Tom se na mrtvého jen podíval a s netečnou tváří se sklonil k druhému strážci, aby ho svázal.

Přepadení si zatím vyžádalo jen jedinou oběť; kapitán a hlídač schodiště leželi bezpečně svázaní Tomovou černou nití.

Tom vstal a mrkl na Tuana. „Dobrá práce,“ zavrčel. „Vyřídil jsi dva, zatímco my jsme byli schopni postarat se každý jen o jednoho; jsi dobrý bojovník. A co se tohohle týče — netruchli: těžko se dalo udělat něco jiného.“

Tuanův obličej byl stále bledý. Nedokázal se ztotožnit s Tomovým způsobem jednání; navíc ho znepokojovalo, že mu pouhý kmán nabízí radu a odpuštění.

Rod si to uvědomil a rychle zasáhl: „Tady jsi spával?“ zeptal se a palcem ukázal ke dveřím, které oba ležící muži hlídali.

Vytrhl tím Tuana z jeho chmurných úvah; mladík vzhlédl, otočil se a přikývl.

„Takže se dá předpokládat, že tam najdeme Šklebila.“ Rod se podíval na Toma. „Ten kapitán dole byl z Šklebilova kádru?“

„Jo.“

„Takže už nám zbývají jen dva. Jaká je pravděpodobnost, že spí v těch dvou pokojích sousedících se Šklebilovým?“ Když Tom našpulil rty a přikývl, Rod pokračoval: „Takže jeden pro každého z nás. Vy hoši si vezměte kapitány. Já se postarám o Šklebila.“

Obrátil se ke dveřím, když tu mu Velký Tom položil ruku na rameno.

„Jak to myslíš?“ zeptal se obr. „Proč má Šklebil patřit tobě, a ne třeba mně?“

Rod se zašklebil. „Protože stojím uprostřed. Kromě toho, jaký máš pás?“

„Hnědý,“ připustil Tom.

„A Šklebil?“

„Černý,“ odpověděl Tom váhavě. „Pátý dan.“

Rod přikývl. „Já mám černý, osmý dan. Vezmeš si kapitána.“

Tuan se zamračil. „Co je to za řeči o opascích?“

„Jen taková jurisdikční pře. Toho si nevšímej.“ Rod vykročil k prostředním dveřím.

Velký Tom ho chytil za rameno. „Pane,“ řekl, a tentokrát to znělo opravdově. „Až bude po všem, musíš mě vzít do učení.“

„No jasně, cokoliv si přeješ. Dám ti třeba i universitní diplom, jen už se do toho pusťme, ať to máme za sebou.“

„Děkuji ti.“ Tom se zašklebil. „Ale doktorát už mám.“

Rod polkl a vytřeštil na něj oči. „Z čeho?“

„Z teologie.“

Rod přikývl. „To sedí. Poslyš, nepřišels tu doufám s nějakou moderní ateistickou teorií, že ne?“

„Pane!“ zaprotestoval Tom ukřivděně. „Jak by někdo mohl dokázat nebo vyvrátit existenci nemateriální bytosti materiálními údaji? To je přirozený rozpor — “

„Pánové,“ řekl Tuan ironicky. „Velice nerad přerušuji tak učenou disputaci, ale Šklebil čeká a už brzy se může probudit.“

„Huh? Aha! Jistě!“ Rod se obrátil ke dveřím. „Uvidíme se za pár minut, Velký Tome.“

„Jistě, musíme si spolu pořádně popovídat.“ Tom se zašklebil a obrátil se k pravým dveřím.

Rod se postavil do střehu a začal pomalu otevírat svoje dveře.

Dveře zavrzaly. Zasténaly. Zaječely. Podaly formální protest.

Rod se vrhl vpřed a ještě si stačil uvědomit, že zdejší pan domácí nechával panty pečlivě nenaolejované jako primitivní, leč vysoce účinnou výstrahu proti lupičům, když vtom Šklebil zaječel: „Úkladná vražda!“ a vyskočil z postele.

Rod zachytil jeho úder a sám zamířil na solar plexus. I jeho úder byl zručně vykryt a Šklebilovo ječení o pomoc mu zaznělo přímo u ucha. Měl sotva čas ocenit komičnost faktu, že držitel černého pásu volá o pomoc, když si všiml kolena mířící na jeho rozkrok.

Uskočil a Šklebil skočil po něm. Tentokrát kopanec dopadl. Rod se svalil na zem a začal se svíjet bolestí.

