„Dokonce i svá práva získaná při narození jste si nechali vzít!“

Mumlání bylo vlnou strachu před pohrdáním milované osoby.

Nechali jste se připravit i o volnost v posteli!“

Luskl prsty; buben zaduněl.

„A přitom se nazýváte muži!“ Tuan se zasmál, chraptivě a opovržlivě.

Vlna mumlání se opět zvedla, dotčeně a odmítavě. „Jsme muži!“ zvolal někdo a dav se přidal: „Jsme muži! Jsme muži! Jsme muži!“

„Ano!“ vykřikl jednooký hrbáč. „Jen nám dej ty špinavé lotry, kteří nás okradli, Tuane, a my dokážeme, že jsme muži! Nenecháme na jejich zrádných kostech ani unci masa! Rozdrtíme i jejich kosti a vytlučeme z nich morek!“

Dav krvežíznivě zavyl.

Tuan se napřímil s rukama založenýma a pochmurně se usmál. Dav ho viděl, jeho vytí se změnilo v tiché vrčení s provinilým podtónem, pak se rozpadlo do ojedinělého reptání a ztichlo docela.

„Tím chcete dokázat své mužství?“ zeptal se Tuan skoro pokojně. „Ne!“ Rozhodil ruce a ukázal na dav pod sebou. „Smečka psů by se zachovala lépe!“

Halou se rozlehlo bručení, které sílilo a stávalo se čím dál vzteklejší.

„Opatrně!“ zavolal Rod na Tuana. „Ať neroztrhají nás!“

„Žádný strach,“ řekl Tuan, aniž spustil oči z davu. „Nechme to chvíli působit.“

Mumlání stále sílilo. Tu a tam někdo zuřivě vykřikl a pěstí zahrozil Tuanovi, který stál na zábradlí galérie.

Pak Tuan znovu pozvedl ruce a zvolal: „Ale já vím, že jste muži!“

Dav utichl jako na povel.

„Jsou tací, kteří vás pomlouvají, ale já vás nazývám muži!“ Pak si je začal prohlížet obličej po obličeji: „A kdo by mi chtěl odporovat?“

Okamžik byli zticha; pak někdo zvolal: „Nikdo, Tuane!“ a jiný odpověděl: „Nikdo!“

„Nikdo!“ vykřiklo několik dalších a „Nikdo!“ zavolali jiní, až „Nikdo!“ burácelo celým davem.

„Chcete dokázat, že jste muži?“ zvolal Tuan.

„Ano!“ zahřímal dav.

„Budete bojovat?“ zavyl Tuan, mávaje pěstí.

„Ano!“ zvolali a krvežíznivě se pohnuli vpřed.

Tuan rozpřáhl ruce ve výši pasu, dlaněmi dolů a s prsty roztaženými.

Dav umlkl.

Jeho hlas byl tlumený, chraptivý. „Narodili jste se do špíny, svrabu a nemocí!“

„Ano,“ zamumlali.

„Narodili jste se do krvavého potu a bolesti v zádech z těžké práce!“

„Ano!“

„Narodili jste se zesláblí, s prázdnými břichy a touhou po vlastním domově!“

„Ano!“

„Kdo naplnil vaše břicha? Kdo vám dal v tomto domě střechu nad hlavou?“

„Tys to byl!“