Uviděl nohu mířící na svou čelist a uhnul hlavou právě včas; noha mu zasvištěla kolem ucha. Zahlédl vír rudých hvězdiček zářících na černém pozadí a divoce zatřásl hlavou, aby se jich zbavil. Přes zvonění v uších uslyšel jiný křik, který hned ztichl, jako když utne; pak Velký Tom zařval: „Prak, Tuane! Po tom křiku se seběhnou hlídky!“

Obr se nad ním sklonil, obličej těsně u jeho. „Jak moc tě zranil, pane?“

Rod netušil, že pivo a cibule mohou vonět tak příjemně. „Jsem v pořádku,“ vydechl. „Rána šla trochu stranou, díky bohu!“

„Můžeš vstát?“

„Za okamžik. Ale myslím, že Gwen bude pár dní zklamaná. Jaks to dokázal, Tome?“

„Chytil jsem ho za nohu, když tě chtěl kopnout,“ zašklebil se Tom, „a škubl jsem mu s ní nahoru. Pak jsem mu dal zvedák.“

Rod vytřeštil oči. „Cože?“

„Zvedák. Ránu pod zuby.“

Rod se obrátil na bok, přitáhl si kolena k břichu a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Rána pěstí porazí držitele černého pásu. To je na titulek v novinách.“

Zvenčí se ozval křik, který náhle umlkl. Rod zvedl hlavu a zaposlouchal se. Pak se opatrně zvedl na nohy a s rukama přitisknutýma k podbřišku se začal belhat ke dveřím, ignoruje Tomovy rozhodné protesty.

Na dlažbě hlavní místnosti ležela tři další nehybná těla. Tuan stál u zábradlí galerie, v ruce svíral prak, čelisti měl pevně sevřené a oči zakalené smutkem. „Nejdříve přišel jeden,“ řekl bezbarvým hlasem, „pak druhý a třetí. První dva jsem umlčel, než stačili vykřiknout; ale u třetího jsem se opozdil.“ Tuan se obrátil zpátky do chodby. Po chvíli řekl pomalu a rozhodně: „Tohle zabíjení se mi nelíbí.“

Pak se jeho pohled vyjasnil.

„Huh.“ Rod přikývl, zaúpěl, jak ho naplno zasáhla křečovitá bolest, a opřel se o zábradlí. „Žádný muž, kterému se to líbí, nemá právo být nazýván mužem, Tuane. Ale netrap se. To je válka.“

„Ach, zabíjel jsem už dřív.“ Tuanovy rty se pevně sevřely. „Ale zabíjet muže, kteří ještě před třemi dny pili na mé zdraví…!“

Rod přikývl a zavřel oči. „Chápu. Ale jestli chceš mít naději, že se staneš králem, nebo třeba jen dobrým vévodou, Tuane, nesmíš si to tak brát. Podíval se na hocha. „A nezapomínej — zabili by tě, kdyby mohli.“

Tom přišel k nim na galérii a v náručí nesl Šklebila jako mimino.

Krátce přelétl pohledem hlavní místnost a rysy mu ztvrdly: „Další mrtví?“

Odvrátil se, položil Šklebila na podlahu vedle nehybných těl jeho kapitánů a povzdechl si. „Ay de mi! Ale takové jsou časy a způsoby.“ Sklonil se, aby svázal jednoho z kapitánů, vysokého hubeného muže s jizvou místo ucha: památkou na královskou spravedlnost.

Rod mlčky přikývl: Šklebil si své spojence vybíral dobře. Měli důvod nenávidět monarchii. Pomalu se narovnal a tvář se mu zkřivila bolestí.

Tuan si ho změřil pohledem. „Měl by ses posadit a odpočinout si, Rode Gallowglassi.“

Rod se nadechl a zavrtěl hlavou. „Je to jen bolest. Nebude lépe strčit ty tři dolů do kobky?“

V Tuanových očích se zablesklo. „Ne. Svažme je a nechejme tady; mám s nimi jistý záměr.“

Rod se zamračil. „Jak to myslíš, záměr?“

Velký Tom zvedl ruku. „Neptej se ho, pane. Jestli je Tuan potřebuje, má je mít. Ten mládenec zná svou práci; ještě jsem neviděl a jen zřídka kdy slyšel o člověku, který by dokázal tak dobře ovládat dav.“ Sešel po schodech, aby si prohlédl ležící muže. Zkontroloval jim tep a pak je zatáhl pod galérii. Pak zvedl svázaného kapitána a přehodil si ho přes rameno.

„Tome!“ křikl na něj Tuan a obr vzhlédl. „Přines ten roh, co visí na krbové římse, a buben, který leží vedle něj!“

Tom přikývl, vrátil se ke krbu a sundal z hřebíku roh, pak zvedl jeden z primitivních bubnů — byla to prázdná plechová nádoba, přes jejíž otvor byla přetažena vydělaná kůže.

Rod se zmateně zamračil. „Na co potřebuješ buben a roh?“

Tuan se zašklebil. „Umíš na něj troubit?“

„No, že bych byl přímo kvalifikovaný pro první řadu ve filharmonii, to nejsem, ale…“

„To bude stačit,“ řekl Tuan vesele.

Velký Tom se vrátil na galérii se Šklebilovým důstojníkem přes jedno rameno a bubnem a trumpetou přes druhé. Shodil nástroje na zem a položil kapitána k jeho druhům.

Pak se postavil, opřel si ruce v bok a zašklebil se. „Hola, pánové! Co bude dál?“

„Ty si vezmi buben,“ řekl Tuan, „a až ti řeknu, pověsíš ty čtyři dolů z galérie, ale ne za krk. Tak nám spíš uvěří, že jsou naživu.“

Rod pozvedl obočí. „Není to ta stará písnička o tom, že jsme dost mocní, abychom si mohli dovolit být milosrdní?“

Odpověď už nezaslechl, protože Velký Tom začal bubnovat. Dunění se rozlehlo po místnosti.